Wade Wright

Omlouvám se všem, ale bohužel s těžkým srdcem musím říct, že Poslední Mohykán mnou zůstává nepochopen. Nedokážu říct, zdali je to až moc velkým očekáváním, nebo jen mým subjektivním vhledem, ale jsem trochu zklamaný. Nemůžu říct půl slova proti perfektní kameře a technice. Moc jsem si užíval ty opulentní celky, které v souladu se známým a opěvovaným soundtrackem skutečně tvoří až spirituální prožitek. Po stránce emoční mně však film nechal chladným. To co ostatní nazývají jemná drobnokresba postav, já nazývám slovem banalita. I přes nadprůměrné herecké výkony jsem postavám, až na výjimky, nevěřil jejich pohnutky a nikdy jsem se s nimi emočně nespojil. Nedávám to za vinu scénáři, jako spíš stopáži. Celá fabule mi přišla taková z rychlíku a já si nemůžu pomoct, ale kdyby měl snímek alespoň o půl hodinu navíc výsledek by pro mě byl stravitelnější. Tam kde bych v jiných případech pozérsky přidával body za minimalismus, u Mohýkána přidávat nemůžu, jelikož na mě snímek působí až moc sterilně, abych si ho užil na duchovní rovině. Je mi to tedy strašně moc líto, ale Poslední Mohykán asi bude jeden z těch filmů, kde půjdu proti všeobecnému davu. Nevytýkám mu však jeho kvalitu, ani kvality Michaela Manna jako režiséra. Pro tuto chvíli, ale raději ustoupím a nechám ostatní aby snímek posoudili. Asi to není prostě film pro mě.  Přidám sem však pár filmů, které mi přišli podobné, ale dokázal jsem si je užít víc (Highlander, Poslední Samurai, Dračí srdce, Jestřábí žena).

Jay Chou umí zpívat, umí hrát, je hezkej, umí karate, umí kouzlit a dneska se dozvím, že ten hajzl umí i hrát na klavír a ještě k tomu i celkem obstojně režírovat... Secret jistě obsahuje hromadu narativních problémů. Měl jsem obrovský problém s "plot twistem" ve druhé polovině a byl bych stoprocentně mnohem radši, kdyby se film nesnažil tak šokovat a místo toho zůstal komorní. Způsob odvyprávění tohoto problému mi taky nepřišel zas tak skvělej a možná by se pro tentokrát hodila trocha toho prolínání s minulostí. Ano, přišli bychom o "zázračné" překvapení, ale ty payoffs na které se tu hrálo nebyly tak silné, aby to celé udrželi pohromadě. I přes tyto nešvary se však musí 'Secret' něco nechat. Jay Chou dokázal vykouzlit opravdu melancholický snímek, který vás svojí fluidní poetikou nenechá tyto chyby hledat. Místo toho budete opiti emočně fungující romanťárnou, jež je i přes svoji vnitřní banalitu doopravdy milá. Je tak moc milá a roztomile naivní, až mě donutila se pro tentokrát při mém hodnocení nerozhodovat logikou, ale srdcem. Dlouho hledám smysl filmu a jsem rád, že se vždycky nakonec najde někdo, kdo to namísto použití správné techniky zkusí urhát přes svoje pocity a instinkt. Tohle všechno je přeci jen umění a nad uměním se občas vyplatí nepřemýšlet.

Nevím popravdě co bych na tom měl hodnotit. Vím, že jsem jako každý druhý, ale značka "Přátelé" pro mě není něco kam můžete nalepit známku. Nadruhou stranu ano, můžeme se bavit o tom, že kompozice prvků a celková dramaturgie tohoto speciálu je zejména v začátcích trošičku off, o tom že James Gorden je celkem zbytečný moderátor, nebo o tom jak by celý reunion snesl trochu méně, až moc americké, přeafektovanosti. Nemůžu se však ubránit té bezmezné lásce, kterou cítím ke každému herci z tohoto seriálu. Ano, pro ně jsou ti ostatní "těch dalších pět" a my na ně koukáme jako na "těch šest". Ta chemie, která ale celé ty roky způsobovala milionům lidí po celém světě pocit toho, že je celá šestice i jejich "Přáteli" tady ale pořád je. Všechny trefné vtípky a poznámky pořád fungují jako kouzlo, a pro mě to byla prostě přesně ta sentimentální podívaná, kterou jsem na čtvrteční večer potřeboval. Po 104 minutách strávených v kruhu Přátel jsem rád, že jsou vlastně pořád stejní, jako si je pamatuji.

K prvnímu nahlédnutí do film-noir, jsem si lepší snímek vybrat nemohl.

Zvláštní... iTunes mi ukazuje film jako přehraný, ale já si ho vůbec nepamatuji?!

Dost možná jeden z nejlépe vizuálně zpracovaných filmů co jsem kdy viděl. Ze scény ve vlaku mi spadla čelist na podlahu a já se ji ani nepokusil sebrat. Byl to naprosto sureální a velmi emoční zážitek, který mi je ještě k tomu svým tématem, bohužel, dost blízký. Nicméně přes tohle všechno sorry všem, ale je to prostě přepálené a opravdu by to chtělo ošetřit nějakým dramaturgem. Po scéně ve vlaku jakoby se film zastavil a pak už jen počítáte minuty do konce. Myšlenku jsem pochopil, pocity jsem dostal, vše mi bylo předáno, ale méně je někdy prostě více. Důvod proč "In the mood for love" tak fungovalo, není kvůli tomu, že je příběh sladší a veselejší, ale protože byl jednoduší (lépe odvyprávěn).

