Tom Riddle

I když by bývaly potěšily nějaké ty scény navíc s Paulou Malcomson nebo Stevenem Bauerem + Lena jakožto charakter s vlastní motivací a příběhem, a ne jenom nástroj toho, jak příběhově dostat ostatní postavy z bodu A do bodu B, celovečerák přináší v podstatě to nejlepší, co může příběh Raye Donovana nabídnout. Jsem rád, když seriály končí na vrcholu.

Rušivé neherectví a rádoby komediální hlášky Chrise Rocka v hlavní roli hororu (...), od cca 40 minuty do posledního detailu průhledný finální twist, všehovšudy 5 pastí, z nichž tři si nepamatuju už dvacet minut po dokoukání, jednu pro svou takřka nemožnou technickou proveditelnost a další pro absurdní neférovost (spoiler! - přetni si míchu v krční páteři a budeš žít, lol - konec spoileru), ve výsledku pořád není nejhorším dílem série (kterým o chloupek zůstává nekonečně frustrující Saw 3D), ovšem ve chvíli, kdy se rozezní gangsta verze Hello Zepp, je víc než patrné, že po vydařeném Jigsaw (2017) je Spirála šlápnutím do lejna.

Guilty? Yes. Pleasure? YES.

OBSAHUJE SPOILERY KE VŠEM SEZÓNÁM Trvalo mi pořádně dlouho, než jsem se konečně dokopal ke komentáři k WAW. Důvod je prostý. Survivora už dávno nesleduju proto, že by mě bavil, ale kvůli svému stupidnímu pravidlu, že jak jsem jednou nějaký seriál (v tomhle případě pořad) načal, dojedu ho až do sebehořčího konce. Není (a taky trochu je) náhodou, že po prvních 25 sériích bylo 13 mužských a 12 ženských vítězů, v dobách, kdy neexistovalo nic, jako "správný/zasloužilý vítěz." Richard byl mistrovský manipulátor, Tina respektovaná mateřská figura, Ethan přátelský kluk odvedle, Vecepia skákala z jedné aliance do druhé, a takovou Jennu nesnášela většina poroty, dokud nepředvedla impozantní sérii výher a dokonalou finálovou kmenovou radu. Nebyl jeden všeobecně správný způsob, jak si vítězství zasloužit. Co fungovalo v jedné sérii, nemuselo fungovat v další. Vždycky se jednalo o specifický společenský experiment s nekonečným potenciálem. Ten se přesto díky senzacechtivosti produkce podařilo vyčerpat, a není (a tentokrát skutečně není) náhoda, že v posledních 15 řadách zvítězily ženy pouze 3 a mužů 12. Co se stalo? Přišla 19. řada, veleoblíbená i zatracovaná Samoa, která odstartovala nezastavitelnou lavinu. Ženské vítězky byly širokou veřejností mnohdy považované za nezasloužilé odjakživa (počínaje samotnou Tinou, jejíž vítězství nad oblíbeným "hrdinou" Colbym pobouřilo nejednu domácnost), nikdy ale tolik, jako v případě tiché a nenápadné Natalie White, která s drtivým náskokem porazila favorizovaného neumětela Russella Hantze, jehož veškerá strategie sestávala z toho, že všem kolem takřka doslova sral na hlavu, a na konci se divil, že nikdo nechce, aby vyhrál. Divácky vděčnější Russell se tak těšil hlasité podpoře veřejnosti, zatímco toxický fandom Survivora psychicky zničil a vyštval nebohou Natalii. Olejem do ohně pak bylo finále řady dvacáté, HvV, kde se obdobný scénář odehrál znovu, s tím rozdílem, že uštěpačná výřečná Sandra se nikým rozhodit nenechala. Lavina se už ovšem valila, a zastavit se nedala. Survivor začal v rapidním množství představovat všeljaké twisty a výhody, které svým konceptem favorizovaly hráče nejenom agresivní, ale především mužské (např. je prakticky nepsaným zákonem, že v Survivoru se ženy společně starají o kemp, zatímco muži sbírají dřevo nebo jídlo, a mají tak nesčetně víc času hledat skryté výhody a imunity rozseté po okolí). Úspěch