kinej

Pro svět filmu je asi dobře, že se Zemeckis vrátil od pochybných digitálně animovaných projektů. Obzvlášť první části Letu, kdy je zachycena osudová nehoda, je toho důkazem. Osudné události jsou natočeny tak svižně a „jakoby autenticky“, že jsem si až po dobu sledování filmu nestihnul uvědomit, jako moc to vše působí nereálně (i když stejně kolikrát působí i epizody Leteckých katastrof). I několik dalších minut po nehodě je film velice poutavý, nejen dějem, ale i filmovou řečí, střihem, poutavými záběry, užitím hudby, jako by sám režisér oslavoval svůj návrat k živým hercům. Pak ale film začne trochu doplácet na přemrštěnou stopáž. ozvlášť pak v závěru jsem měl dojem, že je sdělováno trochu víc, než je třeba a ten patos v závěru si také mohli odpustit. V celku ale velice slušný film, který je dobré alespoň jednou shlédnout.

Zatoichimu se vrací forma, zejména ta filmařská. Konečně po několika průměrněnších dílech zase nějaký ten hodně povedený. Recept je pořád stejný, ale zde je výtečně namíchán. Zatoichi se opět přimotá do města, kde řádí jacísi nechutní gauneři (ostatně jako snad v úplně každém díle). Tentokrát ale díky jeich prohnilosti, kdy se nešítí střelby z pistole, či vrhání nožů z dálky, dostane Ichi opravdu zabrat. Díky povedeným záporákům a a svížnému ději velice dobře koukatelný film s Takashi Shimurou v roli lékaře jako bonusem navíc.

Obzvlášť původní anglický název je výstižný. Tento dokumentární seriál popisuje vskutku rozsahem monumentální přírodní události, z jejichž rozsahu se tají dech. Trochu jsem se obával, že zaměřením každého dílu pouze na jednu událost ztratí dokument na poutavosti, ale přesný opak je pravdou. V některých dílech lze totiž sledovat dopad těchto monumentálních přírodních dějů na konkrétní druhy, či přímo jednotlivá zvířata a snad o to více, díky této demonstraci všech možný souvislostí, je tato série v pravém smyslu slova fascinující. Všechny díly jsou zajímavé, ale k naprostému úžasu mě přiváděly díly o medvědech grizzly a lososech, o lvech na Serengeti, o sardinkách atd. Všechny díly jsou krásnou, místy až dojemnou poídvanou.

Tento sestřih vystoupení Neila Younga se mi z těch tří, které natočil Jonathan Demme líbil nejvíc. Young v něm totiž není na turné ke konkrétní desce, ale hraje hraje prostě co ho napdane. To nejlepší ale je, že film skvěle zachycuje šíři jeho hudebního závěru. Za prvé převažují méně známé (nikoliv slabé) sklady a za druhé a to se mi líbí nejvíc, Young zde sólově hraje své folkovější až country kousky na akustickou kytaru, ale přijde řada i na rockovější polohu, když ho při některých písních ho doprovází členové Crazy Horse. Film tak ukáže Younga coby skvělého písničkáře, ale po chvíli už duní geniální sóla, kdy se ke slovu dostane mistrova až extaticky hypnotická improvizace. Vrcholem je méně známá skladba No Hidden Path, kterou Young natáhne až na 25 minut kytarových jamů. No a tohle vidět, to je prostě mazec.

Adelheid je další z Vláčilových skvostů, byť se obsahem nejedná o tak monumentální dílo jako je Lazarová nebo Údolí včel. Oproti těmto opusům je příběh spíše menší a komornější, defakto se v něm vyskytují jen 3 důležité postavy, ale zážitek je to stejně silný. Zejména kvůli Vláčilovu poetickému režijnímu stylu, konkrétně pak kameře, či organickému propojení obrazu a vážné hudby, jež umocňuje ponurou a sychravou atmosféru vylidněných Sudet. Adelheid sice nepopisuje celou dobu v celé její složitosti, jako výše uvedené filmy, ale o to více prostoru je zde věnováno běžným osudům obyčejných lidí, jež se možná o to více dostanou pod kůži.

