fragre

Poslední renegát čili Vinnetou II. No, podle plakátu bych čekal, že Vinnetou bude nesmiřitelný a krutý bojovník jako Cochise či Geronimo, takže film bude o nějaké te apačské spanilé jízdě skrz Oklahomu a bude plný vypálených farem, zmasakrovaných rodin bílých osadníků, a to vše bude opepřeno explicitní ukázkou nějakého rafinovaného apačského mučení. Ten plakát je zcela proti duchu filmu.

Úmrtí Pierre Brice bylo sice v našich médiích zastíněno smrtí Ludvíka Vaculíka, ale i tak se pár nekrologů objevilo a častým námětem v komentářích bylo takové žalné povzdechnutí, že umřel Vinnetou. To je samozřejmě nesmysl, Vinnetou se tento rok dožívá pěkného věku 140 let a nezdá se, že by se chystal zemřít. Dokud bude jediný čtenář páně Mayových příběhů z Divokého Západu a jediný divák jeho značně přibližných filmových adaptací, bude Vinnetou žít. Zemřel "jen" jeho lidský představitel, což se při jeho věku dalo čekat. Slza už mi za něj neukápne, neb jsem jej hořce oplakal již ve svých šesti čí sedmi letech, kdy jsem na cestě domů z letního kina po promítání Posledního výstřelu pro slzy na cestu neviděl (a můj otec, který mne za ruku vlekl se za mne styděl a neustále mi opakoval: "Nebreč, to byl jen film".).  Pierre Brice si prý stěžoval, že jej role Vinnetoua herecky zničila. Je-li to pravda, je to od něj černý nevděk. Nehledě na to, že jej ta role do smrti slušně živila, také jej proslavila, byť ani nevím, zda ta sláva pronikla na Západě za hranice Německa a zda na Východě za Čiernou nad Tisou a na jih za Petržalku. Troufám si tvrdit, že nebýt této role, skončil by jen jako jeden z mnoha zapomenutých herců vedlejších rolí, protože jeho herecký talent byl nevelký. Byl to typ, který se do role Vinnetoua skvěle hodil, ale pan herec to nebyl. Takhle měl neuvěřizené štěstí, že se objevil v romantických (a mírně naivních) filmech, které v těch šedesátých letech byly ještě snesitelné a trefily se do ducha doby (a u nás měly dráždivou příchuť zakázaného Západu), ale o pár let později by byly směšné (jak ukazují i ty pozdější pokusy o resusticaci fenoménu filmových Mayovek). Takže zemřel Pierre Brice, Vinnetou stále žije. Howgh!

Americký plakát k Cestě do pravěku

Americký plakát k Ikarii XB 1. Dennis Stephens and Francis Smolen (zřejmě Zdeněk Štěpánek a František Smolík) v Cestě na konec vesmíru. Který z nich asi zachraňuje tu bezvládnou krásku? Tipoval bych Štěpánka.

Rozhodně lepší než od Mirky Spáčilové

Nehodlám se zabývat vlastním seriálem, ten je, mohu-li soudit po shlédnutí dvou dílů, běžným komerčním brakem, který je tak očekávatelný, že už ani neuráží. Velmi mne ale pobavily komentáře rozhořčených obyvatel mikulovského regionu. Ne, že by ti rozhořčení  neměli v mnohém pravdu, ale zaráží mne ta jejich bohorovnost v tom, jak tvrdí, že tvůrci Vinařů pokáleli čest Moravy, ne mikulovského regionu, ne jižní Moravy, ale Moravy, tedy míněno nepochybně celé Moravy.  Už mnohokrát mne zaujalo, jak si vinorodé oblasti přivlastňují právo mluvit za celou Moravu. Jistě, víno je skvělá forma populární a legální drogy zvané alkohol, takže region, který ji vyrábí, přitahuje pozornost zbytku Česka obecně a kulturní fronty zvláště. Kdo by neznal ty dojemné a bodré filmy jako Opera ve Vinici, Náš dědek Josef,  Bouřlivé víno, Mladé víno a Zralé víno a další podobné šlaky.  I J. Hutka kdysi pěl, že „ dobrý člověk ještě žije, na Moravě víno pije". Tuto pozornost vinorodé regiony dále podporují svou  tzv. lidovou dechovou hudbou ve všech těch Kyjovankách, Podlužankách a Moravankách. Ve srovnání s touto masivní  mediální ofenzívou pak další moravské regiony zanikají. Ještě tak prorazí Slovácko s podporou lidové hudby, strýce Pagáče a zkýčovatělé jízdy králů, či Valašsko, které má Bolka a slivovici. Toť vlastně vše, co je v obecném českém povědomí o Moravě zapsáno, a bohužel většina toho je kýč. Snad tato mediální pozornost zamotala Jihomoravanům hlavu, že  začali svůj region považovat za celou Moravu, jak dokládají mnohé komentáře k Vinařům. Totéž je v mnoha těch příšerných lidovkách, kde se pořád opěvují ty naše vinohrady a ta naše Moravěnka (tuto zdrobnělinu obzvláště nesnáším!). Takže našinec, který žije v neprivilegovaném moravském regionu, čte tyto nářky a jeremiády se zlomyslným zadostiučiněním. Holt, masová popularita má i své stinné stránky.

