Trošku přehnané, ale přesto nebo možná proto výborná zábava. A rozesmutnění nad tím, že už dávno pominula doba jemnosti a elegance a ani na těch gymnasiích už se nenosí vkusné obleky...
Po dlouhé době jsem si zase dala asijské romantické drama o nemoci a umírání a bohužel musím říci, že Yomei Ikkagetsu no Hanayome bylo z těch horších podobného typu. Chyba je především u hlavní dvojice, u nichž jsem mnohdy pochybovala, zda se vůbec milují, a to jak díky scénáři, tak i díky herci a herečce. S hereckým obsazením celkově jsem příliš spokojená nebyla, protože nejen Nana Eikura, ale například i otcové obou z páru mi na mě působili ohromně nesympaticky. Taktéž mi připadalo nepřirozené, že začátek je tak odbytý (v jedné chvíli se seznámili a za okamžik už spolu bydleli), zatímco zbytek filmu, kde figuruje nemoc, je zbytečně natahovaný a pomalý a opravdu jsem pocítila radost, když se dostavila chvíle, která mě asi měla rozesmutnit, ale pro mě jen zvěstovala očekávaný konec. Bohužel obrovské zklamání.
Díky tomu, že se celý film odehrává ve stejném prostředí se stejnými postavami, se mi zdál ještě delší než ve skutečnosti je, a připadalo mi neuvěřitelné, že po celé věčnosti končí. Dámy v Jackville jsem si totiž oblíbila, na rozdíl od tamějších povrchních paniček, co se starají jen o tom, jak vykouzlit nejsladší úsměv pro manžela, jak se vyparádit, aby kamarádky záviděly, a jak docílit toho, aby černošské služebnictvo nemohlo používat koupelny společně se svými zaměstnavateli. Štěstí, že se objeví sympatická a samostatně smýšlející Skeeter, která se nemůže na útlak dívat. Celý film se zabývá problémem nerovnosti bělochů a černochů, ale také mužů a žen, jež ještě před padesáti lety (nejen) v USA panovala a je báječné, že se této úctyhodné myšlence dostalo tak skvělého zpracování se srdcem. Jako spousta lidí zde myslím, že má docela naději na ocenění a určitě mu to přeji.
Nejde mi moc do hlavy, proč tento film není červeně a tolik uživatelů, jejichž jména u korejských filmů vidím dost často, hodnotilo záporně, jelikož podle mě není o nic horší nežli jiné tamější filmy. Téma je dost nápadité a provedení taktéž nestojí pozadu. Jak napsal tombac, tvůrci se vyhnuli crazy pojetí, ale přesto je zde znát vtip, několikrát jsem se i zasmála a divákovi/divačce by neměl chybět jistý nadhled, a jak už je u Koreje obvyklé, nechybí ani smutnější scény. Herecké obsazení téměř bez chyby, jediná Jo Eun-ji mi byla vyloženě nesympatická a podle mě i místy nelibě přehrávala. Ale i přesto jsem ráda, že jsem se nezalekla nízkého hodnocení, protože to byly rozhodně příjemně strávené dvě hodiny.
Skutečně originální a milé. Je sice pravda, že jsem si představovala pohodový snímek o vynálezci, co nechává z oblak padat hamburgery a ta druhá akční polovina o záchraně světa mě trochu nudila, ale i přesto zůstávala originální. A moc se mi líbil název Fldsmdfr, který mi připomněl léta strávená s učením se vzorečků do fysiky :D.
Korejci jsou jedničky na míchání filmových žánrů, takže v takových filmech vůbec nevadí, pokud mi je jedna složka vzdálená, jelikož ostatní to vynahradí. Jopog manura nejde ani slovy popsat. Korejky by se ale rozhodně měly od Mantis naučit, jak na manžely! :)
Na základě vysokého hodnocení jsem očekávala něco mimořádného, proto jsem trochu zklamaná. Atmosféra je příjemná, tempo pomalé, téma lékaře, který chce pomstít smrt své dcery, originální a Takeuči Juko výborná. Jenže na mě je to celé možná až příliš rozvláčné a bez jiskry. Nedá se říci, že bych se nudila, ovšem mezi jednotlivými epizodami jsem si na seriál ani nevzpomněla a do dalšího dílu se nijak nehrnula, a proto jsem se seriálem strávila téměř tři měsíce. V rámci všech seriálů nadprůměr, avšak z těch japonských podle mě nijak nevybočuje.
Děj je absurdní – mladý muž hledá slušné bydlení, takže dámě slíbí, že bude hrát zvířecího mazlíčka a ona v tom vidí příležitost k návratu jejího zesnulého psa Momo. Téma je převzaté z mangy, na základě níž vznikl také japonský seriál, takže šílené téma by ani nemělo překvapit. Já jsem se na film podívala jen díky Jang Geun-seokovi a je pravda, že je zde úžasný a také si můžeme užít trochy jeho tanečních a pěveckých schopností. Jenže skvělý herec hned nedělá film samotný skvělým. Celé téma mi příliš nesedlo a bohužel ani jeho zpracování. Střídají se v něm části, které mě bavily a které mě nudily, které se zdařily a které mi připadaly přehnané. Jako celek mě nedokázal zaujmout, protože mu něco chybí, a to zejména osobité kouzlo.
