Renfield

Svět ve kterém Julie žije působí velmi pozitivním dojmem, dětské knihy, spousta barev a všudypřítomný klid, který je cítit i z atmosféry filmu. Jenže potom jsou tu ty chvíle, ty často pouze naznačené chvíle, ve kterých je najednou všechno špatně, s čímž nic nenadělá Julie, ani jinak velmi obětaví Ethan. Ten kontrast je vlastně naprosto šílený a přitom tak přesný, přesně vystihující nejen poporodní depresi, ale depresi celkově. Amanda Seyfried je výborná, prakticky neopouští záběr kamery, svým výkonem tak filmu přidává na kvalitě. Ten ovšem zůstává u naznačení i u jejího traumatu, kde mohlo být řečeno více, nebo raději nic, takhle ta scéna působí lehce navíc.

Samotný atentát je vyřešen za pár minut, přesto mu napětí, ani více času nechybí. Jde především o pozdější skládání střípků, stále se opakující myšlenky a hledání odpovědí na několik otázek. Odpovědí, jenž by mohly pomoci v boji s posttraumatickou poruchou, kterou Alice Winocour dokáže podat stejně dobře, jako Virginie Efira v hlavní roli. Překvapilo mě, že zrovna opakovaný pobyt na místě může být ku prospěchu, ale minimálně ve vzpomenutí si to smysl dává. Mia tu však nenalézá pouze pochopení, ale i osočení. Pozdější přiznání je jednou z nejlepších scén, stejně jako to v soukromém životě, které na vzniklou situaci hází úplně jiné světlo a někdo má jistě nad čím přemýšlet.

Pátá epizoda stojí kdesi mimo svět seriálu, aby se do něj ve svém závěru znovu těžce navrátila. Vzhledem k vývoji vztahů hlavních postav je pochopitelné, že série zvážněla. Humor je za to několikrát vytažen za hranice absurdity a napěchován především právě do páté epizody. Ta je pouze o Barrym a Fuchesovi, je to jejich hororový sen, který právě tím že stojí mimo, lze chápat i bez znalosti předešlého dění. Nemám tak problém s ničím, co se v té epizodě děje, naopak, třeba úvodní dlouhý souboj je výborně natočen. Zbytek má Čečence, "atentát" pod dohledem Hanka, rozvoj jeho "kamarádství" s Cristobalem. Stále výborně fungující komické figurky, ale i tady se zvážnělo. Velmi překvapivý je i vývoj vztahu Barryho a Sally, třeba její závist když on dostane roli, po tom co jí minimálně ve směru hereckém nejednou pomohl. Ale smysl to dává, ona se snaží, je dobrá... Aby se v závěru opět vrátil starý Barry a řešil, možná trochu přestřeleně, přesto vzhledem k jeho psychickému stavu pochopitelně. Dokonalé propojení divadla, konkurzu, chaty a kláštera.

Barry je neomylně jistý ve své profesi, za to velmi nejistý ve své hlavní zálibě a svým způsobem i terapii. Obojí však platí pouze pro úvod série, která ještě balancuje na pomezí černé komedie a dramatu. Tohle balancování sice neskončí a je to tak velmi dobře, přesto příklon na vážnější stranu je po nájezdu na letadlo znatelný. Dál zůstávají komickými figurkami pouze Čečenci (a jim rodinu rozvracející Fuches) to však pouze tak, aby zbytek dění nijak neshazovali. Ten má hned několik vrcholů, stačí však připomenout famózní závěrečnou divadelní hru, která kvalitou předčí i "nutnou" chatu. Hlavní postavy jsou velmi dobře napsané (včetně dialogů!), mají vývoj, děj se k nim postupně vrací, rozvádí je. Do hloubky rozveden je však především Barry, nájemný vrah, kterému to polepšení přejete. Alespoň do určité doby.

Kritika poměrů v Indii je sice pro motivaci Monkey Mana důležitá, chybí jí však opora v lepším scénáři, ději tak spíše ubírá tempo, než by ho dělala zajímavějším. Podstatně lépe funguje mystično kolem příběhu o Hanumanovi a atmosféra vůbec. S tou si Dev Patel vyhrál, výborně využívá noční Indii, její špinavost i luxus a všudypřítomné neony. Akční scény tohle kopírují, zápasy v ringu připomenou stará turnajová béčka (potěší, mohlo jich být více), aby se jelo až nahoru do VIP salónku. Patel v soubojích zase využívá celý prostor, doplní je trefně zvolenou hudbou a nejednou i vtipem. Mimo velmi dobré choreografie dělá své i vždy originální kamera, každý souboj je natočen jiným stylem. Svůj (bubenický) styl má i tréninková proměna Monkey Mana, zase odkazující na nejednu béčkovou klasiku.

