dvopet

Konečně! Po přeceňovaném Ratatouille a průměrňoučké Kung fu pandě - opravdu nechápu proč se na ni většinově valí taková chvála - animáč, který nejen že nazklamal, ale dokonce příjemně překvapil a nadchnul. "Ekologické" zaměření mi absolutně nevadí, naopak vztyčený ukazovák mám poměrně rád, a pokud je spracován takovýmto způsobem, nemám absolutní výhrady. Odkazy např. na Vesmírnou Odysseu jsou velmi dobře udělány, přesto se tu zastavím u dvou mínusů filmu, které nemůžu nezmínit. Zařazení Zarathustry - tedy ústředního hudebního motivu Odyssey ke konci filmu, bylo ABSOLUTNĚ ZBYTEČNÉ! Celé to v tom momentu zakoplo na obě nohy! No a přílišná podobnost s Valliho s Číslem 5 je tím druhým mínusem. To jsou ale veškéré výhrady které k filmu mám, obzvlášť když si autoři vetšinu času na plátně vystačí prakticky beze slov. Bomba!

Don Johnston je typický starý mládenec. Zajištěný muž v pokročilejším středním věku, který by dle všeho mohl žít spokojený život. Nyní však upadá do letargie a ztrácí výraznější zájem o okolní svět. Čeká, až si poslední z jeho mnoha milenek sbalí kufry a definitivně ho opustí. Stejně tak jako mnoho žen před ní, jež odešly ze své vůle anebo z jeho popudu. Zůstává sám a upadá do netečnosti, která ho sžírá. Tráví hodiny sezením na gauči ve svém obývacím pokoji a dívá se na televizi, jejíž obrazy mu bez zájmu tečou před očima. Jediné vytržení mu poskytuje kontakt se sousedem a kamarádem Winstonem (Jeffrey Wright), který je Donovým pravým opakem. Ženatý otec pěti dětí srší energií, jež tak po hříchu Donovi schází. Přece jen se však jednoho dne objeví něco, co podstatně zasáhne do současného chodu jeho života. Tím impulzem se stane anonymní dopis, ve kterém pisatelka sděluje, že s ním kdysi otěhotněla a jejich již dospělý syn se jej vydal vyhledat. Zejména na popud Winstona se Don vydá na cestu, aby se u svých někdejších přítelkyň pokusil zjistit, která z nich je matkou. Pokud bychom chtěli hledat nějakou paralelu k předchozímu Jarmuschovu snímku Ghost Dog, najdeme ji jednoznačně v pojetí Donova cestování. Ten se z jednoho státu do druhého dopravuje sice letecky, ale na předem vytipované místo se dostává vypůjčeným autem. Elmesova kamera, podobně jako ta Müllerova, sleduje projížděné exteriéry, a ty se vzájemně liší od lokality k lokalitě a představují jisté poznávací prvky prostředí v němž ženy žijí. Nezbytný a opět výborně vybraný hudební doprovod zprostředkovává divákovi podobnou náladu. Jarmusch tentokrát šáhnul po původem etiopském skladateli jménem Mulatu Astatke a ten přinesl hudbu pohybující se od uvolněné latiny přes zadumanější jazzový nádech až po jemnou hudební perokresbu. Nepopírá zemi svého původu, naopak jeho vrozené cítění přináší potřebné koření a citlivě vystihuje atmosféru snímku. Setkání s bývalými milenkami jsou trochu kuriózní. Stejně tak jako jsou do jisté míry bizarní jejich obydlí, mají i jejich povolání podobný charakter a vyslouží si toto přízvisko ještě více. Laura (Sharon Stone) je profesionální organizátorka skříní. Když přijde na scénu její dcera, praští do oka záměrně okatý odkaz na Kubrickovu Lolitu. Dora (Frances Conroy) společně s manželem prodává vzorové designerské domy a Carmen (Jessica Lange) se živí jako terapeutka, která údajně komunikuje se zvířaty. V jakési opozici proti nim se nachází Penny (Tilda Swinton) žijící kdesi na samotě ve značně zchátralém domě s partou motorkářů a která je obrazem daleko těžší životní situace. Na jeho původní otázku však neodpovídá ani jedno z nich a Johnston se nachází v čím dál větší nejistotě. Snímku beze sporu dominuje v hlavní roli Bill Murray. Svým minimalistickým hereckým projevem opět fascinuje a otevírá škálu emocí, která se děje pod povrchem a dodává Johnstonově cestě za sebepoznáním punc opravdovosti. Pokud dá divák snímku příležitost a naladí se na pozvolné tempo vyprávění, bude odměněn. A nemusí být nutně fanouškem tohoto režiséra.