Je to slaďounké, plné kudrlinek, mluvících zvířátek a veselých písniček, kde dobro vždy zvítězí nad zlem. Ano, parodie na Disneyho. Od Disneyho :). Je třeba film brát s nadhledem a nenadávat na klišé, která tam jsou záměrně, protože by myslím bylo nemožné, aby něco takového tvůrci brali vážně. Díky tomu mi film přinesl spoustu smíchu, ale přese všechno také snivou náladu, protože stále zůstává kouzelnou pohádkou, navíc Amy Adams je zde neskutečně nádherná. Podle mě výborný nápad.
Příliš dlouhý a nudný film, který pojednává jen o praseti. Skutečně jen o praseti, protože ač téma vybízí ke zkoumání jednotlivých žáků, žákyň a učitele, tvůrci se toho nechopili a charaktery postav ignorovali a potom pro mě bylo unavující sledovat jen pobíhající prasátko a neustálé řešení, co s ním. Film se tváří, že v sobě skrývá myšlenku a čekala jsem, že se postupně vyjeví, ale naopak byla na konci pohřbena. Také mi připadala trochu zvláštní slova, že lidé potřebují k přežití zabít ostatní tvory, z úst národa, který maso konzumuje teprve posledních ani ne sto padesát let a zákazy před tím přežili bez újmy. Netvrdím však, že je film špatný, spíše mi neseděl a místy jsem se i bavila.
Jeden z nemnoha nenápadných, neokázalých snímků, které dokáží vzít za srdce mnohem víc, než většina komerčních falešných filmů. Výborná hlavní dvojice a silné emoce z filmu dělají nezapomenutelný zážitek a v srdci mnohých zažehnou smutek natolik, že mu při psaní komentáře docházejí slova...
V přesném překladu Ohňostroj staršího bratra pojednává o nešťastném údělu rodiny Sato, žijící v malém městě Katakai, které je proslulé festivalem spojeným s ohňostroji. Mladší Hana je veselá, vnitřně silná a velmi oblíbená dívka, avšak trpí vážnou nemocí, a tak musí trávit spoustu času v nemocnici. Starší Taro je ve společnosti naopak neoblíbený a po střední škole se z něj stal hikikomori, tedy přestal vycházet ze svého pokoje a stýkat se s ostatními lidmi, včetně své rodiny. Když se Hana vrátí z nemocnice, dozví se o rozhodnutí Taroa a snaží se ho vylákat ven, ovšem Taro si nedá říct. Dále sledujeme především vztah obou sourozenců a přípravu ohňostroje na další ročník festivalu.
Jeden z mála filmů, po jehož skončení jsem litovala, že jsem se na něj podívala, protože potom už nebudu mít možnost užít si první zhlédnutí. Podle mě mu nic nechybí a ještě je navíc dodán půvab, které dokáže chytnout za srdce. Cynikům se to možná bude zdát jako přeslazený kýč, ale čert je vem, mě to asi stejně jako jiné sentimentální jedince okouzlilo :).
Na Narajama bušiko jsem se hodně těšila, protože jsem slyšela, že je to nádherný film, ale teď jsem trochu zaskočená. Tvůrcům se podařilo dobře zobrazit vesnici z dávných časů, kdy se lidé v těžkých venkovských podmínkách řídili především živočišnými potřebami a na věci jako jemnost a ušlechtilost jim nezbýval čas. Uznávám, že film nepostrádá zajímavý nápad a scény, které stojí za to, avšak na můj vkus je až příliš drsný a chyběly mi v něm vznešené emoce, takže ve mně po zhlédnutí nezůstalo téměř nic.
Jak si tu pročítám komentáře, mám pocit, že jsem asi viděla jiný film. Ne kvůli rozdílnému hodnocení, protože to je zde velmi nevyrovnané, ale kvůli samotnému ději. Netvrdila bych totiž, že Trond Marianne nějak zvlášť miloval - prostě se mu pověsila na krk a když usoudil, že se jí jen tak nezbaví, donutil se mít ji aspoň trochu rád a přál si, aby i ona měla ráda jeho. Štvala ho svým nedostatkem taktu a empatie a rychlým střídáním nálad, ale nedokázal se jí zbavit. Také si nemyslím, že by postava Marianne byla zcela absurdní a tou nejnesnesitelnější filmovou postavou. S celkovým filmem jsem spokojená a nemám k němu moc co říct. Ačkoliv bych některé scény vystřihla, zabavil mě, připadá mi sympaticky originální a rozhodně zpestřil můj filmový svět.
Asi jsem jediná, ale Parang juuibo mě bavilo mnohem víc, než původní slavné Sekai no chuschin de, ai wo sakebu, které jsem viděla už před dvěma a půl lety, ale k uzoufání mě nudilo a na další pokus jsem zatím nenašla dost odvahy. Paran juuibo si mě sice nezískalo natolik, abych předpokládala, že si ho zapamatuji, ovšem užívala jsem si ho. Dostalo se mi dojetí i smíchu, pohled na mého oblíbeného Cha Tae-hyeona i na půvabnou Song Hye-gyo a krásná hudba zážitek zpříjemňovaly. Možná příliš přímočaré a místy přehnané, ale v tomto případě mi to nevadilo.