ženských vítězek, které v pozdějších sériích vyhrály dominantní strategií (Kim, Natalie Anderson) byl znevážen stylem "proti komu ale hrály?" (byť stejné se dá říct o mnohých mužských vítězích), jednu výjmku (Sarah Lacina) jakožto nesympatickou krávu zase veřejnost pořádně strhala, protože ženy by přece neměly hrát "jako muži". Jako by nestačily ony výhody a protěžování agresivní (tedy v pozdějších sériích dle Jeffa Probsta očividně té jediné správné) hry, Survivor ještě přetvořil formát závěrečné kmenové rady na "otevřené fórum", a sice po vítězství vzácné vlaštovky Michele, které se zázračně podařilo v 30+ sérii vyhrát herně typicky ženským diplomatickým stylem, a kterou za ně prakticky vláčeli po žhavém uhlí. Už nestačilo se dostat do finále a přesvědčit porotu o tom, že si vítězství zasloužím, teď už bylo potřeba přesvědčit porotu, takřka polopaticky instruovanou Jeffem Probstem, že jsem opravdu hrál agresivně a udělal tohle a tamhleto, protože něco jako vlastní definice Outwit, Outplay a Outlast už od 32. série neexistuje. Ačkoli můj žlučník už tou dobou přesahoval svojí kapacitu, stále ještě nedošlo na to nejhorší. To konečně přišlo v sérii 35, které opětovně dominovala skutečně agresivní a mistrovsky strategická manipulátorka, a diskutabilně nejlepší vítězka soutěže, Chrissy Hofbeck. Ano, Chrissy samozřejmě sezónu nevyhrála, i když měla, Jeff totiž konečně vymyslel ten poslední potřebný twist, jak se skutečně postarat o to, že žena Survivora vyhrát nemůže. Ve chvíli, kdy navzdory všem klackům hozeným pod nohy měla Chrissy otevřené brány finále a cestu k milionu dolarů čistou, produkce představila twist se zakládáním ohně ve finálové čtyřce, a dílo bylo dokonáno. Agresivní žena ve finále nemůže porazit agresivního muže (Tasha vs. Jeremy), pokud se nějaká do finále dostane, produkce se postará o to, aby se do něj díky F4 twistu dostal i jejich favorit, a žena neagresivní se do finále dostat může, a skoro jistě i dostane, už ale nikdy nevyhraje, protože neagresivně hrající žena si vítězství nezaslouží. Muži můžou pořád hrát, jak chtějí. Můžou jim selhat všechny plány, a stejně ve finále porazí strategičtější ženské hráčky (Adam x Hannah), můžou zaujmout roli nekonfliktního coattaila a vyhrát díky tomu, že jsou porotě sympatičtější než soupeř (Wendell), můžou dokonce většinu sezóny strávit vyloučení ze hry (Chris). Mužům je dovoleno hrát Survivor jakkoliv, ženy nemají možnosti prakticky žádné. Nikde to není patrnější než ve WAW. S výjimkou Parvati a Sandry si každá ženská vítězka aspoň jednou postěžuje, že reakce veřejnosti na její výhru byla nepřátelská a toxická. Jenom jeden z mužů (BEN!!) za celou dobu udělá něco podobného. Tony nehrál špatnou hru. A produkce se velice očividně snažila editem ukázat, že mužům nijak nenadržuje, což je patrné z pozitivního editu několika ženských hráček, počínaje extrémně strategickou Sophií, tišší diplomatickou Michele konče. Výsledek by ovšem doopravdy neměl uspokojit žádného fandu Survivora. 12-4-0 není výsledkem jeho hry. Je výsledkem deseti let snažení Jeffa Probsta a jeho produkčního týmu. Pro zajímavost, Wendell, Danni, Adam a Nick chtěli všichni hlasovat pro Michele, báli se ovšem, že by mohla vyhrát Natalie (Edge of Extinction twist ftw), a pro jistotu radši hlasovali pro Tonyho. V Survivoru už neexistuje nic jako dobrý nebo špatný hráč. Existuje jenom hráč produkcí favorizovaný a znevýhodněný. Muž a žena.