Jasně, do Allenovi tvorby to nepřináší vůbec nic nového, ale já tak nějak nemám potřebu mu to vytýkat. Docela si užívám představu toho, že nějaká patnáctka se dívá "na novou romanťárnu s Timothée Chalametem" a nemá absolutně tucha, že postava kterou tam hraje, kdysi krom hrbatých zad a staromilského oblečení, měla i plešku a brýle. V dnešní době to musí na dnešní generaci působit asi dost "z jiného světa", ale opět mě těší představa, že při odkazování na černobílé romantické fláky si alespoň někdo řekne: "ty jo, ono to asi mělo nějaké kouzlo" a začne třeba i po něčem pátrat... Co se týče filmu jako samotného, Allen s věkem rozhodně neztrácí schopnost psát ty svoje typicky vtipné prvky, ikdyž už rozhodně ne v takové kadenci. Já vám ale nevím, mě pořád situace typu impotentní smích a škytavka baví, a řekl bych že možná i víc, jak jiné sladkosti z tohohle desetiletí. Vlastně mě baví i obsazení (až na Selenu, to byl hodně velkej miss), mezi kterým jsem si nejvíc užíval kouzelnou Elle v roli "Ashleigh" - psáno tou noblesnější formou, která pro mě v tomhle filmu představuje přesně tu továrnu na zajímavé bizarní situace a která je tou tajnou hlavní postavou, ikdyž se nám snímek snaží přehodit něco jiného. Co bohužel ale musím vytknout, byla režie. Scény, kde se celou dobu nezmění velikost záběru, to je docela blbý. Když se, ale přenesu přes to, že tohle všechno jsem jednou viděl a to, že občas i přes výbornou práci set dekotérů nevypadá úplně dobře (já nemám moc rád ten look Angenieux objektivů) a budu očekávat jen film na dobrou noc, tak mi tohle na zimní fázy kariéry nepřijde zas tak zlý...

Dneska jsem začal sledovat a po chvíli jsem se tímhle seriálem nechal vyšachovat až do poslední epizody, musím říct že jsem se mu vzdal naprosto dobrovolně a rád, protože je to až směšně dokonalý. Každá kompoziční diagonála, kvůli které v setu museli speciálně natáčet židle aby se vše sbíhalo geometricky přesně na střed, každá přesně sestříhaná montáž, naprosto přesně vedená scénáristická struktura, vše je dovedeno k dokonalosti podobné šachovému velmistrovi. A víte vy co? Není to nuda, furt je tam něco navíc. A to něco je Anya T. Joy, která je nádherná a dělá celé téhle show svůj vlastní ksicht a duši. Divíte se, že vás to bavilo ikdyž se o šachy nezajímáte? No ovšem, pravé souboje se totiž nevedou na hrací desce, ale tam někde ve vzduchu v atmosféře, která je díky střihové skladbě a hereckým výkonům opravdu, opravdu hustá. Ano, najde se tam pár věcí, které by šli kosmeticky upravit. Já osobně měl třeba problém s peripetií v předposlední epizodě, vlastně ale pořád perfektně chápu proč tam je. Dá se tomu také vytýkat možná předvídatelnost, která je způsobené tím, že seriál opravdu jede podle šablon a vždycky na jistotu... Ikdyž jsem, ale přesně věděl kdy se musí objevit daná postava, nebo kdy přijde zvrat, vše bylo tak dokonalé až jsem si nemohl pomoct.

Bylo 12:47 odpoledne, venku bylo 12°C, doba pořád kovidová. Žaluzie jsem nechal zatažené, protože jsem se potřeboval soustředit. Snažil jsem se filmu propadnout, úspěšně. Všechno dokonale zručné, po kameru, režii, střih, hudbu a kukadla paní Tautou, všechno tip ťop. Myslím si, ale že je pořád lepší vás na film moc nehajpovat. Změna vašeho emočního rozpoložení se skutečně dostaví, není to ale "Půlnoc v Paříži" nebo cokoli s Audrey Hepburn. Ve srovnání s tím je to takové pěkné pohlazení, u kterého máte chuť pít kakao a jíst něco Francouzského. Moc se mi, ale líbí způsob vyprávění a to, že film je nejen narativně čistý charakter driven, ale zároveň je celá stylizace Amélii perfektně přizpůsobená a přesto vyvážená a nikdy nesklouzne k nějaké přeplácanosti. Finální zaklapnutí, kdy všechny figurky dostanou svůj důvod je čisté pohlazení na duši

Byl bych moc rád, kdybych se uměl vyjadřovat stejně jako uživatelka Nathalie, která opět svoji libozvučnou češtinou popisuje veškeré moje vnitřní culení nad punkovými divno-pozerskými filmy jako je právě Juno, jako je 500 days of summer, perks of being a wallflower apod. Je to kalkul? Je to vtíravé? Možná, ale rád bych vás upozornil, že dobrá fungující komedie se musí umět napsat a musí se umět natočit. Tyhle věci se moc spočítat nedaj.