Viděno 6.10.2011 v Divadle v Celetné. Do divadla bohužel nechodím moc často, ale to způsobuje, že každá návštěva je pro mě svátek a všechny hry, co jsem doposud viděla, na mě učinily velký dojem. Knihu od Puškina neznám, protože ruská literatura mě nudí, takže jsem měla trochu strach, ale už první scéna mě přesvědčila, že mě hra obohatí o nevšední zážitek. Krásně divná, promyšlená a vymazlená hra se silnou atmosférou, kde snad každá scéna je skvost a to vynahradí i těch několik pro mě nudných okamžiků. Doufám, že budu mít možnost si hru ještě připomenout doma na obrazovce.
Tento seriál zobrazuje nesmyslnost striktního rozdělení na muže a ženy a neschopnosti přijmout jakékoli odlišnosti. Má tedy velmi cennou myšlenku a záslužný cíl ukázat, že takoví lidé existují a jsou naprosto normální a že všichni kolem nás mohou mít svá tajemství, která by nikdo neočekával, ať už se jedná o intersexualitu či cokoli jiného a to samozřejmě nesnižuje jejich kvalitu. Myšlenka je podána poutavě, avšak mám několik výtek. Vzhledem k tomu, že seriál inklinuje spíše k vážnosti, mi příliš neseděla úvodní znělka plná úsměvů a kytiček, která evokuje bezstarostný seriál a pravděpodobně chce nalákat co nejvíce diváků a divaček. Celý seriál také doprovází skutečně hrozná hudba a žasnu nad výběrem hereckého obsazení, protože tolik nesympatických tváří jsem snad ještě v žádném japonském seriálu neviděla. Také při připadá, že problémy s IS jsou zbytečně vyhroceny, jejich neustálé řešení a přehnané reakce okolí nejsou podle mě tak realistické, protože přece žijeme v době, kdy přinejmenším mladší generace má otevřenou mysl a měla by být schopna tolerance. Připadá mi ale, že v poslední době jsem moc kritická a vyzdvihuji spíše nedostatky :), a přitom mě IS: Otoko demo onna demo nai sei moc bavilo a těšila jsem se na každý další díl. Za to a za hlavní myšlenku a kontroverzní téma dávám krásné 4 hvězdičky a doufám, že brzy přibudou i další hodnocení, protože myslím, že tento seriál má co říct.
Myšlenka je bezesporu hodnotná a bylo by skvělé, kdyby ji každý vnímal podobně. Myslím, že je podaná tak, že i ty, kteří nad upřímnými a nesobeckými mezilidskými vztahy ohrnují nos a berou je jen jako prázdná slova ze starých básní, by film donutil k zamyšlení. Celkově mě film bavil a nepřipadal mi dlouhý, spatřuji na něm však několik nedostatků, které mi brání ve vyšším hodnocení. Za prvé mi trochu vadilo krajní vykreslení hlavní postavy, Riny, jejíž charakter mi připadal nepřesvědčivě vyvedený do extrému - Sysel_CZ sice píše o tom, že mu Rinina povaha připadala povědomá a je to možné, ale osobně mi nepřipadá realistická, i když to patrně bude tím, koho jsem zatím potkala či nepotkala. Druhá věc, která mi kazila zážitek, bylo neuvěřitelně přímé sdělení myšlenky, že přátelství je důležité, a její neustálé omílání, myslím, že by člověku poselství došlo i bez těch všudypřítomných vět „protože jsme kamarádky“. Docela mě to mrzí, protože na mě Dear Friends jinak udělalo dojem.
Isobe Júdžiro má kolem čtyřicítky a žije jen se svou asi šestnáctiletou dcerou Sakiko, která jejich společnou domácnost nesnáší. Za svého otce se stydí ještě víc, když se rozhodne otevřít si vlastní kavárnu, ačkoli se o kávu nikdy nezajímal, a rozčiluje ji, že v kavárně musí pomáhat. Sledujeme vývoj vztahu Júdžira a Sakiko, ale také se seznamujeme s manželkou Júdžira a Sakičinou matkou, s pracovnicí kavárny, která se Júdžirovi líbí, a mladého spisovatele, co kavárnu navštěvuje každý den a líbí se Sakiko.
Film sleduje příběh dvou starších párů - nerudného a zdánlivě chladného doručovatele mléka s osamělou a trochu stydlivou dámou, a ředitele parkoviště se svou milovanou manželkou, která trpí Alzheimerovou chorobou. Všichni vědí, že vzhledem ke svému věku a stále slabšímu zdraví už spolu v tomto životě moc dlouho nepobudou, ale i přesto mají stále chuť užívat si. Postavy starších lidí jsou příjemné ozvláštnění korejských filmů, které většinou pojednávají o mladých a „krásných“ lidech. Většina filmu se nese spíše v melancholickém duchu, ale několik zábavných a milých scén pobaví a sledování navazování vztahů a zamilovávaní téměř osmdesátiletých lidí také přinese úsměv. Doporučuji :).
Film jsem odkládala skoro dva roky, až jsem se donutila se na něj podívat. Řekla jsem si, ačkoli mě téma ani trochu nezaujalo a na těch několik Kurosawových filmů, s nimiž jsem to zkusila, jsem se nedokázala dodívat, přece bych se nemohla nudit, když je to tak kultovní film. Opět jsem se přesvědčila, že jsem prostě divná a na spoustě nejoblíbenějších filmů nic nevidím. Po dvou hodinách jsem to vzdala, protože jsem se nedokázala soustředit a za celou tu dobu jsem proto nepochopila, o co tam jde.