Co se příběhu týče, tak by Dreamland patřil mezi ty povedenější epizody Doctora Who. Dobdrodružství odehrávající se o oblasti 51 v 50. letech minulého století, ve kterém se Doktor potýká se dvěma druhy mimozemšťanů,a americkou armádou k tomu, má tempo a jako celek je vydařenější než obdobný vedlejší projekt Infinite Quest. Významně ale pokulhává technické zpracování, které je vysloveně šeredné. V tomto ohledu lépe vypadala i o něco starší již zmíněná minisérie, takže opravdu slabota. A hlavně Doctor Who, když už disponuje tak dobrými herci, by měl být prostě vždy jen hraný, tečka.

Průměrný film se Zatoichim, který nezaujme příběhem, akcí ani hereckými výkony. Snad poprvé jsem při sledování této „ichí“ série téměř usnul. Pravda, stylový závěrečný souboj v setmělé zasněžené ulici je podařený, ale to je v rámci série na jeden film dost málo. Zatoichi zaslouží víc.

Po Planet Earth další erupce profesionality, která jde ruku v ruce s téměř až uměleckou realizací. Téměř každý HD záběr je technicky perfektní a zároveň krásný. Dokonalý produkt veřejnoprávní televize. Chvílemi mi sice vadilo, že se občas tvůrci vraceli ke stejným druhům, jako v předcházejícím seriál, nebo že první díl je tradičně taková best of upoutávka na ty ostatní, ale v Life je tolik krásy, že to nelze na jedno shlédnutí ani pobrat. Překvapivě i díly od kterých jsem si sliboval nejméně tj. hmyz, rostliny, ptáci jsou snad těmi nejlepšími. Charismiatcký hlas a chvílemi snad až čarování s jazykem D. Attenborougha jsem si oblíbil natolik, že by mi takto krásný dokument nepřišel bez jeho komentáře dokonalý. Určitě stejně dobrá záležitost jako Planet Earth.

Na The Artist se mi líbila jedna věc a to ta, že nebýt ostrého obrazu, film skutečně vypadá jako by byl natočen ve 30. letech minulého století. V tomot směru jej řežisér vypiplal k dokonalosti. Obzvlášť mě pobavily němé herecký výkony dvou hlavních představitelů, která jakoby vypadly z chaplinových grotesek. Perfekcionismus lze ale pozorovat v kameře, délce záběrů, střihu, či dekoracích a úžasných kostýmech. Potud naprosto dokonalý produkt. Ale pak je tu obsah, děj a v tomto ohledu nenabízí The Artist nic nadprůměnrného. Němých filmů jsem viděl nemálo, a tento by mezi nimi v ničem nevyčníval. Oscar pro nejlepší film jen vypovídá o hodně slabém ročníku těchto cen (i když i v tomto roce vznikly nesrovnatelně kvalitnější filmy např. Tree of Life). Takže celkový dojem: hodně přefouknutá bublina, což nejspíš potvrdí i následná tvroba režiséra Hazanaviciuse.

Filmy Ridley Scotta jsou vždy plné krásných a živých obrazů, ať již se odehrávají kdekoliv. Natáčí-li tento zručný řemeslník vydařený scénář, je zaděláno na filmovou událost. Černý déšť je skvělou ukázkou toho, jak to dopadne, když tato příběhová základna chybí. Vznikne nudná, místy opravdu špatná, pěkně natočená, blbost. Nerozumím co tohoto tvůrce motivovalo sáhnout právě po tomto scénáři, který až křečovitě působí jako nucená japonsko americká družba, ve které amíci ostatním ukazují jak se to má správně dělat. Herecky oybčejné a trapné, Douglase příběhem navíc provází asi ten nejnesympatičtější parťák v dějinách cop/buddy filmů v podání Garcii. A aby toho nebylo máo, hudba sebou nese obludné dozvuky 80. let, které jsou pro mě jen velice těžko stravitelné.