Nejdůležitější seriál posledních let, ne ani tak zpracováním (které ovšem JE vynikající), jakožto spíš reakcí a diskuzí, kterou vyvolává u diváků, ať už na téma consent, rasismus, sexismus či homofobie. Vystihnout na ploše dvanácti dílů tolik trefných situací či komplexních úhlů pohledu je až zarážející. Michaelu Coel budu bedlivě sledovat, talentu má na rozdávání po všech stránkách.

American Horror Story: Ratched. Murphy už párkrát dokázal, že JE schopný vyprávět příběh umírněně a realisticky (ACS), tady je ovšem jako obvykle utržený ze řetězu, a proto se předem avizovaný pohled na to, jak se z Mildred Ratchedové stal jeden z nejikoničtějších záporáků filmového světa, nekoná, a to seriálu škodí víc než cokoliv jiného. Od samého začátku se tady totiž vesele vraždí, mučí a týrá, a samotná Ratched ve středu toho všeho pro dosažení svých diskutabilních cílů s radostí a tím nejjemnějším náznakem úsměvu manipuluje všechny kolem sebe. Sorta charakterů, která jí sekunduje, se může směle vyrovnat těm nejpraštěnějším postavám AHS (masový vrah kněžích, zdravotní sestřička, kterou rajcuje nebezpečí či výstřední milionářka s opičkou a touhou po brutální pomstě), všechny Murphyho trademarky jsou přesně tam, kde být mají (sety a kostýmy jsou až dechberoucí, hudba jako vždycky dokonale pasuje, ať už originální soundtrack, tak pocta Cape Fear, a ta otvíračka za zvuků Danse Macabre boží!!, a především kříšení zapadlých hollywoodských hvězd, tentokrát ve formě vynikajících Sharon Stone a Amandy Plummer,). Psychologicky propracovaného origin story o Ratched se tu člověk nedočká, zfetované, zábavné, často nelogické, ale vysoce sledovatelné, nekonečně stylové a napínavě zvrácené podívané ano. A Sarah Paulson je bohyně.

Obsahuje spoilery: Řada s nadprůměrně schopným castem, kterou do hajzlu opakovaně splachuje nechutná manipulace ze strany produkce, ignorování skutečně schopných strategických hráček a nekonečné protěžování neschopného šklebícího se kreténa Ricka, který by si bez pomoci produkce ani neuprdnul, a kterého bohužel jistě v Survivoru nevidíme naposledy. Jednu hvězdu dávám jenom za to, že to mohlo přece jenom dopadnout ještě o fous hůř.