V poslední době se na jihokorejské filmy dívám jen střídmě, a to nejen proto, že už jsem z nich viděla velkou většinu (samozřejmě myslím z těch, které mě lákají), ale také proto, že jak napsal tombac, jsou podobného rázu. A ač se mi většinou i přesto líbí, přece jen bych se na ně nedokázala dívat v jednom kuse, protože mě už do té míry omrzely. Na skutečně dobrý film se totiž nedá narazit tak často, aby mě naprosto okouzlil, a zrovna A Man Who Went to Mars se mezi ně rozhodně řadit nedá. Ano, první polovina mě bavila, pomalé tempo mě ale začalo unavovat, a tak jsem byla nadšená, když se objevily titulky. Je to hezký film, ale s námětem by se dalo udělat mnohem víc, jak už tu bylo zmíněno.
Sakutaro (Kusanagi Cujoši) se profesionálně věnuje tvorbě sci-fi povídek, ale když se u jeho ženy Secuko (Takeuči Juko) objeví rakovina, která jí má přinést brzkou smrt, Sakutaro se rozhodne, že od té doby napíše každý den jednu povídku jen pro svou ženu. Díky názvu lze poznat, přibližně kolik dnů ve filmu budeme sledovat. Celý film se točí kolem vztahu Sakutara a Secuko a většinu času vidíme Sakutara, jak se sklání nad papírem a snaží se něco vymyslet a kupodivu k němu nový nápad vždy přijde a i se samotnými povídkami zde jsme někdy seznámeni. Nápad filmu je výborný, zajímavý a romantický, a na obrazovky je převeden velice poutavě. Jelikož stopáž má více než dvě hodiny, tempo je pomalejší, ale přesto plyne velmi příjemně. Vzhledem k námětu se nevyhneme jistému smutku, avšak zároveň se zde vyskytují originální drobnosti a celkově film vyznívá svěže a mile a Takeuči Juko je jako vždy výborná, takže ve výsledku mi Boku to cuma no 1778 no monogatari přineslo moc hezký pocit.
Zpracování není nejlepší, Japonsko určitě není ztvárněno věrohodně a občas to působí směšně, ale oceňuji pokus přiblížit japonské příběhy i českým divákům, převážně dětem.
Příběh zní ohromně zajímavě, proto mě mrzí výsledné zpracování. Tak výborný nápad by byl hoden něčeho lepšího než ospalého tempa a nezáživných scén. Vydržela jsem až do konce jen proto, abych se dozvěděla, jak to skončí, a kvůli Takeuči Juko, kterou jsem si oblíbila z jiných filmů...
Precizně vybroušený film, který si zaslouží chválu. Příběh je zajímavý, ale především to zpracování! Nebude po chuti všem, ale příznivci/příznivkyně fantasy ho jistě ocení. Snová atmosféra, barvy, zvláštní bytosti, kočičí tvorové s tváří a hlasem Krytona z Červeného trpaslíku :), úchvatná hudba, sympatická Stephanie Leonidas v hlavní roli... Původně jsem si sice říkala, že by to v té realistické rovině na začátku klidně mohlo zůstat, protože mě bavila, ale nakonec mě bavil i zbytek filmu, kde si mě sice hledání masky zrcadla příliš nezískalo, ale rozhodně bylo na co se dívat. Přemýšlím, jak by vypadalo spojení Neila Gaimana s Timem Burtonem, ale tento film by se snad ani nemohl zdařit lépe.
Velmi příjemné překvapení. Nečekala jsem, jak neobvyklý a voňavý zážitek při pohledu na pole s levandulí, tančící boty a krásného anděla, svůdně se svíjejícího u tyče, mi film přinese. Tyto kouzelné a vtipné scény spojoval svěží příběh o nešťastné dámě, která ve svém bytě musí přetrpět bytost z jiných sfér. Je zřejmě pravda, že se jedná o komerčně vytvořené dílo, ale pokud je tak neotřelé a půvabné, dokáže mě nadchnout. Existuje však několik věcí, které bych vytkla, například posledních několik minut, kdy se Athena vrátí z Francie, ty si klidně mohli odpustit...
Komentáře ve mně vzbudily velká očekávání, avšak bohužel mi Juet sai ho bun nepřipadalo nijak originální, nezapomenutelné a ani zábavné. Připomínal mi lepší obyčejné americké filmy, které tak často můžeme vidět v naší televizi a slouží jen k zabití času, i když se v Juet sai ho bun nic vyloženě nevkusného neobjevilo.
Drsný film plný krve a násilí a myšlenky, že lidé jsou schopni všeho, a to i ti, od kterých bychom to nikdy nečekali, avšak zdaleka ne bezduchý. Na mě však až příliš moc drsné a neschopné zaujmout tak, jako třeba Ai no mukidashi nebo Noriko no shokutaku, takže ta dlouhá stopáž byla nakonec na škodu.
Moje komentáře
Poslední muž (1934)
Trošku přehnané, ale přesto nebo možná proto výborná zábava. A rozesmutnění nad tím, že už dávno pominula doba jemnosti a elegance a ani na těch gymnasiích už se nenosí vkusné obleky...
