kinej

V porovnáním s tím na čem se David Attenborough podílí dnes, působí Life on Earth trochu zastarale. Třeba technická stránka (kvalita obrazu, hodně záběru zvířat ze zajetí a ne přirozeného prostředí) si i přes remastering, který tyto blučka prošly prostě nemůže ani přičichnout. Také koncepcí je tato dokumentární série už trošku jiná, než jak vypadají moderní dokumenty. Hodně moc se mluví, objem informací je na dnešní poměry téměř brutální. Ale obsahem a prezentací je série dokonalá. Taková učebnice historie evoluce v kostce. David Attenborough zde neprovádí jen hlasem, ale i před kamerou. A musím říct, že i přes malinko toporný (ale zábavný) styl, je tato série díky němu skvělá. Attenborough nejen, že si vybírá z nepřeberného množství možností skvělé a zajímavé příklady, a přitom zároveň doslova čaruje s krásou anglického jazyka, když volí někdy nečekané až poetické, jinde vtipné obraty, které však nikdy neodvádějí pozornost od tématu. Díky jeho, inteligenci, šiři znalostí, výřečnosti a díky nesmírně symaptickému projevu je prostě Attenborough ten nejlepší z nejlepších.

Režisér Travis odvedl kus skvělé práce. Za nevelké peníze dokázal natočit zábavný a důstojný komiskový film, který rozhodně nenudí a ničim neúráží. Pravda, sice v něm jde především o akci a příběh je poměrně jednoduchý, ale to přece není nic špatného. Ten malý výsek světa Mega City One, který nám tu rvůrci předložili je propracovaný, vyšperkovaný spoustu dobrých nápadů (efek slo-mo, telepatie) a je patrné že i z omezených rozpočtových možností se vyždímalo maximum. Jméno Alexe Garlanda, coby scénáristy je zárukou blbovzdornosti. Herecké osazení je také slušné, Lena Headey dokonce předvádí něco jako zajímavý výkon, což není v prostoru který má vymezený málo. Nějaký sequel, který by postavu Dredda trochu rozváděl, by vůbec nebyl od věci, tedy pod podmínkou že by zůstal stejný realizační tým.

Obecně těmhle rozanimovaným komiksům moc neholduju, ale The Dark Knight Returns má tak dobrý příběh, že musím smeknout před tím, co tenkrát Frank Miller z této postavy vyždímal. Animace je o něco lepší než tomu bývá u podobných projektů a nijak nenarušuje svižné tempo filmu a opravdu skvělý příběh. Dokonce ani rozdělení na dvě části nepůsobí jako snaha z předlohy co nejvíc vyvařit, ale dává smysl jako uvedení k tomu co přijde v části druhé. Zvuk ani namluvení postav také nic nekazí, takže z toho hodnotím TDKR, jako nejlepší animák a těším se na druhou půli.

S filmem Mistr se to má jako s ostatními filmy Paula Thomase Andersona. Všechny jeho filmy stojí na zajímavé zápletce a ve všech jsou postavy, které musí být lahůdkou pro obsazené herce. Nerad opakuji kometnáře ostatních, ale zde si to neodpustím: Hoffman i Phoenix jsou fakt fenomenální. Je to ten typ živelného herectví, kdy divák opravdu vidí totální metamorfózu do předváděné postavy. Jednotlivé dialogové scény jsou díky tomu doslova strhující, v tomto smyslu nemá Mistr slabších míst. Potěší i krásné švenky či souznění s hudbou. Pak ale tato synfonie profesionality a umění skončí a zbyde tak trochu pocit zklamání z nenaplněného očekávání. Pocit, že film tak nějak neskončil, že jeho závěr vyšumněl do ztracena, aniž by se vlasntě něco stalo, nebo že v něm prostě chybí ještě jedna klíčová scéna, která by zpětně dala celému filmu hluší smysl. Nejinak na mě zapůsobily i Hříšné noci, či Až na krev. Nevím, jestli je to tvůrčí záměr, vylíčit sled zajímavých událostí, bez výraznějšího dramatického rámce, (je to tak blíže reálnému životu), ale ten pocit neuzavřenosti, je po tak skvělém a vyjímečném filmovém zážitku mírným zklamáním.

