dvopet

Je více než zajímavé sledovat, jakými životními a tvůrčími fázemi si člověk musí projít, aby se od tezovitosti, bezvýchodnosti a absolutní nedůvěry v jakýkoliv systém posunul k hledisku, že člověk, společnost a svět jsou věci ve své podstatě natolik absurdní, že nezbývá, než se jim zasmát. Naleznete tu vše z Jancsóovy předchozí tvroby a ještě něco navíc - symboličnost, téma moci a převlékání masek a rolí, práci v plenéru i promyšlené jízdy kamery a zde také navíc filmové médium, které reflektuje samo sebe. Namísto syntézy však vzniká záměrně rozvolněný (a uvolněný) tvar, který ponejvíce akcentuje již zmíněnou absurditu. Ta je navíc podtržena tématem cestování v čase, a to pomocí strojů, které jakoby vypadly např. z Lipského Tajemství hradu v Karpatech - vs. moderní ruční kamery, s nimiž operují samotní herci atd. Namísto realisticky ztvárněné bitvy konfrontuje Jancsó oba národy raději (a vtipně) pomocí hudby - Brahmsova Maďarského tance č.5 a Mozartova Tureckého pochodu. Velké trauma maďarských dějin je tak nahlíženo zcela bez patosu a s obrovskou dávkou nadhledu, kterého se obecně tak málo dostává. Lokální historické události jsou tu pak nakonec stejně setřeny nadnárodním prvkem - globalizací. V 83 letech bych se chtěl taky takhle bavit...

Solidní filmařské řemeslo se zajímavou kamerou (minimálně v několika scénách) Martina Štrby. Šulík si ztížil situaci v první třetině filmu, kdy se pro vykreslení ostravského koloritu omezuje na slovo "cyp" a "baníkovskou hymnu", což vzhledem k realistickému ladění snímku působí zpočátku kašírovaně a banálně, jelikož to není vystavěno jako ironizace mediálního obrazu Ostravy, který právě z těchto atributů sestává. Nicméně v následující stopáži se již Šulíkovi přece jen daří dodat dění i zvolenému prostředí věrohodnost. Obsazení herců a jejich vedení lze jen pochválit, výborně funguje epizodická struktura, která je asi nejsilnějším prvkem filmu. Nižší hodnocení dávám kvůli citelným limitům, které se nepodařilo překročit - některé situace a dialogy totiž neopustily svou umělou scénaristickou vykonstruovanost a jsou kontrastní vůči těm, keré naopak působí přirozeně. Což je nejviditelnější slabina snímku, který představuje v současné česko-slovenské kinematografii nadprůměr.

Jestliže jsem kdy měl problém tento film uchopit, některé sekvence mi připadaly co do významu zmatečné a měl jsem tendenci u něj usínat (proč to nepřiznat), vše se změnilo po zhlédnutí jeho restaurované verze. Kvalita obrazu a zvuku je se starými kopiemi prostě nesrovnatelná. A najednou jsou jasné všechny motivy a významy, všechny hlediskové záběry - např. na Obořišti či v lesním táboře Kozlíků - a konečně je naprosto zřetelné kdo se dívá, na koho se dívá, kdo mluví a kdo poslouchá. A není k tomu vůbec potřeba přehnaného diváckého úsilí. Kdo budete mít možnost, tak na restarouvanou verzi utíkejte do kina, protože máloco se vyplatí vidět na plátně jako právě tohle. (A na srovnávání s Vančurovou předlohou se vykašlete. Oba jsou to svébytné světy, které svoje prostředky využily na maximum). LFŠ 2011, 27.7., kinosál Hvězda.

Vynikající filmařské řemeslo v suverénní Bondarčukově režii. Tím mám na mysli např. motivicky provázaný odjezd Napoleona z Paříže s odjezdem krále po diktátorově návratu, paralelní střih do obou velitelských štábů v předvečer bitvy, nebo kameramanskou práci z velkých celků na detail či naopak. Ohromující letecké velké celky či panorámující záběry na tisíce vojáků (v tomto případě skoro ani nelze hovořit o komparzistech) a obecně propracovanou koncepci snímání. Překvapily mě skoro leoneovské detaily očí a občas velmi rychlý střih hlediskových záběrů, zejména v úvodu snímku. Herci odvedli bez výjimky precizní výkony a Rod Steiger podává ve svém vypodobnění Napoleona ještě onu kýženou nástavbu navíc. Dechberoucí výprava nepůsobí ani na moment samoúčelně a přinesla tomuto mezinárodnímu projektu velký rys realističnosti. Svižné tempo navrch pak zabrání byť i náznaku divácké nudy. Bravo!