Yomei Ikkagetsu no Hanayome (2009)
Po dlouhé době jsem si zase dala asijské romantické drama o nemoci a umírání a bohužel musím říci, že Yomei Ikkagetsu no Hanayome bylo z těch horších podobného typu. Chyba je především u hlavní dvojice, u nichž jsem mnohdy pochybovala, zda se vůbec milují, a to jak díky scénáři, tak i díky herci a herečce. S hereckým obsazením celkově jsem příliš spokojená nebyla, protože nejen Nana Eikura, ale například i otcové obou z páru mi na mě působili ohromně nesympaticky. Taktéž mi připadalo nepřirozené, že začátek je tak odbytý (v jedné chvíli se seznámili a za okamžik už spolu bydleli), zatímco zbytek filmu, kde figuruje nemoc, je zbytečně natahovaný a pomalý a opravdu jsem pocítila radost, když se dostavila chvíle, která mě asi měla rozesmutnit, ale pro mě jen zvěstovala očekávaný konec. Bohužel obrovské zklamání.
Černobílý svět (2011)
Díky tomu, že se celý film odehrává ve stejném prostředí se stejnými postavami, se mi zdál ještě delší než ve skutečnosti je, a připadalo mi neuvěřitelné, že po celé věčnosti končí. Dámy v Jackville jsem si totiž oblíbila, na rozdíl od tamějších povrchních paniček, co se starají jen o tom, jak vykouzlit nejsladší úsměv pro manžela, jak se vyparádit, aby kamarádky záviděly, a jak docílit toho, aby černošské služebnictvo nemohlo používat koupelny společně se svými zaměstnavateli. Štěstí, že se objeví sympatická a samostatně smýšlející Skeeter, která se nemůže na útlak dívat. Celý film se zabývá problémem nerovnosti bělochů a černochů, ale také mužů a žen, jež ještě před padesáti lety (nejen) v USA panovala a je báječné, že se této úctyhodné myšlence dostalo tak skvělého zpracování se srdcem. Jako spousta lidí zde myslím, že má docela naději na ocenění a určitě mu to přeji.
Dalkom, salbeolhan yeonin (2006)
Nejde mi moc do hlavy, proč tento film není červeně a tolik uživatelů, jejichž jména u korejských filmů vidím dost často, hodnotilo záporně, jelikož podle mě není o nic horší nežli jiné tamější filmy. Téma je dost nápadité a provedení taktéž nestojí pozadu. Jak napsal tombac, tvůrci se vyhnuli crazy pojetí, ale přesto je zde znát vtip, několikrát jsem se i zasmála a divákovi/divačce by neměl chybět jistý nadhled, a jak už je u Koreje obvyklé, nechybí ani smutnější scény. Herecké obsazení téměř bez chyby, jediná Jo Eun-ji mi byla vyloženě nesympatická a podle mě i místy nelibě přehrávala. Ale i přesto jsem ráda, že jsem se nezalekla nízkého hodnocení, protože to byly rozhodně příjemně strávené dvě hodiny.
Zataženo, občas trakaře (2009)
Skutečně originální a milé. Je sice pravda, že jsem si představovala pohodový snímek o vynálezci, co nechává z oblak padat hamburgery a ta druhá akční polovina o záchraně světa mě trochu nudila, ale i přesto zůstávala originální. A moc se mi líbil název Fldsmdfr, který mi připomněl léta strávená s učením se vzorečků do fysiky :D.
Jopog manura (2001)
Korejci jsou jedničky na míchání filmových žánrů, takže v takových filmech vůbec nevadí, pokud mi je jedna složka vzdálená, jelikož ostatní to vynahradí. Jopog manura nejde ani slovy popsat. Korejky by se ale rozhodně měly od Mantis naučit, jak na manžely! :)
Bara no nai Hanaya (TV seriál) (2008)
Na základě vysokého hodnocení jsem očekávala něco mimořádného, proto jsem trochu zklamaná. Atmosféra je příjemná, tempo pomalé, téma lékaře, který chce pomstít smrt své dcery, originální a Takeuči Juko výborná. Jenže na mě je to celé možná až příliš rozvláčné a bez jiskry. Nedá se říci, že bych se nudila, ovšem mezi jednotlivými epizodami jsem si na seriál ani nevzpomněla a do dalšího dílu se nijak nehrnula, a proto jsem se seriálem strávila téměř tři měsíce. V rámci všech seriálů nadprůměr, avšak z těch japonských podle mě nijak nevybočuje.
Neoneun Pet (2011)
Děj je absurdní – mladý muž hledá slušné bydlení, takže dámě slíbí, že bude hrát zvířecího mazlíčka a ona v tom vidí příležitost k návratu jejího zesnulého psa Momo. Téma je převzaté z mangy, na základě níž vznikl také japonský seriál, takže šílené téma by ani nemělo překvapit. Já jsem se na film podívala jen díky Jang Geun-seokovi a je pravda, že je zde úžasný a také si můžeme užít trochy jeho tanečních a pěveckých schopností. Jenže skvělý herec hned nedělá film samotný skvělým. Celé téma mi příliš nesedlo a bohužel ani jeho zpracování. Střídají se v něm části, které mě bavily a které mě nudily, které se zdařily a které mi připadaly přehnané. Jako celek mě nedokázal zaujmout, protože mu něco chybí, a to zejména osobité kouzlo.
Kouzelná romance (2007)
Je to slaďounké, plné kudrlinek, mluvících zvířátek a veselých písniček, kde dobro vždy zvítězí nad zlem. Ano, parodie na Disneyho. Od Disneyho :). Je třeba film brát s nadhledem a nenadávat na klišé, která tam jsou záměrně, protože by myslím bylo nemožné, aby něco takového tvůrci brali vážně. Díky tomu mi film přinesl spoustu smíchu, ale přese všechno také snivou náladu, protože stále zůstává kouzelnou pohádkou, navíc Amy Adams je zde neskutečně nádherná. Podle mě výborný nápad.