Nádherně fiktivní obraz jedné nemocnice. Vemte tohle prostředí (pro koho ještě proboha stále zajímavé?), drtivou naivitu, propařené a proceděné nápady z Nemocnice Chicago Hope, Pohotovosti a jim podobných, vše založené na hlavní postavě (u které máte to štěstí že narazíte na ideálního představitele), poměrně slušné dialogy a kolovrátkovost dílů podobných sobě navzájem jako vejce vejci, zatřepejte tím a vypadne vám něco jako Dr. House. "Další seriálový hit". Ač se nejedná o vyložený propadák a seriál má ultranávykovou schopnost, Hugha Laurieho, který jen tak od boku sype z rukávu životní pravdy, prostě a zkrátka nebaštím.

21. června roku 2008 jsem měl unikátní příležitost shlédnout tento film na nocí zahaleném nádvoří gotického hradu Sovince za živého hudebního doprovodu kapely DG 307. Sami uznáte, že lepší atmosféru si lze těžko představit. Samotnému ději na plátně výrazně pomohlo to, že se jednalo o verzi, kde jsou původní německé titulky nahrazeny plně anglickými, takže (alespoň pro mě) mnohem příznivější varianta. K ději snímku je to v ostatních komentářích napsáno dost a dost, takže snad bych chtěl jenom říct, že plné hodnocení dávám jak za rok vzniku filmu, tak na svou dobu mimořádně inveční režii a celkovému pojetí, díky kterému má toto dílo neskutečnou a pohlcující atmosféru.

Jedna z pouček na zdi pana Naošiga tvrdí: "Záležitosti velkého významu je nutno brát s nadhledem." Mistr Ittei odpověděl: "Záležitosti malého významu je nutno brát vážně." Citáty z Jamamotovy filozofické sbírky Hagakure se táhnou jako pevná niť celým filmem a jsou leitmotivem nejen samotného snímku, ale i Jarmuschovy tvorby obecně. Nájemný vrah ve službách místní mafie, černoch, jenž se řídí samurajským kodexem cti a osaměle žije na střeše jedné z výškových budov, kde chová holuby. Hlavní postava, jakkoliv na první pohled absurdní, je ve výsledku daleko opravdovější než většina ostatního světa a lidí kolem ní (i díky hereckému výkonu Foresta Whitakera, který dodává svému stínovému zabijákovi obrovský vnitřní rozměr). Jeho nejlepším přítelem je francouzský zmrzlinář, se kterým si sice intuitivně rozumějí, ale navzájem neovládají jazyk toho druhého – neustále se navracející Jarmuschovo téma jazykové bariéry, která však dorozumění nebrání. Jarmusch karikuje chod mafiánských rodin, když obecná klišé v jejich zobrazování užívá záměrně ad absurdum. Po formální stránce jsou Dogovy noční jízdy zobrazeny podobně jako v Noci na Zemi, je zde přítomna také významná role náhody (s níž Jim pracuje pravidelně). Přestože se Jarmusch zdánlivě vrací do linie předchozích snímků před Mrtvým mužem, témata obsažená v Dead Manovi však intertextuálně propojuje do současnosti. Ghost Dog má styčné tématické prvky nejen v přímém odkazu v podobě Garyho Farmera („Nobodyho“). Jasně viditelná paralela zde existuje mezi zastřelením jednoho z posledních černých medvědů lovci a vyhlazováním Indiánů, Ghost Dog podobně jako Nobody stojí vyčleněně na pomezí starých a nových časů a je představitelem kultury, jejíž duchovní hodnoty už v dnešní době prakticky neexistují. Symbol, jenž nosí Ghost na krku, jsou ptáci uzavření v kruhu, což vyjadřuje cyklickou povahu přírody, jež se projevuje v závěru Mrtvého muže „návratem“ do mořského lůna. A nakonec, motiv alegorické cesty za smrtí je přítomný i zde, neboť: „Každý den bez výjimky by se dotyčný měl považovat za mrtvého. To je podstatou cesty samuraje.“ Typický autorský rukopis, který mám na tomto tvůrci tak rád, prozrazuje např. scéna, kdy Ghost Doga krmícího v parku holuby ze zvědavosti osloví holčička jménem Pearline (jež v závěru snímku nese naději do budoucna). Nechat takto své postavy jen tak si sednout v parku, a povídat si o svých zálibách, umí jen Jarmusch. Závěrečný nesmyslný anti-souboj mezi Ghost Dogem a Louiem záměrně popírá veškerá pravidla přestřelek díky absurditě důvodu a neozbrojenosti Ghosta. Müllerova kamera je opět fascinující, soundtrack RZA v hip-hopovém stylu ve svých čistě instrumentálních částech s dotykem východních melodií výborně dokresluje jednotlivé scény. Vrcholný Jarmuschův film (společně s Mrtvým mužem) předkládá své filozofické myšlenky velmi nenápadně, o to déle ale rezonují.

