Faustka

Hračky málem plačky. Viděno v původním znění, což mou italskou dušičku potěšilo. Rozverná historická komedie odehrávající se za dob Napoleonské Francie, takže ovlivněnost tímto směrem je znát. Znuděný markýz Onofrio Del Grillo už neví co roupama, tak vymýšlí ptákoviny. Někdo jeho nápadité taškařice ocení, jiní to vnímají dost nelibě, kupříkladu pobožná matka, nebo žebráci čekající každé ráno na almužnu u brány paláce. Záměna s věčně ožralým (což bylo vlastně jeho štěstí) uhlířem Gasperinem byla rozpracována vtipně a do nejmenších detailů. Nakonec s jeho usnutím a následným prozřením po probuzení (později svými divokými příhodami bavil celou hospodu), že než být markýz pod gilotinou je lepší být chudý, mít hloupou dceru a za manželku starou čarodějnici. Pobavil papež Pius VII který v závěru filmu svým ovečkám žehná ďáblovým znamením, ve Vatikánu taky projde všechno.

Jako vypravěč pohádek by se Casey Affleck sice neuživil, ale jinak to není až tak špatný režijní i autorský počin. Takovou „cestu láskyplného poznání“ by měla absolvovat každá dcera se svým otcem, vztah těch dvou se tím ještě utuží. Tohle minimalistické a citlivě ztvárněné putování světem mužů mě chytilo za srdce.

Zcela náhodně jsem narazila na tento film režiséra Dušana Kleina, který mě mile překvapil. Víc než krimi je to samozřejmě psychologická sonda do vzpomínek a pocitů stárnoucího muže. V pozadí s vyšetřováním okolností autonehody, u které přijde zaviněním neznámé osoby jeho partnerka o život. Hlavní herecká dvojice, Eduard Cupák a Malgorzata Potocka, mi přišla jako velmi šťastná volba, nostalgická skladba Marie Rottrové podbarvuje tklivou atmosféru.

Vše podstatné mám u Jeana od Floretty, takže jen krátce. Musím vyzdvihnou český dabing obou dílů, skutečně velmi povedený. Jinak kdo četl knižní předlohu tak ví. Osudy všech protagonistů se naplnily a Manon došla po právu zadostiučinění. Filmům není co vytknout, naprostá spokojenost.

Z této celkem povedené španělské duchařiny (kromě několika do očí bijících nelogičností, které promíjím) mi zůstaly v hlavě dva poznatky. Že herec Javier Gutiérrez mi vzezřením připomíná Michaela Keatona. A také, že ty hlasy z chůvičky mi evokovaly jeho horor Hlas smrti s podobnou tematikou, a to komunikaci s mrtvými pomocí metody Electronic voice phenomenon, který můžu též doporučit.

Milenci z roku 08 jsou vyloženě uspávací film. Děj plyne pozvolna, až příliš řekla bych. Emocionálně rozpolcený (pro mě už typický rys jeho postav) Joaquin Phoenix se zmítá mezi dvěma povahově rozdílnými ženami. S tím, že k citově labilní Michelle je přitahován mnohem silněji než k rozumnější a hodnější Sandře, která Leonarda opravdu miluje. Ale tak už to v životě bývá, že zatoužíme po tom, co nemůžeme mít. Když to shrnu, tak je to trochu táhnoucí se romantika.

Režisér Claude Berri mě nejprve uchvátil svým filmem, abych poté mohla poznat i knižní předlohu Marcela Pagnola a toto setkání se pro mě stalo osudovým. Poetickou výrazovost románu, kterou jsem si tak zamilovala dokázal režisér převést do živých obrazů okouzlujícího kraje Provence přesně jak ji vytvořil sám autor. Krásný a zároveň drsný kout země, kde pro člověka, který se zde nenarodil je všechno mnohem těžší. Obdivuji Jeanovo odhodlání bojovat s přírodou i nepřízní osudu. Gérard Depardieu tady bezesporu podal jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů a ani Yves Montand a Daniel Auteuil nezaostávají. Právě proto je tento snímek tak niterný a bolestný. Lidská chamtivost, závist a nepřejícnost má navrch před touhou žít s otevřeným srdcem, pracovitostí a dobrotou a věřit, že ostatní vám oplatí stejně. A nakonec ho zklamal i Bůh, který mu neseslal tolik potřebný déšť a zoufalý Jean volal k nebesům: „Já jsem hrbatý, copak to nevíš? Už jsem dost poznamenaný!“ 

Vysmáté jablko nepadá daleko od stromu. Tento lehce strašidelný lékařský příběh může divákovi způsobit zaseknutí sanice v pozici spokojený úsměv, jako se to stalo mně. Při závěrečném dotazu režiséra, jestli ukázat palec nahoru nebo dolů a tedy barona potrestat, jsem měla naprosto jasno. Kdo film viděl, lehce uhodne co jsem si vybrala.

Případ, který mě bavil. Řeší se tu vražda staré prostitutky, která za celý svůj život nikomu neublížila, ale po jejím násilném úmrtí se jí stejně dostane hanlivého označení „botta nonna“, jako kdyby ostatní obyvatelé města Vigaty byli bez poskvrnky. Sprostých podezřelých přibývá a vyšetřování se komplikuje. A komu se nakonec podaří rozřešit tento zapeklitý hlavolam? K nemalému údivu komisaře Montalbana se to výjimečně poštěstí přihlouplému Catarellovi, který by za svého šéfa i dýchal „pane doktor, pane doktor“ a to díky jednomu darovanému krimi filmu.

Do Neapole se chystám, ale jsem smutná, že paneláky Le Vele (tzv. Plachty), symbol seriálu, už na sídlišti Scampia neuvidím, v březnu 2020 je město zbouralo. Škoda. Jediný seriál s desítkami postupně přidávaných hlavních postav, které jsou vzápětí zabity. Takto ukázat realitu, drsnost a bezútěšnost neapolského podsvětí, to už chce koule. A tvůrci i autor knižní předlohy Roberto Saviano je měli. Které postavy jsem si oblíbila? Dona Immacolata Savastano, Patrizia, Enzo „Modrá krev“, don Pietro Savastano a jeho syn Gennaro (jen někdy). Kterým postavám bych s chutí dala „betonové boty“ a šoupla je na dno Neapolského zálivu? Obrýlený chytrolín „Diplomat“, mocichtivý pidiskřet Mníšek, Gennaro (kdykoli si nechal blbnout hlavu Cirem). Naprosto nezařaditelná postava je Ciro, to je kategorie sama pro sebe. Varování: nejenom drogy, ale i seriál o jejich prodeji je silně návykový.