Devadesát Dva

Název klame tělem. Následují spoilery. Schmitzer a (dokonce o deset let starší) Mrkvička hrají duo starců, kteří plánují spáchat atentát na nepotrestaného komunistického zločince (reálným předobrazem Mráze byl Karel Vaš). Nevím do jaké míry se film opírá o skutečné události, protože případ samozřejmě neznám, ale příběh je inspirován plánovaným atentátem Pravomila Raichla, který strávil život bojem proti fašismu a později i komunismu, v gulagu, než byl nucen emigrovat do USA. Během devadesátých let se vrátil, ale než stihl atentát uskutečnit, zemřel na infarkt. FIlm má neskutečně pomalý děj, který vás nutí cítit každé prasknutí kostí, zdolaný schod, každou překážku s nesmrtelným odhodláním hlavních hrdinů. Je to mocná filmařina, velmi minimalistická, silná ve své jednoduchosti, logicky vás pak nemůže nechat ve zklamání, kterého se dočkala realita (Raichl zemřel den před atentátem, který plánoval na specifické datum, 25.2., den výročí komunistického puče) a tak Vašovu smrt uskutečňuje alespoň ve filmu.

Taxikář... Modelář. Čekal jsem dlouho. Od Zelenkova posledního (a asi i nejslabšího) filmu to je koneckonců pět let, i když mezitím pracoval na seriálech, z nichž jsem si náramně užil Dabing Street, ke kterému jsem se ale dostal až letos. A taky jsem nechtěl tohle zrovna srovnávat se Scorseseho klasikou, ale ten archetyp hrdiny, který se rozhodně jít na konci sám proti všem se v tom snímku odráží asi nejjasněji.Takže: Drony. Současnost. Hádek a Mádl hrají svoje, Hádek standartně víc sebe a Mádl tentokrát víc metodicky. Co do stuktury je ten film už trošku ohranější koncept, ale o čem přesně je a že nese tak trochu autorský rukopis ho odlišuje, navíc se mi hrozně líbil konec, otevřený, krvácející, když si dosadíte, co a kdo a proč je označen za teroristu, jaký příběh se skutečně skrývá za lidmi, kteří jdou za extrémním řešením - někdy jde o extrémní pravdu. A navíc se mi to samo o sobě prostě líbilo. U Zelenky jsem sice nikdy nesáhl po pěti hvězdách, ale současně jsem taky nikdy pod čtyři nešel, což jen svědčí o jeho stabilní filmařské kvalitě. A ta špetka černého humoru. "Plešáku neboj. Tohle je můj kamarád. Ty zkažený zuby má kvůli doktorovi. Vozářil koule jeho tátovi." Achjo, jak já jsem rád, že jsou filmaři, jako tihle, že sem tam někdo natočí něco, co není jen mainstreamová nuda.

V první polovině až překvapivě zábavná, i když pitomoučká a průměrná, pohádečka. Gal Gadot tuhle clueless hrdinku s jejím odhodlaným výrazem musíte žrát (protože je dime piece), jako kdyby se pro podobnou roli narodila. Jako DC shit jak říkám, celkem průměr, obzvláště v druhé půli to sklouzne do děsně profláklýho a tisíckrát omletýho konceptu + komiksový filmy mě poslední roky prakticky nebaví, popravdě jsem se chtěl dodatečně podívat právě a jen kvůli Gal Gadot, kterou tenhle film hodně vyšvihl, nejen jako herečku, ale pomalu jako kulturní femi-ikonu a připadalo mi to jako takovej rest, od kterýho mě pořád něco odhánělo. Not bad.

Upřímně, reality kraťasů, jako jsou tyhle, mě baví, doba je uspěchaná, člověk má čas tak leda věnovat něčemu pár minut, takže se do toho světa, který tvoří, rychle dostane. Ale koncept v jakémkoliv ohledu nepřináší moc. Je to myšlenka, nápad, přetavená do 5+ minut dlouhého kraťasu. Dobře natočeno, ale nabízí to jen jednu věc.