Tento film o Zatoichim je zajímavým pokusem o smíchání typických japonských a čínských akčních řežeb. Mě osobně se zdál tento mix hodně nesourodý a rozhodně ne bezešvý. Čínská složka působí jako násilně naroubovaná a obzvlášť „povinné“ přátelství obou kladných hrdinů, působí tak nějak křečovitě, i kvůli tomu, že scénář je postupem čím dál tím více připotmnělý a působí jak napsaný za jedno dopoledne před natáčením. Akční scény jsou ok, samotný Ichi má několik vydařených scén, ale jako celek nic moc.

Vkusná a chytrá pocta a hrám Williama Shakespeara, které se také nese tak trochu v divadelním duchu jeho díla. Jedná se o typický film, jež stojí a padá hlavně se scénářem Toma Stopparda (a toho druhého, jehož neznám). I přes to, že se nepochybně jedná o absolutní fikci, vychází zápletka z detailní znalosti reálií ze života tohoto umělce a jeho díla. Herecké výkony jsou velmi dobré, vysloveně krásné jsou kostýmy a zbytek je tak nějak v rámci možností standartní.

Ano zase je to legrace jako všechny aardmanovské animáky, ale neměl jsem při sledování Pirátů tak vtíravý pocit jedinečnosti tohoto díla, jako u jejich ostatních filmů. Pocit, že se na film můžu podívat víckrát a vždy nadju v každém druhém záběru nějaký nový vtipný detail, nebo gag. Zkrátka i přes dobrý námět a scénář na mě film působil trochu uspěchaně. I přesto mě ale bavil víc než většina digi animáků a obzvlášť jsem si užil hlasů Davida Tennanta a překvapivě i Hugha Granta, od kterého jsem takové kouzlení s hlasem rozhodně nečekal.

Když jsem se po čase znovu dostal k tomuhle filmu, překvapilo jak moc záživně a srozumitelně zvládla Sofie Coppola natočit film s tolika postavami, z nichž jich několik výzmaně přispívá do děje, ale zároveň je vše na svém místě a dává smysl a není problém se v ději oreintovat. Zároveň dokázala navodit a nenarušit dojem děsivé teenagerovské dívčí tajemnosti, ze kterého mě tu a tam mrazilo. Kromě skvělých přirozených juniorských hereckých výkonů jsem si vychutnal i vedlejší postavy jejich slavnějších herckých kolegů, kteří dokazují že i malá role se dá zahrát ve velkém stylu. Skvělý byl např. James Woods, ale třeba Danny de Vito svými pár větami také film obohatil.

Nevím kde se vzalo přirovnávání k Vesmírné odysee, ale to je tedy opravdu mimo. Potencionální náročnost tohoto filmu spočívá jedině v orientaci ve větším počtu dějových linií, ale to je tak vše. Jinak je to „jen“ velice precizně natočený film, jehož postavy sem tam utrousí nějakou tu celkem banální pravdu o životě a o tom jak to jde všechno od desíti k pěti (někdy pro jistotu i vícekrát, aby se to lépe pamatovalo), ale žádná hlubší moudra, poselství či přesahy ve filmu (ani v knize) nejsou. Výroky o vizionářství jsou dost přemrštěné. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že křečovitě proklamovaná chytrost snímku, je jen iluzí a vše je jen jako. Není moc nad čím dumat, maximálně nad tím kolik vypotřebovali maskéři latexu na jednotlivé postavy Toma Hankse. Mimochodem díky němu mi film mnohem více než zmíněnou 2001, připomíná Polární expres. Ale abych jen nerýpal, Wachovští a Tykwer natočili hezky vypadající, svižný a i přes delší stopáž zábavný film. A to také není málo.

Další velice zdařilý film Sama Peckinpaha, který je mnohem introvertnější než cokoliv jiného, co jsem od něj viděl. Zápletka není sice nějak zvlášť nerealistická, ale přesto se film neustále nese v jakési absurdní a paraniodní atomsféře, jakoby v každé pasáži vždy stačil jen krůček k šílenství a deliriu ať již hlavní postavy, či režiséra samotného. V tomto směru film, i přestože tuto hranici příčetnosti nikdy nepřekročí, připomíná dílo Luise Buňuela, či Alejandra Jodorowkého. Čím blíže se Bennyho odysea blíží ke svému konci, tím je tato hranice méně a méně zřetelná. Technická stránka filmu je opět zdařilá, ale vzhledem ke komornějšímu konceptu zde není tolik prostoru pro efekt. Dobrý film, který by měl shlédnout každý fanoušek tohoto režiséra.