Buta ga ita kyôshitsu (2008)
Příliš dlouhý a nudný film, který pojednává jen o praseti. Skutečně jen o praseti, protože ač téma vybízí ke zkoumání jednotlivých žáků, žákyň a učitele, tvůrci se toho nechopili a charaktery postav ignorovali a potom pro mě bylo unavující sledovat jen pobíhající prasátko a neustálé řešení, co s ním. Film se tváří, že v sobě skrývá myšlenku a čekala jsem, že se postupně vyjeví, ale naopak byla na konci pohřbena. Také mi připadala trochu zvláštní slova, že lidé potřebují k přežití zabít ostatní tvory, z úst národa, který maso konzumuje teprve posledních ani ne sto padesát let a zákazy před tím přežili bez újmy. Netvrdím však, že je film špatný, spíše mi neseděl a místy jsem se i bavila.
Sladká Jane (1998)
Jeden z nemnoha nenápadných, neokázalých snímků, které dokáží vzít za srdce mnohem víc, než většina komerčních falešných filmů. Výborná hlavní dvojice a silné emoce z filmu dělají nezapomenutelný zážitek a v srdci mnohých zažehnou smutek natolik, že mu při psaní komentáře docházejí slova...
Oniichan no hanabi (2010)
V přesném překladu Ohňostroj staršího bratra pojednává o nešťastném údělu rodiny Sato, žijící v malém městě Katakai, které je proslulé festivalem spojeným s ohňostroji. Mladší Hana je veselá, vnitřně silná a velmi oblíbená dívka, avšak trpí vážnou nemocí, a tak musí trávit spoustu času v nemocnici. Starší Taro je ve společnosti naopak neoblíbený a po střední škole se z něj stal hikikomori, tedy přestal vycházet ze svého pokoje a stýkat se s ostatními lidmi, včetně své rodiny. Když se Hana vrátí z nemocnice, dozví se o rozhodnutí Taroa a snaží se ho vylákat ven, ovšem Taro si nedá říct. Dále sledujeme především vztah obou sourozenců a přípravu ohňostroje na další ročník festivalu.
Za zvuků hudby (1965)
Jeden z mála filmů, po jehož skončení jsem litovala, že jsem se na něj podívala, protože potom už nebudu mít možnost užít si první zhlédnutí. Podle mě mu nic nechybí a ještě je navíc dodán půvab, které dokáže chytnout za srdce. Cynikům se to možná bude zdát jako přeslazený kýč, ale čert je vem, mě to asi stejně jako jiné sentimentální jedince okouzlilo :).
Balada o Narajamě (1982)
Na Narajama bušiko jsem se hodně těšila, protože jsem slyšela, že je to nádherný film, ale teď jsem trochu zaskočená. Tvůrcům se podařilo dobře zobrazit vesnici z dávných časů, kdy se lidé v těžkých venkovských podmínkách řídili především živočišnými potřebami a na věci jako jemnost a ušlechtilost jim nezbýval čas. Uznávám, že film nepostrádá zajímavý nápad a scény, které stojí za to, avšak na můj vkus je až příliš drsný a chyběly mi v něm vznešené emoce, takže ve mně po zhlédnutí nezůstalo téměř nic.
Vydržet se ženou (2007)
Jak si tu pročítám komentáře, mám pocit, že jsem asi viděla jiný film. Ne kvůli rozdílnému hodnocení, protože to je zde velmi nevyrovnané, ale kvůli samotnému ději. Netvrdila bych totiž, že Trond Marianne nějak zvlášť miloval - prostě se mu pověsila na krk a když usoudil, že se jí jen tak nezbaví, donutil se mít ji aspoň trochu rád a přál si, aby i ona měla ráda jeho. Štvala ho svým nedostatkem taktu a empatie a rychlým střídáním nálad, ale nedokázal se jí zbavit. Také si nemyslím, že by postava Marianne byla zcela absurdní a tou nejnesnesitelnější filmovou postavou. S celkovým filmem jsem spokojená a nemám k němu moc co říct. Ačkoliv bych některé scény vystřihla, zabavil mě, připadá mi sympaticky originální a rozhodně zpestřil můj filmový svět.
Parang juuibo (2005)
Asi jsem jediná, ale Parang juuibo mě bavilo mnohem víc, než původní slavné Sekai no chuschin de, ai wo sakebu, které jsem viděla už před dvěma a půl lety, ale k uzoufání mě nudilo a na další pokus jsem zatím nenašla dost odvahy. Paran juuibo si mě sice nezískalo natolik, abych předpokládala, že si ho zapamatuji, ovšem užívala jsem si ho. Dostalo se mi dojetí i smíchu, pohled na mého oblíbeného Cha Tae-hyeona i na půvabnou Song Hye-gyo a krásná hudba zážitek zpříjemňovaly. Možná příliš přímočaré a místy přehnané, ale v tomto případě mi to nevadilo.