Zde postačí hvězdičky. Více v mé recenzi http://25fps.cz/2011/uplne-zatmeni%E2%80%A6-v-mistrovskem-havu/

Viz má recenze http://25fps.cz/2010/v-siti-intrik-mocnych/

Po vyloženě strašné šestce a nezvládnuté první části sedmičky mě Yates zcela upřímně překvapil. Poslední Potter v mnohém navázal na nejlepší momenty pětky a + - si během stopáže drží svou konzistenci, což jsem naprosto nečekal. Samozřejmě, Yates pracuje především v prvním plánu - vizualita, akce, "epická" hudba jinak výborného Desplata (slyš Muže ve stínu) - ale konečně nechal vyniknout herce v jednotlivých scénách a také dějové motivy a linie - byť (jeden příklad za všechny) ta Snapeova je osekána na nejmenší ještě únosnou mez. Dle mého názoru jsou (v mnoha komentářích zmiňovaná) úmrtí některých postav naopak koncipována mnohem chytřeji, než kdyby se jednalo o jejich explicitní zobrazení v podobě zpomalených záběrů za doprovodu slzavého hudebního motivu (což by si zřejmě většina uživatelů bůhvíproč přála), a proto má Snapeovo zavraždění za sklem, či jen letmý záběr na Remuse s Tonksovou, jejichž bezvládné ruce leží nataženy směrem k sobě, mnohem větší dopad. Za mnohé zvládnuté scény včetně té na nádraží King's Cross tak Yatesovi společně s Klovesem odpouštím některé násilnosti, kterých se dopustili na předloze - z těch nejviditelnějších hlavně značné usnadnění v podobě zkratky Potterova návratu do Bradavic, při níž nadvládla smrtijedů přestala bezdůvodně v jednom momentě existovat a víceméně fatální absence Potterovy promluvy směrem k Voldemortovi v úplném závěru, v níž je demaskován Riddlův životní omyl. Přes zmíněné nedostatky (a že by jich v celkovém výčtu nebylo málo) mě ovšem finále po dvou hluhých filmech opět vtáhlo do Potterovského světa a nad očekávání bavilo. Slabší 4*.

O zvolené formě Manderlay (snad až na svícení, které se díky bodovým reflektorům tentokrát více blíží divadelnímu) mohu říci to samé, co v případě Dogville. Trier počítá s její diváckou znalostí z předchozího snímku, takže in medias res vstupuje přímo do děje, aniž by měl tendenci na ni vícero upozorňovat (kamera se přímo nesoustředí na čáry a popisy na zemi a celkové nadhledy na plochu ateliéru jsou tu snad jen dva). Jestliže v Dogville Trier předkládá obecné podobenství lidské společnosti, v Manderlay se soustředí již na užší společenskou problematiku. Je zvláštní, že ji nahlíží evropan a nikoliv filmař pocházející z amerických států. Ale je to vlastně pochopitelné, protože jestli má dojít k udržení odstupu, tak to musí být někdo zvenčí. Trier se nepřiklání ani k bělochům-otrokářům/bělochům vykonávajícím silou reformu, ani k černochům před/v momentě změny jejich postavení. Pomyslnou třetí stranu, která ční nad oběma zmíněnými, zde zastává vypravěč (k němuž se pomyslně přiklání Graceiin otec se svým realistickým viděním společnosti), jenž pomalu nepřímo předkládá stále důležitější otázky. Trier je tedy nechává promlouvat a jejich vzájemnou interakcí, bez toho aniž by jedna nabrala dominatnější úlohu před druhou, dochází k odhalování podstaty problému. Rasismus, ne/svoboda a morálka jsou zde nahlíženy bez příkras, často krutě, ale ne bež špetky Trierova typického cynického humoru (a cynického pohledu obecně). Celé herecké obsazení odvádí pod režisérovýma rukama opět (a tradičně) zcela semknutý výkon. Brilatní scénář se ruku v ruce snoubí s dokonale promyšlenými záběry, mezi nimiž nenalezneme nic zbytečného navíc (nebo naopak), a já si tak dovolím tvrdit, že formálně je Manderlay ještě lepší než Dogville. Otázkou pro mne zůstává, zda někdy Trier svou americkou trilogii dokončí, a pokud ano, na jaké téma se zaměří. V současném kontextu jeho tvorby ani nevidím větší důvod, protože se postupně zaměřil na společnost obecně (Dogville), na její užší aspekty spojené se soužitím ras, menšinami a komunitami (Manderlay) a na nejmenší jednotku společnosti - rodinu (v tomto slova smyslu Antikrist a Melancholia). Zdánlivě není kam dále dojít, neboť zkáza celé planety v Melancholii setřásá všechny tyto otázky v jediném momentu ze stolu (pokud přistoupíme na tu hru, že budeme brát Trierova díla vážně).