Jeden z těch filmů, okolo jejichž vývoje (prý patnáct let) se utvořila aura šílenější a bizárnější, než co samotný film prezentuje (v tomhle ohledu mi to připomnělo Vránu, 1994), ale jde to v jeho odrazech vidět a cítit. Andrew Getty, syn ropného magnáta, v něm utopil několik milionů dollarů a zemřel na předávkování, ještě než snímek dokončil - v tomhle ohledu 'The Evil Within' odráží dobře některé jeho noční můry. Film byl šíleně dlouho ve střižně a nakonec ho dokončil a releasenul až producent Michael Luceri. Je to zajímavě obsazené, Frederick Koehler hraje na takové té hranici mezi dobrým a špatným, one hit wonder 'Saint' Sean Patrick Flanery a moje crush z Hvězdné pěchoty, Dina Meyer, hororová legenda Michael Berryman... hrozně se mi líbily dost netradiční efekty, jimž podobné se jen tak nevidí a v nichž věřím, se právě utopilo nejvíce peněz, připomnělo mi to 'What Dreams May Come' s Robinem Williamsem, rozmazené, netradiční, snově surrealistické. Většinu stopáže je ale film těžké béčko, které ve svých prosakujících momentech utváří právě to, co dělá kultovní filmy kultovními. Definitivně zajímavá záležitost, u které vše tak nějak můžete cítit v pozadí, ale lidem, co se k němu "jen tak dostanou" asi příliš neřekne. Očividně takový ten osobní projekt, s nímž se identifikovat je dost individuální pro každého.

Na Andrého celkem monotónní a mdlé, ale sem tam se našly momenty, které to vykupují, navíc tvorby Erica Andrého je jako šafránu, takže i když slabší, pořád to má něco do sebe z jeho šílené poetiky.

Asi nejvíc mě na tom bavilo to vyobrazení mentality jeho rodičů.

Na ten jeho sestřih nezapomenu. Ale jinak solidní drama o klukovi z ulic Monterrey v Mexiku, vůdci skupiny teenagerů, kteří by se rádi infiltrovali do vyšší gangsterské ligy, což je ale záhy přetrženo skutečným gangem, který si servítky nebere a tak je Ulises nucený prchnout do USA, kde se snaží protloukat na vlastní pěst, celou dobu v rytmu jeho specifického tance, columbia. Zní to mnohem zajímavěji, než jaký film ve skutečnosti je, protože je tam jen pár ok scén a zbytek filmu se jde tak nějak odnikud nikam, což je ne vždy na škodu, ale přijde mi, že tenhle snímek toho moc nenabízí, scénářem, po technické stránce - stojí to jen na hlavní postavě a tom, co se jí zrovna děje.

Formálně téměř dokonalý film, který zasazuje Mišimovu tvorbu a život do zase trochu jiného kontextu (podle něj Yûkoku reprezentuje vše, co se kdy svojí tvorbou snažil říct), než člověk zná z jeho knih, nebo interview. Je na debatu, jak přesně to vše vnímat, Mišima je opředený vláknem tajemna a ani samotní Japonci nedokážou proniknout hlouběji do jeho duše. Možná proto je i dnes tak hodný pozornosti. Ikonický film ikonické postavy. Veliké plus za to grafické vyobrazení kombinované s prvky lásky a perfektní art kinematografií. Víceméně tady nemáte co vytknout, je to obsahově i formálně přesně to, co se autor snažil říct. Záměr filmu doveden k dokonalosti... a Mišimova fikce nakonec transformována do reality, o čtyři roky později.

Na Island se rád vracím, samozřejmě to jde jen skrze filmy, ale na 'Hvítur, hvítur dagur' jsem čekal opravdu dlouho. Myslím, že poslední dva roky minimálně. POMO to tentokrát vystihl naprosto přesně, takže pod jeho komentář bych se k samotnému filmu jen podepsal... snad bych jen dodal, že tu neopakovatelnost Islandu nelze popsat, dokud tam člověk opravdu nějakou dobu nežil. Mám rád podobná dramata, když jsou chytře a intenzivně vystavěná. Na Islandu máte hodně času vymýšlet věci kreativně, chybí všemu shon metropolí, všechno si plyne přesně takovým tempem, jakým chce, nebo potřebuje. A i v tomhle smyslu, leč mnohem originálnější, je tohle jeden z nejlepších islandských filmů, co jsem zatím viděl, ten motiv neustálé rekonstrukce domu mě zaujal asi nejvíc. A Ingvar Sigurðsson.