Obsahuje spoilery. Ultimátní kulminace všeho, co kdy na Survivoru bylo špatné. Klasická přehršel tajných imunit a dalších nesmyslných výhod (Idol Nullifier budiž symbolem absolutní překombinovanosti), fire making challenge ve final 4, diskuzní fórum na poslední kmenovce a další časem (a Jeffem pro jeho osobně nejžádanější výsledek) vykrystalizované úpravy se starají o to, aby zážitek ze série byl instantně napínavý a vzrušující co díl, ve výsledku ale sterilní a zapomenutelný. Což o to, s tím bych se snad i byl ochoten smířit, cast je navíc poměrně fajn (i díky vysokému počtu ultrafandů) a do toho účast Sandry, kterou vidím rád vždycky, ale nic z toho nemůže zachránit nechutnou nezodpovědnost produkce. Ať už byla jejich hlavní motivací senzacechtivost, snaha vyhnat ratingy co nejvýš nebo snad potřeba být společensky relevantní a aktuální, tak způsob, jakým uchopili skandál kolem Kellee a Dana, překračuje pomyslnou mez, od které není návratu. Zdokumentovaný sexuální predátor, který opakovaně osahával i poté, co byl požádán, ať to nedělá, logicky zůstává ve hře, jelikož šance ostatních finalistů se tak automaticky radikálně zvyšují, žena, která nechce být obtěžována, a která se kvůli případným následkům bojí promluvit, je promptně vyloučená, nucená bezhlasně sedět na kmenové radě, při které všichni ostatní propírají situaci kolem ní, a dalším dvěma ženám, které situaci využily ke svému prospěchu, je na sociálních sítích vyhrožováno na životě. Všechno ostatní je irelevantní, na hráčích nezáleží, na vítězi nezáleží, Survivor nikdy nebyl férovou hrou, byl často o náhodě a v minulosti se potýkal se špatným castem (Fiji, SJDS) či mizernými vítězi (Aras, Fabio), teď na všechny jmenované vzpomínám s úsměvem, protože tehdy měl Survivor pořád ještě integritu, která je teď nenávratně pryč. Zůstává jenom frustrující boj diváka s produkcí, ve kterém je divák vždycky jen tím poraženým.

Vražda Versaceho, byť pro mnohé jakkoliv zlomová a důležitá chvíle moderní doby, Amerikou nezahýbala zdaleka tak mocně, jako proces s OJem. Svými tématy (gay scéna, rozvrácená rodina) je nicméně Murphymu mnohem bližší, což se projevuje i na celkovém pojetí série (přesným výběrem stylové hudby počínaje, Gloria! ; opulentním vizuálem konče). Místo civilního dramatu se širokým záběrem tentokrát sledujeme detailní a osobní pohled do duše Cunanana, a události, které vedly k jeho vražednému řádění. Sledujeme je ale chronologicky převrácenou mozaikou, a i já se přikláním k názoru, že ač to působí cool, ve výsledku je to spíš na škodu, především co se dramatického dopadu na diváka týče (patrné zvolnění v dílech 4-7). Přesto se jedná o kvalitně zpracovanou minisérii, která je strhující, po všech stránkách uhlazená, a dokonale zahraná. Darrena Crisse jsem se po pěti sériích Glee docela přejedl, jako Cunanan ovšem předvádí něco nezapomenutelného, a Penelope Cruz, i když v seriálu minimálně, je naprostou zlodějkou scén. 90%.

Obsahuje spoilery. Ryan Murphy. Neuvěřitelný talent a titán mezi scénáristy poslední seriálové generace. Po řádně střeleném Popular, kontroverzním Nip/Tucku a muzikálovém úletu Glee si Ryan sednul se svým dlouholetým (pracovním) partnerem, Bradem Falchukem, a společně rozhodli napísati nějaký ten horůrek. A bylo na čase. Naplánovali si projekt ve stylu komorního divadla, odlišné příběhy v každé sérii s různými postavami, ovšem se stejným hereckým obsazením. Proto i můj komentář bude vypadat jinak, než to se seriály obvykle dělávám. 8. série (Apocalypse) - Nestoudný fan service pro milovníky Covenu a Murder Housu v hezky zabalené crossequel sérii. Pro jedny dokonalost, pro druhé nesledovatelná krávovina, hodnocení Apocalypse je pro mě záležitostí čistě subjektivní, neb mi dala přesně to, co jsem od AHS vždycky chtěl, a sice vrchovatou míru campu s postavami, na nichž mi záleží, v příběhu, který byl naplánovaný od začátku až do konce. Žádná jiná série se nemůže chlubit takovou sbírkou herců a postav, ať už nových, nebo starých známých, na poměry AHS minimálním množstvím nedořešených zápletek a napojením na všechny ostatní série. Nebýt znatelného povolení v epizodách 8 a 9 (které přiznaně dějově poskytly velice málo nových či důležitých informací), Apocalypse by pro mě překonala snad i samotnou matičku Coven.