Ryze ateliérové prostředí, v němž Trier "osekal" prostředky na minimum v podobě čar na podlaze a strohé vybavení pomyslných interiérů vybranými rekvizitami, je ponejvíce hra s divákem. Jde o zkoušku toho, jak moc (či málo) lze takto přiznanými prostředky divákovi nabourávat fikci. Prázdný prostor - v němž si v tomto případě máme představit prašnou hlavní ulici, jablečný sad atd. - funguje skvěle v divadle, protože tam to divák automaticky přijímá jako znak, a prostor v některých případech vytyčí herci svou akcí, aniž by bylo třeba kulis či realisticky vyvedené scény. Zde je to ale jinak. Trier totiž krom výše zmíněného naprosto NEPOUŽÍVÁ ŽÁDNÉ DIVADELNÍ POSTUPY - ani při práci s herci, ani při výstavbě jednotlivých scén - a VYJADŘUJE SE RYZE FILMOVĚ. Právě proto tedy vyznívá zvolená forma originálně. A konvenuje i v symbolické rovině, protože v malé vesničce o sobě všichni všechno vědí a veškerá tajemství jsou veřejná - tudíž zdi jakoby neexistovaly. Trier to zde "provedl" doslova. Výborné kamerové práce, při níž se typicky "trierovsky" střídají "vybroušené" statické celkové záběry s rozstřepanou ruční kamerou zabírající často detaily a výrazné práce se střihem, si musí všimnout i laik. Za "vyzdvihnutí" stojí i úžasné svícení celé scény. Trier pak umí výborně pracovat s herci, které vždy (viz jeho další tvorba) podřídí svému záměru a - co je pro něj typické - povětšinou na první pohled nesourodé herecké obsazení, které by jiný režisér pravděpodobně vzájemně nenakombinoval, u něj funguje právě díky tomu, že dokáže všechny takto suverénně integrovat do jednoho celku. Viz ve všech komentářích zmiňovaná Kidmanová, jež dle mého odvedla svůj druhý nejlepší výkon po Daldryho Hodinách. Ale to zdaleka není to nejpodstatnější. Více než "reálné" postavy či děj, je cílem snímku podobenství lidské společnosti a to se Trierovi podařilo zobrazit zcela univerzálním způsobem. Výrazně pesimistický závěr pak dotváří Trierovo vidění světa - pakliže si s námi všemi celou dobu jenom "nehraje" (a nebo právě proto). Vynikající!

Zatím poslední film Sofie Coppolové plně dokazuje, nakolik se stala zručnou režisérkou. Formální stránka snímku je kompaktní a suverénní už od úvodního statického záběru na Johnnyho projíždějící Ferrari opisující dokola stejný okruh. Největším kladem je práce s délkou záběrů - a jejich vrstvením ve střihové skladbě - v nichž je dovoleno co nejvíce vyniknout času všedních činností postav. Divák je tak společně s nimi intenzivně sdílí. Mamutí podíl na tomto faktu má i práce kameramana Harrise Savidese. Druhým výrazným postupem je přísné oddramatizování dění, díky čemuž zároveň vzniká mezi postavami a divákem cílený odstup. Coppolová tak místo sympatií/antipatií, či ztotožnění s postavami, vede diváka k hledání a k otázkám nad vnitřními pochody odehrávajícími se za vnějším všedním jednáním. V tomto smyslu jako jedna z nejvýraznějších funguje scéna, kdy je Johnnymu v maskérně nasazována maska, a my jej vidíme sedět s tuhnoucím materiálem na obličeji, zatímco se k němu pozvolna přibližuje kamera. To, co se děje za povrchem, může být bohatým tokem myšlenek stejně jako naprostou vnitřní prázdnotou. Vhodné herecké obsazení (Stephen Dorff, Elle Fanning) podporuje takto zvolený koncept. Problematičtější se jeví fakt, že Coppolová nepřináší tentokrát nic, co by v případě obdobných témat nedokázali režiséři před ní - a v některých případech zručněji, zejména ve vývoji, kterým postavy (nebo alespoň ta ústřední) prochází v závěru filmu - a koneckonců i režisérka samotná ve své vlastní předchozí tvorbě. Kvality Somewhere tak poněkud zápasí s originalitou, a tak i vzhledem k poměrně velkým časovým rozestupům v její filmografii se nezbývá než tázat, s čím Coppolová vyrukuje příště.