Evžen Oněgin (divadlo) (2009)
Viděno 6.10.2011 v Divadle v Celetné. Do divadla bohužel nechodím moc často, ale to způsobuje, že každá návštěva je pro mě svátek a všechny hry, co jsem doposud viděla, na mě učinily velký dojem. Knihu od Puškina neznám, protože ruská literatura mě nudí, takže jsem měla trochu strach, ale už první scéna mě přesvědčila, že mě hra obohatí o nevšední zážitek. Krásně divná, promyšlená a vymazlená hra se silnou atmosférou, kde snad každá scéna je skvost a to vynahradí i těch několik pro mě nudných okamžiků. Doufám, že budu mít možnost si hru ještě připomenout doma na obrazovce.
IS: Otoko demo onna demo nai sei (TV seriál) (2011)
Tento seriál zobrazuje nesmyslnost striktního rozdělení na muže a ženy a neschopnosti přijmout jakékoli odlišnosti. Má tedy velmi cennou myšlenku a záslužný cíl ukázat, že takoví lidé existují a jsou naprosto normální a že všichni kolem nás mohou mít svá tajemství, která by nikdo neočekával, ať už se jedná o intersexualitu či cokoli jiného a to samozřejmě nesnižuje jejich kvalitu. Myšlenka je podána poutavě, avšak mám několik výtek. Vzhledem k tomu, že seriál inklinuje spíše k vážnosti, mi příliš neseděla úvodní znělka plná úsměvů a kytiček, která evokuje bezstarostný seriál a pravděpodobně chce nalákat co nejvíce diváků a divaček. Celý seriál také doprovází skutečně hrozná hudba a žasnu nad výběrem hereckého obsazení, protože tolik nesympatických tváří jsem snad ještě v žádném japonském seriálu neviděla. Také při připadá, že problémy s IS jsou zbytečně vyhroceny, jejich neustálé řešení a přehnané reakce okolí nejsou podle mě tak realistické, protože přece žijeme v době, kdy přinejmenším mladší generace má otevřenou mysl a měla by být schopna tolerance. Připadá mi ale, že v poslední době jsem moc kritická a vyzdvihuji spíše nedostatky :), a přitom mě IS: Otoko demo onna demo nai sei moc bavilo a těšila jsem se na každý další díl. Za to a za hlavní myšlenku a kontroverzní téma dávám krásné 4 hvězdičky a doufám, že brzy přibudou i další hodnocení, protože myslím, že tento seriál má co říct.
Dear Friends (2007)
Myšlenka je bezesporu hodnotná a bylo by skvělé, kdyby ji každý vnímal podobně. Myslím, že je podaná tak, že i ty, kteří nad upřímnými a nesobeckými mezilidskými vztahy ohrnují nos a berou je jen jako prázdná slova ze starých básní, by film donutil k zamyšlení. Celkově mě film bavil a nepřipadal mi dlouhý, spatřuji na něm však několik nedostatků, které mi brání ve vyšším hodnocení. Za prvé mi trochu vadilo krajní vykreslení hlavní postavy, Riny, jejíž charakter mi připadal nepřesvědčivě vyvedený do extrému - Sysel_CZ sice píše o tom, že mu Rinina povaha připadala povědomá a je to možné, ale osobně mi nepřipadá realistická, i když to patrně bude tím, koho jsem zatím potkala či nepotkala. Druhá věc, která mi kazila zážitek, bylo neuvěřitelně přímé sdělení myšlenky, že přátelství je důležité, a její neustálé omílání, myslím, že by člověku poselství došlo i bez těch všudypřítomných vět „protože jsme kamarádky“. Docela mě to mrzí, protože na mě Dear Friends jinak udělalo dojem.
Jun kissa Isobe (2008)
Isobe Júdžiro má kolem čtyřicítky a žije jen se svou asi šestnáctiletou dcerou Sakiko, která jejich společnou domácnost nesnáší. Za svého otce se stydí ještě víc, když se rozhodne otevřít si vlastní kavárnu, ačkoli se o kávu nikdy nezajímal, a rozčiluje ji, že v kavárně musí pomáhat. Sledujeme vývoj vztahu Júdžira a Sakiko, ale také se seznamujeme s manželkou Júdžira a Sakičinou matkou, s pracovnicí kavárny, která se Júdžirovi líbí, a mladého spisovatele, co kavárnu navštěvuje každý den a líbí se Sakiko.
Keudaereul Saranghamnida (2011)
Film sleduje příběh dvou starších párů - nerudného a zdánlivě chladného doručovatele mléka s osamělou a trochu stydlivou dámou, a ředitele parkoviště se svou milovanou manželkou, která trpí Alzheimerovou chorobou. Všichni vědí, že vzhledem ke svému věku a stále slabšímu zdraví už spolu v tomto životě moc dlouho nepobudou, ale i přesto mají stále chuť užívat si. Postavy starších lidí jsou příjemné ozvláštnění korejských filmů, které většinou pojednávají o mladých a „krásných“ lidech. Většina filmu se nese spíše v melancholickém duchu, ale několik zábavných a milých scén pobaví a sledování navazování vztahů a zamilovávaní téměř osmdesátiletých lidí také přinese úsměv. Doporučuji :).
Sedm samurajů (1954)
Film jsem odkládala skoro dva roky, až jsem se donutila se na něj podívat. Řekla jsem si, ačkoli mě téma ani trochu nezaujalo a na těch několik Kurosawových filmů, s nimiž jsem to zkusila, jsem se nedokázala dodívat, přece bych se nemohla nudit, když je to tak kultovní film. Opět jsem se přesvědčila, že jsem prostě divná a na spoustě nejoblíbenějších filmů nic nevidím. Po dvou hodinách jsem to vzdala, protože jsem se nedokázala soustředit a za celou tu dobu jsem proto nepochopila, o co tam jde.
