TedGeorge

Timothée Chalamet je král. Hateři klučiny s kučeravými vlasy prominou, ale v 28 letech mít za sebou role v oscarových filmech jako Interstellar, Dej mi své jméno, Lady Bird, Malé ženy, Duna atd , to se jen tak nevidí. Zrovna Král se sice žádného ocenění od akademie nedočkal, ale podle mě se jedná o jednu z jeho nejlepších roli, protože jeho drzý a nonkonformní princ/král Hal snímek táhne celou stočtyřicetiminutovou stopáž. Počínaje intrikami na královském dvoře, konče pod jedním kopcem ve Francii, jako mladý a nezkušený panovník s cool sidekickem hraným Joelem Edgertonem (byl i jedním ze scenáristů) vyloženě vládne.

Už první suverénní desetiminutovka na jeden záběr katapultovala moje očekávání na maximum. Následně se sice trochu zpomalí, ale divák má alespoň čas se platonicky zamilovat do Florence Pugh, obdivovat krásy skotské vysočiny a pozorovat dilema v očích čerstvě korunovaného Chrise Pinea. Režisér celý zbytek filmu sice občas naservíruje epické záběry (skotská korunovace, noční útok lukostřelců na lesní kemp, závěrečná bitva), ale gró filmu je putování party drsných skotských patriotů v čele se zlomeným králem a nesmlouvavým Aaronem Taylorem-Johnsonem alias Douglasem. Pokud vás Král psanec na první dobrou příliš neoslovil, dejte mu druhou šanci.

Ridleyho nekompromisní megalomanie. S tučným dvěstěmilionovým rozpočtem jsme se dočkali minimálního množství CGI a maximálního množství upocených komparzistů, což se v plné kráse ukázalo už při úvodním dobývání hradu Richardem Lvím Srdcem. Rozpakům ze všech stran v případě Robina Hooda však rozumím. Skoro až bolestivě nefunguje romantická linka mezi Robinem a Marian, směšné politikaření ne zrovna přesně obsazeného Oscara Isaaca je plné vaty, zbytečný gang lesních sirotků měl být vystřižen z obou verzí… Scenárista Brian Helgeland si holt nevybral zrovna nejhvězdnější chvilku. Scottův deromantizující pohled na zbojníka z Sherwoodu mám přes to přese všechno rád.

Pokud vás děsí představa, že strávíte více než dvě hodiny s Audrey Tautou při hledání ve válce ztraceného snoubence (RIP Gaspard Ulliel), přičemž dějová linka je vyprávěna chaoticky a rozhodně ne strhujícím způsobem, jděte o dům dál. Režisér, který na konci devadesátých let křísil Vetřelce a se svou Amélii okouzlil (ještě před zbytkem světa) Karlovy Vary, je chvílemi hektický, občas až kýčovitě romantický a ve své zákopové detektivce chvílemi i překvapivě autentický a krutý. Ale je to strašně dlouhé.

Gangsteři na plátně sice kují pikle, zabíjejí, bojí se policie a řeší italskou konkurenci, ale příběh tu není to nejdůležitější. Tím je dusivá atmosféra, kterou si vyloženě užívá ďábelský psychopat Pinkey mířící do pekla. Doprovází ho naivní, bezelstná a opravdu krásná Carol Marsh, kterou film proslavil a vy po závěrečné katarzi, a ještě závěrečnější nečekané pointě pochopíte proč.

Rozsudek vedle největších Paulových pecek možná trochu zapadnul, což je škoda. Drama o právníkovi, který chlastá jak duha, kterého režírující Sidney Lumet nechává procházet nefalšovaným peklem. Skoro jako oáza naděje působí scény ze soudní síně, kde se zlomený sympaťák pořád dokáže realizovat a navzdory zdrcující přesile prosazuje pravdu s velkým P. Posledních 20 minut je na potlesk.

Režisér sice vytvořil parádní atmosféru, v níž hraje prim všudypřítomný déšť, ale najal špatného scenáristu. Ten sice v první polovině dokáže zaujmout a pochmurný příběh rozehrává do velké šíře, ale v druhé půlce až hříšně přešlapuje a nenabízí příliš uspokojivé zakončení.

Ta atmosféra, nádherný švýcarský zámeček ukrytý hluboko v horách a fantastické kulisy, které jakoby nakreslil H. R. Giger... Všechno je pro mě až moc svůdné a jsem ochotný tvůrcům odpustit i délku a toho Dana DeHaana, kterej mě nebere snad v ničem.

Take Me je v prvním plánu komedie. Kdyby tvůrci ještě víc zatlačili na pilu, tak by to byla taková ta absurdní coenovská kriminálka, kde se blbcům všechno rozsype pod rukama a oni se začnou zabíjet. Jenomže ono se na pilu až tak netlačí. Spíše než cokoliv jiného je to žánrové cvičení, kterému ubližuje srovnání s jistým filmem a řeči o šokující pointě.

Zase před sebou máme dvojku nesourodých detektivů, kteří vyšetřují (tentokrát obzvlášť brutální) vraždy. To vše se odehrává v dobových reáliách konzervativní španělské společnosti, která očekává brzký příjezd papeže a ubohé dvojce vyšetřovatelů hází klacky pod nohy. U té dvojky vyšetřovatelů se musím zastavit. Zatímco Javier hraný Robertem Álamem je klasický hromotluk, který má problémy doma a zmlátí vás, když se na něj křivě podíváte, jeho kolega Luis fantasticky hraný pro mě neznámým Antoniem de la Torem je koktající pošuk, který je tak trochu sociopat. Zpočátku nic nenaznačuje, že se před vámi rozehrává nezapomenutelná detektivka a rozkrývání identity nechutného vraha stařenek se občas nehýbe z místa. Jenomže pečlivá režie a pracně budovaná atmosféra diváka brzy začne odměňovat.