kinej

Generál je především zajímavý film o jednom gangsterském kmotrovi lokálního významu. Vše co film popisuje, jeho troufalé zločiny, nebo drzé kličky vůči soudům (jeho interpretace práva), výsměchy policii, vše je na samotné hranici uvěřitelnosti, ale zároveň podáno tak, že je jasné, že je to pravda pravdoucí. Herecky hodně vděčné role se Brendan Gleeson zhostil bez zaváhání a vytvořil postavu v níž se mísí primitivismus s genialitou a vůči níž i přes odpor nelze necítit určité sympatie. Hodně dobrý je i scénář Johna Boormana, který jej napsal jako sled epizodních událostí tak, že nemá žádná hluchá místa a film zároveň není roztříštěný a má dějovou logiku.

Bang Bang Club vidím především jako promarněnou šanci natočit opravdu dobrý film. Osudy Kevina Cartera a spol. jsou díky jejich práci nabité fakt dramatickými událostmi. Netradiční pohled do pracovního procesu reportážních fotografů jejich ražení stojí za pozornost. Obsahově tedy film co nabídnout má a díky ději postaveném na skutečných událostech jej lze hodnotit jako zajímavý. Ale naneštěstí psůobí i přes velmi dobrou kameru tak nějak sterilně a neosobně. Snad je to televizně nezajímavou režií, snad hodně slabými hereckými výkony všech 4 hlavních charisma postrádajících představitelů, ale film nezaujme víc než jako pozoruhodný sled událostí. Fotky Cartera, Marinoviche a spol. by zasloužily lepší film.

Je pravda že Jim Jarmusch coby dokumentarista zde moc nezazářil. Zajímavých informací o skupině Crazy Horse je ve filmu minimum. Pár slov o vzniku, pár vět o bývalých členech a spousta nesmyslného tlachání. Použití ručních kamer filmu také moc nepřidává. Ostrý záběr by člověk pohledal. Ale scény z koncertů, to je fakt síla. Co bych dal za to, vidět tyhle chlápky v téhle formě naživo. Hned úvodní sklada Fucking Up je totální masakr. Neil Young hraje na kytaru s neuvěřitelnou suverenitou. Chvílemi jeho extatická hra vypadá jako by se odputával od svého těla a prováděl jakýsi šamanský riutál. Žádné laciné reprodukce stuidových nahrávek tón po tónu, ale bezbřehé mystické variace na původní skladby. Young by se ale nikdy nedostal do podobných epilepticky vypadajících tranzů, nemít po boku ostatní členy se kterými si na pódiu neustále vyměňují energii. Hudebně tedy neskutečná pecka a to i přesto, že se hrají spíše „dvojkové“ skladby, protože živě je to úplně o něčem jiném.

Sněhurka a lovec je takové pěkné nic s podbízivou estetikou silně evokující filmy studia Ghibli. Obzvláště scenérie a tvorové z „útočiště“ nápadně připomínají něco co už jsem viděl v Naušice, Laputě nebo Princezně Mononoke. Díky pěkným kulisám, dobře zpracovaným efektům a svižnému videoklipovitému provedení se na film dobře dívá, ale vzhledem k velmi povrchnímu scénáři není jediný důvod se na film dívat vícekrát. Herecká omladina je tak trošku jalová, ale taková Charlize Theron zase hraje až zbytečně moc dramaticky na to jaká blbůstka film vlastně je.

Pro mě jedno z největších filmových překvapení letoška. Ron Fricke Samsaru natočil na stejném vzorci jako Baraku a ono to opět funguje. I zde se jeho koláže zaobírají tématy víry, života, smrti, chudoby, spotřeby, přírodních sil atd., atd., atd. Místy film vypadá jako stejná koláž jen z úplně jiných záběrů. Rozhodně však velmi intenzivní dílo, které na vás bude působit ještě dlouho po odkoukání. Zejména kontrast mezi chudobou třetích zemí a obžerstvím západní civilizace je opravdu brutální (opět). V souvislosti s Ronem Frickem bych se nebál použít označení génius. Každému záběru vévodí úžasná kompozice a jejich estetika místy hraničí až s abstraktním uměním. A samozřejmě skladba a střih těchto záběru není o nic horší. Na vystižení takovéhoto díla slova nestačí, nutno vidět.

