Lanark

Ten odpad je vlastně ještě kompliment..

Stejně tak jako jsou rozdílní hlavní dva aktéři, stejně tak je film rozdělen na dvě poměrně nesourodé poloviny. První půle vedená Al Pacinem je téměř bláznivá, nicméně velmi uvěřitelná verze jak to vypadá, když se amatéři rozhodnou k profesionálnímu činu. Parodie na lupiče, četníky, novináře i běžné maloměšťáky. Spousta světel a reflektorů, jeviště světa na kterém si to Al Pacino ala Sonny nehledě na okolnosti téměř užívá. S příchodem noci se však hlásí o slovo i Sal v podání Johna Cazale. Nenechte se mýlit, když po scéně stále běhá Sonny, nyní už je pouze vedlejším protagonistou v mnohem temější hře a je vidět, že mu jeho role příliš nesedí. Tuší kam se celá situace řítí, proto sepisuje závěti a urovnává své bouřlivé vztahy s nejbližšími. Noci je však vlastní ticho a samota, stejně tak jako duši Sala, jenž už na rozbřesk nečeká... Malá rolička mladého Lance Henriksena potěšila velmi.

Tož, názor vyjádřím jen u prvního dílu, ač je to shrnutí mého pohledu na celý dokument. A ten je bohužel dost zklamaný. Myslím, že už samotný název je dost zavádějící. Místo Historie R´n´R by se to spíše mělo jmenovat Moje vzpomínky na R´n´R. Opravdu historická výpověd téměř nulová. Jen spousta jmen, spousta velkohubých keců a spousta osobních vzpomínek lidí, kteří tím žili nebo žijí. Tím se tento pořad stává takovou obrazovou metaforou názoru, který se v diskuzích o hudbě používá více než dost..když se ti to nelíbí, tak to neposlouchej (nekoukej). Nojo, jenže mě se r´n´r líbí, poslouchám ho rád a dost. Přesto nebo právě proto bych člověku, který by se rád o R´n´R něco dozvědel tohle dílo nedoporučil ani omylem jelikož by si z toho odnesl akorád velký kulový. Díl "Guitar hero" pak považuju za názornou ukázku toho jak lehko se z člověka stane trapný žvanil jehož řeči jsou k smíchu, pokud ztratí nadhled nad svým konáním a vládu přenechá svému nabubřelému egu.

Esence deprese...

Ve svém původním komentáři jsem byl asi zbytečně nespravdelivý. Sekvence se vzpomínkami Severuse Snapea je asi nejlepší scéna z celé série, lepší než samotný závěr. A tak je to asi celkově s mým vztahem k filmové sérii o Harry Potterovi. Některé vedlejší postavy a jejich příběhy mi přišli daleko silnější a poutavější než samotný Harry.

Jasné poselství, že strachu se nejlépe čelí s úsměvem na tváři. Tady však navíc platí, že čím víc se usmíváte, tím víc vám běhá mráz po zádech.

Přiznávám, podlehl jsem kouzlu jednoduché zápletky a velmi sympatickým hereckým výkonům a ač je opravdu zbytečné hledat ve Spoluautorovi nějaké hluboké myšlenky, hlubokých emocí je tam více než dost a jsou sakra dobře vystižené. Důvod jedné nerozsvícené hvězdy je ten, že zřejmě z nedostatečné sebedůvěry režiséra, je divákovi v určitých chvílích tu podkresovou melodií, tu prací kamery, tu skladbou mizanscény, podsouváno, jaké emoce si režisér přeje abyste v danou chvíli cítili. Je to však škoda, jelikož u takto komorně a divadelně pojatého dramatu to velmi bije do očí a zbytečně odrazuje diváka, který si říka :" Hou, no počkat, ale já to takhle nechci..já to cítim takto." I tak však na tento střet dvou světů, který v velmi mihotavých odlescích ke mě přináší vzpomínku na Synecdochu, občas rád vzpomenu.

Poslední dobou se kolem mě Lubitsch nějak točil a tak to byla jen otázka času, kdy se střetneme. Éru němého filmů mám rád avšak spíš z vnitřního pocitu sympatie s atmosférou, která ji obklopuje, než že bych měl "nakoukáno". Jelikož si však myslím, že počátky kinematografie, nelze hodnotit dnešními měřítky a k nějakým objektivním soudům je potřeba mít nakoukáno, tak můžu jen laicky říct, že na to jaká to byla veskrz klasická romatická historka, která je k vidění v televizi třeba 4x do týdne a to ani nemluvím o počtu filmových zpracovaní, já jsem se bavil a zpracování mi přišlo více než povedené...přesněji řečeno I was impressed. Budu v očekávání na další setkání s Ernstem!=)

Viděno asi dva dny po shlédnutí původního Trona, takže těžko neporovnávat, a vlastně jsem se na novou verzi chtěl i ze srovnávacího důvodu podívat. Co říct, scénaristická práce je stejné úrovně, zatímco však Tron si z toho hlavu nedělal, v Legacy pokus o jakýsi filozofický přesah škřípe o to znatelněji. Musím říct, že mě to současné čím dál tím více rozšířené znásilňování (fakt si myslím, že to je to správné slovo) východních filozofií začíná rozčilovat. Co se týče vizuálu, je vidět že všichni zainteresovaní věděli na co navazují či k čemu odkazují a tak se opravdu snažili, výsledkem je opravdu zajímavá podívaná, která však hodně těží právě z divácké znalosti původního Trona a myslím, že nemít verzi z 82 v živé paměti okouzlení by bylo menší. Chci tím říct, že je vidět, že tvůrci Legacy mají k původní verzi respekt, který se projevuje v detailech přenesení těžkopádné 8 bitové grafiky do současného světa 3D, 4K a tak podobně, za to si zaslouží uznání a poklonu. Propadám teď sám úvahám jak na Legacy bude nahlíženo za těch 28 let. Ale to se mi zde nechce rozvádět=). Jisté však je, že Legacy nedosahuje vizionářství a vizuální originality Trona ani v nejmenším, což je hvězda z hodnocení dolů a druhá hvězda dolů je za již zmiňovaný pokus o znásilnění..

Film, jenž bez sebemenší známky studu přiznává, že děj nestojí ve středu zájmu a že vizuál je to oč tu běží. Ano já jsem se při sledování všech těch poblikávajících trojúhelníčků a kostiček bavil, ale stále jsem se nemohl zbavit dojmu, že to bylo tím, že jsem to tak trochu ( s lehkým spožděním) zažil a několikrát jsem se přistihl, že se usmívám z důvodu ne toho co se děje na obrazovce, ale vzpomínek na zážitky mého útlého mládí. Kupodivu tak tento futuristický snímek vyžaduje od potencionálního diváka, aby se orientoval v kontextu doby kdy byl natočen mnohem více, než u velké většiny starších filmů. Jedině tak je možné toho podivuhodné dílo ocenit, jelikož děj a scénář samotný v historii kinematografie nemá šanci získat nějaké zapomatovatelné místo.