Faidra

Dívala jsem se na to jednou v onu nekřesťanskou hodinu, kdy to běželo, protože jsem nemohla spát. Přesně po sedmi minutách jsem usoudila, že vymývat si mozek telenovelou, kde se nevzdychá "José Manueli, José Manueli," ale "Vladimíre Alexejeviči, Vladimíre Alexejeviči," skutečně postrádá jakoukoli úroveň, navíc to u obyvatelky postkomunistické země hraničí s velezradou a že spánek si tímhle dozajista nepřivolám, protože se budu převalovat a přemítat, kdo se na tohle může vydržet dívat. Tak jsem se odebrala zpět do postele s Dostojevským. Tedy s Bratry Karamazovými. S knihou.

Říct, že pokus o výpravnou červenou knihovnu po česku nedopadl nejlépe, je jako prohlásit, že 7. prosince 1941 se posádce Pearl Harboru nevydařil den tak úplně podle jejích představ.

Na to, aby byl důstojnou Asimovovou adaptací, je film příliš americky rodinně cukrkandlový. Přimhuřuji nad tím zrak díky tradičně výbornému Robinu Williamsovi.

Los Angeles... City of Angel. Pokud je Buffy pod nánosem hororu a mystiky příběhem o dospívání a seznamování se s bolestnou realitou světa, je její mladší bratříček seriálem o dospělosti (aby ne, když se titulní hrdina courá po světě od roku 1727) v rouše noirového hororu; story natolik tvrdou, zlou a nemilosrdnou, že ji nikdo nevystihl lépe než Jiří Pavlovský, když Angela označil za seriálovou obdobu vyhlazovacího tábora. Ani Buffy se s postavami nemazlila, ale v Angelovi hrdinové padají jak švestky, zadarmo nedostanou ani dárky k Vánocům, jejich okamžiky štěstí víc než co jiného připomínají chvilkovou opilost následovanou brutálním vystřízlivěním a vleklou kocovinou, pochybují, tápou, prohrávají, chybují a draze za to platí a bez ohledu na to, jak se cítíte připravení, vás duchovní otec příběhu Joss Whedon vždycky dokáže zasáhnout na citlivém místě. A vy jen sedíte a modlíte se, aby životem a nemrtvostí otřískaný drsňák Angel, napůl Ir, napůl démon - rozhodněte sami, co je horší - Doyle, andělská mrcha Cordelia, Wesley prodělávající upgrade z komického Anglána na tragického hrdinu, Harmony z vtipů o blondýnách a peroxidový trickster Spike vyvázli ze zápolení s ďáblovými advokáty Wolfram and Hart se zdravou kůží nebo aspoň při svém věčném tanci mezi dobrem a zlem nepřepadli na temnou stranu... a opakovaně vaše modlitby nebudou vyslyšeny, protože tak jako v jiných světech je tady jen máloco černé a bílé a dobro a zlo odlišuje účel, ne prostředky - a leckdy ani ten ne. Takže pro vyšší dobro kladní hrdinové zlikvidují božstvo, které mělo v plánu zavést na Zemi mír a blahobyt, ve výsledku víceméně řídí pobočku Pekla na Zemi, kterou je nepřekvapivě právnická firma, a snaží se všemi prostředky připravit na nadcházející Apokalypsu, tentokrát s velkým A. O.K., asi nikoho nepřekvapí, že Los Angeles je souzeno propadnout se do pekel, jenže jako vždy u Whedonových dítek nejde ani tak o to CO, jako JAK, a tady mě to JAK přimělo ve vyvrcholení seriálu nehybně sedět, zírat a zapomenout na občasné dřívější námitky a rozpaky. Jako vždy byla možná cesta důležitější než cíl, protože cílem bylo ukázat, že boj nikdy nekončí a zatracen je ten, kdo se vzdá. A jako vždy je všechna ta temnota opentlena vypilovanými dialogy a skvělým slovním humorem (u Spikeova monologu při přihlížení Angelovy záchraně dámy v nesnázích jsem dvakrát spadla z gauče). A jako vždy u každého svého dosavadního setkání s Whedonovou prací mi nezbývá než vřele doporučovat - ať už holdujete temným detektivkám a hororu, hraní s jazykem, hledání skrytých významů nebo se chcete "jen" dobře bavit. P.S. Nicméně je fér přiznat, že jedna věc mi na Andílkovi a jeho starší ségře pila krev víc, než se to kdy podařilo některým z hlavních hrdinů na jejich obětech, a to neustálé vstávání z mrtvých skoro každého ze zúčastněných, protože vstávali tak často, že z toho museli mít potíže s klouby. Já jsem v některých věcech beznadějně staromódní a zastávám názor, že když jednou někdo umře, měl by zůstat mrtvý. Vždyť takhle si repliku jedné z postav v Once more with feeling "hey, I've died twice," už může zazpívat skoro každý, kdo si v buffyversu třeba jenom smočil palec u nohy.