Moje první setkání s tímto snímkem bylo spíše odmítavé. Burtona vyloženě miluju ale Karlík v době svého uvedení mě příliš neoslovil. Těžko říci čím to bylo způsobeno, snad mi to přišlo už jako příliš stejné s jasně daným rukopisem pana režiséra, možná jsem čekal něco hlubšího, možná jsem byl příliš citově chladný. Jenže to bylo tehdy. Dal jsem filmu další možnosti a po naladění na stejnou vlnovou délku to všechno zacvaklo. Na tento milý snímek je nutno pohlížet s otevřeným srdcem a továrnu procházet se stejně rozzářenýma očima jako má Karlík. Teprve pak to má smysl. Wonka v Deppově podání je naprosto neodolatelně cynicky roztržitě kouzelný, herci jsou na charaktery jednotlivých postav naprosto idélně zvolení a potěšilo mě svěření úlohy Wonkova otce Christopherovi Leemu. Herec, který sehrál veškéré postavy Umpalumpů se opravdu vyřádil. Na konec nemůžu nepoznamenat, že ani velký Burton se neubránil poctě Kubrickovu majstrštyku zařazením Zarathrusty a dokonce i obrazovému odkazu v podobě opic.

Proč bych to nepřiznal, pro animované snímky mám slabost. Přesto v poslední době se jich vyrojilo takové množství, že je jasné, že kvantita težce přebíjí kvalitu, tudiž některé z nich jsou opravdu průměrné. Proto pro mě při sledování tohoto filmu vybuchla bomba s názvem překvapení! Nemám rád surfování, ale mám rád Surf's Up! Takhle jednoduchou hlášku bych mohl vetknout do pomyslného štítu a vlastně víc by nebylo ani třeba. Ve své základní linii obehraný příběh, ve kterém mladý nadšenec vrátí na scénu dřívějšího mistra oboru, objeví hodnotu přátelství a lásku (viz. třeba Roboti)? Jistě! Sentiment a občasné klišé? Samozřejmě! Že spoustu tohohle jsme už v různých obměnách dávno viděli? Ovšem. Ale sakra, takhle jsem se už zatraceně dlouho nebavil! Tuna vtipů, frků a gagů, které vyniknou v mnoha malých drobnostech, vše dávkováno s vkusem a bez jakéhokoliv nánosu trapnosti, korunováno vynikajícím originálním dabingem. Královnou je tu však animace, nejen všek postaviček ale především oceánu a ta je prostě naprosto FANTASTICKÁ! Všemožné spektrum barev, prozářeno sluncem, odlétávající spršky vody, azurová hlubina, šeď a pěna při bouři, všechno vypadající docela přirozeně. Prostě požer. Jo a tučňáčí mláďata jsou prostě bezkonkurenční. P.s. Kuře Joe je pro mě osobností roku! Yeah men!

Výborný snímek, který stojí hlavně na odehraných partech, samozřejmě s účastí dvorního herce pana režiséra, perfektního Pavla Lišky. Dojem trochu kazí často velmi předvídatelný děj a trošku nemilým překvapením pro mě zůstává fakt, že Sláma používá více účelové dialogy než u něj bylo zvykem. Nicméně stále zůstává v rámci současné tuzemské tvorby vysokánský nadstandard a já osobně vidím Slámu jako našeho nejschopnějšího současného režiséra. Byť za vrchol jeho dosavadní tvorby považuju předchozí Štěstí. Jako největší plus tohoto snímku ale vidím znovunalezení Zuzany Bydžovské pro český film a to jednoznačně po zásluze, protože předvádí fantastický výkon.

Excelentní miniatura ke které netřeba komentáře ... :o)

Mistrovsky vyvážené tragicko - komické dílo, sestávající z různorodých epizod se stejným jmenovatelem a skvostných scén a záběrů. I v případě že se na plátně zrovna nic podstatného neděje, nelze než se kochat po filmařské stránce naprosto brilantními záběry. Záverečná sekvence smete celé předešlé lidské pidižvení z povrchu zemského. Obří formace letadel plujících nad městem ostře kontrastující s bezstarostnou melodií pro mě osobně znamená jednu z nejzásadnějších a nejvíce mrazivých scén v dějinách kinematografie.