Trend HBO opepřit své povětšinou dobré seriály založené na zajímavých příbězích násilím, erotikou a vulgarismy se zde již tak trošku zvrtnul. Spartakus: Bohové arény místy působí jako prvoplánovitá směs krve, sexu a sprostoty místy doplněná nějakým tím příběhem. Tato minisérie je z celé produkce filmových minisérií HBO suveréně to nejslabší a upřímně se někdy podivuji proč se na to vlastně ještě dívám. Příběh je velmi banální a nafouknatý na objemu jednoduchými vedlejšími zápletkami. Scénář je vysloveně slabý a z toho plyne, že nějaké herecké umění vážně nehrozí. Ostatně většina očividně tráví více časů ve fitku a pod solárkem, než na lekcích herectví. No a akční pasáže jsou tak krvavé a přehnané, že je to někdy až na úrovni parodie. V rámci HBO tvroby rozhodně podprůměr.

Teď mám období, kdy hodně poslouchám Neila Younga. A jelikož ho mám hlavně za rockovou legendu, byl pro mě tento koncert trošku šok. Neil je opravdový chameleon. Mezi ryze rockovými (a skvělými) deskami Greendale a Living with the War, natočil na pomezí folku a country balancující Praire Wind. Country nesnáším, ale v podání Neila, je to o něčem jiném, není to tak ostře vyhraněné, jde spíš o folk s country prvky a ať už jde o jakýkoliv styl, jsou to prostě pěkné upřímné písničky (When God Made me, It´s dream…). Vzhledem k tomu, že Youngovi těšně před nahráváním této desky diagnostikovali jakousi výduť na mozku a čekala ho operace, jedná se hudebně a textově o bilancování a jakýsi návrat ke kořenům, ze kterých sám vzešel. Koncert má dobrou bezešvou dramaturgii, kdy kromě skladeb ze zmíněné desky zazní i jiné Youngovi hity (Heat of Gold, I´m a Child, Comes a Time a Harvest Moon) a vše to skvěle dohromady ladí, ať již hudebně, či textově. Co se režie týče je to natočeno standartně, možná příliš staticky. Plný počet nedám pro kýčovitou country estetiku, skladby jsou bez tohoto obrazového doprovodu mnohem lépe poslouchatelnější a prostě pro to, že Younga mám radši, když čaruje s elektrickou kytarou.

Tento díl Zatoichiho je o něco slabší, než jiné. Příběh je vždy plus mínus o tom samém a tak je to vždy hlavně na režisérovi, jak si dokáže s touto skvostnou postavou pohrát. No a právě režisér tohoto dílu do něj i přes standartně solidni potenciál nedokázal vnést nic mimořádného. Filmu chybí dynamika, příběh se vleče a akční scény také nejsou nijak nadprůměrné, což platí zejména o klasické závěrečné řeži. Film, ale má pár hodně dobrých momentů, například úvod (první dvě věty) a pak také další povedená variace na téma zatoichi vs. falešní hráči kostek. Fanoušci série si to své najdou.

Labyrint lží je politický thriller, který vyniká především precizním zpracováním, díky kterému zanechává film velice autentický dojem. Ridley Scott tedy coby režisér nijak neklopýtnul. Potíž je trochu v námětu. Ten je dle mého názoru, vzhledem ke komplexnosti zápletky, ne úplně vhodný ke zfilmování. Původní kniha bude zřejmě daleko lépe srozumitelnější. Filmu se tak už přes kvanta informací nezbývá mnoho prostoru pro to působit na diváky emocionálně. I když například závěr, kdy se Farris dostane do opravdu nezáviděníhodné situace, je téměř hororově hutný. Nejlepší roli ve filmu má Mark Strong, který svým bosem tajných služeb zcela trumfuje nad Russelem i Leonardem. Když ten je na scéně, z jeho fanaticky upřímného pohledu a hlasu opravdu mrazí.

Vrtěti ženou je příjemná komedie, která je sice místy vtipná, ale také až ofenzivně nenáročná. Zkrátka to chce opravdu nečekat nic nečekaného. Jakmile je divák obeznámen se všemi klíčovými a nekomplikovanými postavami, je naprosto průzračné jakou cestou se bude děj ubírat. Samotný námět vycházející z reálné historie už je komický sám o sobě a tak si o humorné sitauce přímo koleduje. V tomto případě je pak otázkou, jestli je tento film vážně až tak dobrou komedií, když scénáristům stačilo vzít námět s tako obrovským potenciálem, jehož adaptaci téměř nešlo pokazit. Přeci jen, možná se historie dámských masážních přístrojů dalo vyždímat mnohem víc.