Manipulace a zaslepenost. Většina filmu je hlubokým rozborem jednoho těžce nezdravého vztahu, tak nějak na příkladu Stodolových. Více než o činy v ní jde o cestu k nim a samozřejmě i o následky (ať už "pozitivní", či negativní) na psychice obou manželů. Postava Dany z toho samozřejmě vychází hůře, ale nemám pocit, že by byl Jaroslav nějak obhajován. Těžko považovat za lepšího někoho, kdo vědomě koná takové činy, i kdyby mu byly jakkoliv nepříjemné. Jako ukázka toho, kam samozřejmě v extrémním případě může vést totální zaslepenost, je to výborné. Jako psychologický rozbor dobře napsaných a ještě lépe zahraných postav taktéž. Kriminální rovina dostává zásadnější prostor v závěru, je kontrastem k té vztahové, aby zároveň postavy ještě dotvářela.

Pokud zrovna nekoná zázraky, je Clara okolím přehlížena. A i pro ty zázraky musí trpět svým pravděpodobně částečně řešitelným postižením, jenže Bůh to tak chtěl. Tím je nucena žít v neustálém přehlížení a samotě, raději než lidi mít ve své blízkosti přírodu, aby ji i tu svým způsobem vzali? Silný pohled do kostarické společnosti, což je také jeho kladem, kouzlo neokoukaného. To platí i pro kamerou hojně využívané lesní exteriéry, které dodávají poetiku a vyloženě zapadají do závěrečné scény, tam mají totiž roli největší.

Překvapivě mnoho z mého komentáře k jedničce bych mohl použít i zde. Část druhá zůstává nebývale atmosférickým intrem, v němž se ve většině stopáže (ne)buduje vztah mezi Paulem a Chani. Nemám pocit, že by mezi nimi došlo k jakémukoliv vzplanutí, navíc Zendaya je herecky naprosto nevýrazná a v této části ještě nenadchne ani Timothée Chalamet. Tohle nekonečné sbližování tak opět zničí Harkonnenové a stačí na to několik málo minut, dění u nich totiž nepostrádá svižnost, atmosféru a především zajímavý děj, postavy. Platí to i herecky, Austin Butler se může "mihnout", přesto předčí vyloženě všechny, jeho Feyd-Rautha je tím zdaleka nejzajímavějším a souboj v aréně jedním z vrcholu filmu. Možná dokonce tím nejvyšším, protože k očekávané bitvě tak nějak příliš nedojde, není na ni čas. To samé platí i pro probuzení nebo přijetí mesiáštví  Timothée Chalameta, jeho přerod je herecky dokonalý, jenže tam kde to pořádně začíná, film téměř končí. Kamerou, hudbou a zvukem samozřejmě opět fantastické, o tom se netřeba více rozepisovat.

Gawainova cesta za sebepoznáním, dospělostí a osudem, který se dá nazvat nezvratným a jenž si vlastně svojí počáteční povahou způsobil (skoro) sám. Zdá se, že jiná možnost naplnění svých cílů a snů však nebyla. Cesta to ovšem není náročná pouze pro něj, její tíhu svým způsobem občas pocítí i divák, proto velmi kvituji jednotlivé "rytířské zkoušky", kterým ještě přidávají výborně hrající herci, především pak Joel Edgerton a Barry Keoghan. Taktéž fantastickou kameru, která naplno využívá okolní přirozeně nasvícenou krajinu a samozřejmě ke scéně vždy padnoucí hudbu. Atmosféra je temná, trefně špinavá, tak nějak středověce nehostinná, Dev Patel do ní sedne od prvního okamžiku. Vše působí v rámci fantasy žánru reálně, proto škoda velmi nepovedené digitální lišky, která byla tím nejrušivějším elementem. Kam se hrabe výborná část s obry.

Johnny je sám a zdá se být s tímto stavem relativně spokojen, takže příliš nevyhledává ani nějaké bližší rodinné kontakty. Těch má navíc v práci dost, především však s mladými lidmi, jejichž odpovědi na otázky dávají filmu hloubku, i když od nich kolikrát znějí až příliš strojeně. To je nakonec problém i Johnnyho vztahu se synovcem Jessem, který mu na krátkou dobu vstoupí do jeho pečlivě nalajnovaného života. Film působí velmi reálně, nikam nespěchá, má vyloženě pohodovou atmosféru. Jenže potom přijde moment, kdy je třeba děj lehce vyhrotit, třeba aby byla vidět Jesseho odlišnost (rodiči jasně daná) a v těch chvílích to Mike Mills často přežene. Trpí tím i jinak výborné herecké výkony. Povětšinou je však C'mon C'mon pohodovým filmem o srovnávání se s novou životní situací a tím i nápravou vztahů s rodinou. Ta čtvrtá je však za kameru Robbieho Ryana, protože jím nasnímaná města nejsou pouze kulisou příběhu, ale dalším z herců.