Tady jsem trochu na rozpacích, protože kdybych hodnotila Angeliku podle svého osobního vkusu, byla by to hvězdička jediná. Kdybych ji hodnotila v rámci jejího žánru, který je mým vysoce neoblíbeným, tak by to byla jasně hvězdiček pět, protože chtě nechtě musím uznat, že u Angeliky by se měly všechny ty Steelové, Pilcherové a spol. učit, jak má romantika vypadat (jak už tu ostatně bylo mnohokrát řečeno).Tak své dilema vyřeším aritmetickým průměrem a zároveň s tím vyslovuji uznání krásné hudbě a krásnému Robertu Hosseinovi.

Velkolepě pojatá a přemrštěně dlouhá nuda, kterou ani dobří herci nedokážou oživit na delší dobu než pár minut.

Asi někde existuje předpis, že každá generace potřebuje svou verzi Anduly, Tří mušketýrů, Bídníků, Pýchy a předsudku, Hraběte Monte Crista a dalších úliteb filmovému Molochu, takže tentokrát se vyčerpanou kobylu pokusil do cvalu vybídnout svým manýristickým bičem Joe Wright a potřetí mě tak ve spolupráci s Keirou přiměl vrtět se na sedačce a vyměňovat si souznící pohledy s Pasifae, což jsme měly ztížené tím, že jsme obě měly většinou oči obrácené v sloup, pokud nám zrovna nekanuly sliny nad kostýmy a Judem. Poutat širokou ruskou duši do vyumělkovaného korzetu je ještě ošidnější než vnucovat publiku sobeckou hysterku s tím, že je to chudinka ušlapávaná nepřející společností a dobou jen proto, že šla za hlasem srdce (ve většině těchto případů se srdce zaměňuje za orgán úplně jiný) a servírovat mu podivně sešlou Keiru a Vronského, při jejichž hrátkách jsem čekala, kdy dovnitř vpadnou z mravnostního a zašijou Anču za zneužívání nezletilých a ohrožení mravní výchovy mládeže. Gilmour93 to rozsekl pěkně, ale vzhledem k tomu, že Vronský je feudál, tak je buržoazie jeho a bolševikův společný nepřítel... P.S. Svěřit české titulky Anně Kareninové je důkaz, že distributorům nechybí smysl pro meta humor.

Gibsone, až se my dva potkáme v pekle, tak si mě opravdu nepřej!

Větší smysl než tohle dává i skutečnost, že do komunálních voleb v naší díře jeden místní podnikatel kandiduje za KSČM.

Vám vadilo čekat na Marlona tři hodiny? Já bych na něj bez řečí čekala tři roky... ale já nejsem normální, takže se to nepočítá. Vietnam postihla apokalypsa, Martina Sheena během natáčení infarkt, Coppolu kopačky od manželky, rozpočet opakované přešvihnutí, štáb jeden malér za druhým a divák i z opačného a skoro třicet let vzdáleného břehu tuší, že tohle není film o Vietnamu - to je Vietnam. Čtyři pekelní jezdci si to za tónů Walkürenritt uhánějí napalmem spálenou zemí, kam před chvílí dopadla hvězda zvaná Pelyněk na americké vlajce, dravé šelmy vládnou džungli a nevidí v cizích vojácích nic jiného než kořist, hrůzný trip se mění v ještě hrůznější vystřízlivění, a to jsem to ještě k tomu poprvé viděla ve věku, kdy mi chybělo slušných pár let do doby, kdy bych si mohla legálně zastřít vědomí. A nyní, dámy a pánové... Apokalypsa.