Hwaseongeuro gan sanai (2003)
V poslední době se na jihokorejské filmy dívám jen střídmě, a to nejen proto, že už jsem z nich viděla velkou většinu (samozřejmě myslím z těch, které mě lákají), ale také proto, že jak napsal tombac, jsou podobného rázu. A ač se mi většinou i přesto líbí, přece jen bych se na ně nedokázala dívat v jednom kuse, protože mě už do té míry omrzely. Na skutečně dobrý film se totiž nedá narazit tak často, aby mě naprosto okouzlil, a zrovna A Man Who Went to Mars se mezi ně rozhodně řadit nedá. Ano, první polovina mě bavila, pomalé tempo mě ale začalo unavovat, a tak jsem byla nadšená, když se objevily titulky. Je to hezký film, ale s námětem by se dalo udělat mnohem víc, jak už tu bylo zmíněno.
Boku to tsuma no 1778 no monogatari (2011)
Sakutaro (Kusanagi Cujoši) se profesionálně věnuje tvorbě sci-fi povídek, ale když se u jeho ženy Secuko (Takeuči Juko) objeví rakovina, která jí má přinést brzkou smrt, Sakutaro se rozhodne, že od té doby napíše každý den jednu povídku jen pro svou ženu. Díky názvu lze poznat, přibližně kolik dnů ve filmu budeme sledovat. Celý film se točí kolem vztahu Sakutara a Secuko a většinu času vidíme Sakutara, jak se sklání nad papírem a snaží se něco vymyslet a kupodivu k němu nový nápad vždy přijde a i se samotnými povídkami zde jsme někdy seznámeni. Nápad filmu je výborný, zajímavý a romantický, a na obrazovky je převeden velice poutavě. Jelikož stopáž má více než dvě hodiny, tempo je pomalejší, ale přesto plyne velmi příjemně. Vzhledem k námětu se nevyhneme jistému smutku, avšak zároveň se zde vyskytují originální drobnosti a celkově film vyznívá svěže a mile a Takeuči Juko je jako vždy výborná, takže ve výsledku mi Boku to cuma no 1778 no monogatari přineslo moc hezký pocit.
Rozsudky soudce Ooky (TV film) (1988)
Zpracování není nejlepší, Japonsko určitě není ztvárněno věrohodně a občas to působí směšně, ale oceňuji pokus přiblížit japonské příběhy i českým divákům, převážně dětem.
Tengoku no honya - koibi (2004)
Příběh zní ohromně zajímavě, proto mě mrzí výsledné zpracování. Tak výborný nápad by byl hoden něčeho lepšího než ospalého tempa a nezáživných scén. Vydržela jsem až do konce jen proto, abych se dozvěděla, jak to skončí, a kvůli Takeuči Juko, kterou jsem si oblíbila z jiných filmů...
Maska zrcadla (2005)
Precizně vybroušený film, který si zaslouží chválu. Příběh je zajímavý, ale především to zpracování! Nebude po chuti všem, ale příznivci/příznivkyně fantasy ho jistě ocení. Snová atmosféra, barvy, zvláštní bytosti, kočičí tvorové s tváří a hlasem Krytona z Červeného trpaslíku :), úchvatná hudba, sympatická Stephanie Leonidas v hlavní roli... Původně jsem si sice říkala, že by to v té realistické rovině na začátku klidně mohlo zůstat, protože mě bavila, ale nakonec mě bavil i zbytek filmu, kde si mě sice hledání masky zrcadla příliš nezískalo, ale rozhodně bylo na co se dívat. Přemýšlím, jak by vypadalo spojení Neila Gaimana s Timem Burtonem, ale tento film by se snad ani nemohl zdařit lépe.
Fan yi cho (2000)
Velmi příjemné překvapení. Nečekala jsem, jak neobvyklý a voňavý zážitek při pohledu na pole s levandulí, tančící boty a krásného anděla, svůdně se svíjejícího u tyče, mi film přinese. Tyto kouzelné a vtipné scény spojoval svěží příběh o nešťastné dámě, která ve svém bytě musí přetrpět bytost z jiných sfér. Je zřejmě pravda, že se jedná o komerčně vytvořené dílo, ale pokud je tak neotřelé a půvabné, dokáže mě nadchnout. Existuje však několik věcí, které bych vytkla, například posledních několik minut, kdy se Athena vrátí z Francie, ty si klidně mohli odpustit...
Juet sai ho bun (2004)
Komentáře ve mně vzbudily velká očekávání, avšak bohužel mi Juet sai ho bun nepřipadalo nijak originální, nezapomenutelné a ani zábavné. Připomínal mi lepší obyčejné americké filmy, které tak často můžeme vidět v naší televizi a slouží jen k zabití času, i když se v Juet sai ho bun nic vyloženě nevkusného neobjevilo.
Studená ryba (2010)
Drsný film plný krve a násilí a myšlenky, že lidé jsou schopni všeho, a to i ti, od kterých bychom to nikdy nečekali, avšak zdaleka ne bezduchý. Na mě však až příliš moc drsné a neschopné zaujmout tak, jako třeba Ai no mukidashi nebo Noriko no shokutaku, takže ta dlouhá stopáž byla nakonec na škodu.