Zajímavá kniha shora uvedeného názvu od Petra Slintáka a Hany Rottové vyšla v nakladatelství Academia: http://www.academia.cz/venkov-v-ceskem-filmu-1945-1969.html . Kniha je sice psána dost suše, ale obsahuje solidní analýzy a množství neznámých informací.

Sehnal jsem si Morriconeho soundtrack k filmu Navajo Joe (1966). Už když jsem film viděl, připadala mi ta hudba na film až moc dobrá, a v tom jsem se nemýlil, je opravdu skvělá, funguje i bez obrazu, ba funguje lépe než s obrazem. V tomto případě film překáží poslechu hudby.

Trnkovy filmy vycházejí v Japonsku a nádherná česká filmová hudba v Británii: http://klusak.blogspot.cz/2011/03/hon-na-zdenka-lisku.html . Nechápu to, vždyť i z tupě materiálního hlediska penízejsouažnaprvnímmístě je to vlastně plýtvání. Nebo hloupost, nebo korupce.

Pod ruku a oko se mi dostaly dvě knihy, které jsem zhltnul každou za jeden večer. Jsou to Karla Jordána Můj bratr Vinnetou a Tenkrát na Západě (Český průvodce světovými westerny), které jsou napsány se zaujetím i nadhledem, nad to lehkým perem. Pro toho, kdo byl obětí Vinnetouománie a Westernománie v šedesátých letech a počátkem let sedmdesátých, je to nepostradatená četba. Žádné hlubokomyslné komentáře, hledající v těchto prostých příbězích ohlasy antických mýtů či duševní úchylky autorů, žádné psychologické pitvání, ale fanouškovsky zaujaté mapování těchto fenoménů. Velice čtivé, vtipné, zábavné.

V době mého dětství a dospívání nebylo těch zahraničních filmů v domorodých kinech zas až tak mnoho. Snad proto byl dabing tak kvalitní, namlouvali ho opravdu kvalitní herci, žádní celebritní čmučkaři z nekonečných sračkoidních seriálů. Už proto mám ty filmy pevně spojené s těmi původními hlasy a původními narážkami, slovními hříčkami a vtípky. Nejprve jsem myslil, že ty staré dabingy dosloužily, technicky zhasly, ale příklad filmů s L. De Funés, kde je hlas páně Filipovského nenahraditelný, ukazuje, že tomu tak není. Přitom ty nové dabingy nejsou ani náhodou byť jen rovnocené těm starým. Leč jde zřejmě o to, aby si další generace "herců" vydělala na své skromné chatky. I dabing se stal jen spotřebním zbožím, které se po použití zahodí, nebo jež vydrží jen den po záruční lhůtě. I kola filmového průmyslu se musí točit stále rychleji, aby zvedala nějaký ten filmový HDP. Ale mne to sere! Kradou mi vzpomínky a už mi takhle zkazili požitek ze sledování Černého Tulipána, Fanfána Tulipána, Sedmi statečných a nyní i Báječných mužů na létajících strojích. Nezačnou jednou "dabovat" i staré české filmy? Než takový dabing, to radši titulky!

Štěpán Hulík: Kinematografie zapomnění. Počátky normalizace ve Filmovém studiu Berrandov (1968-1973), vydala Academia, Praha 2011.

Jsem nadšen touto knihou, která je čtivá a velice informativní. Autor odvedl neuvěřitelnou práci, napsal skvělou studii, kterou doplnil řadou rozhovorů s dosud žijícími kladnými i zápornými hrdiny této doby. 

Tak jsem se dočet´, že nějací intelektuálové chtějí (už zase) udělat z díla Jaroslava Foglara oslavu buzerantství a dokonce snad  nacismu ( http://www.lidovky.cz/zacina-festival-otrleho-divaka-s-foglarem-fgi-/ln_kultura.asp?c=A120214_101938_ln_kultura_btt ). Ach jo, před pár lety to zkoušel ten páter vyklouz Jan Jandourek, což našince přivedlo k myšlence, že to buzerantství tam vidí jen potencionální buzeranti. Možná v lepším případě ti , které okouzlení Foglarovými romány v tom správném věku a v té správné době minulo, a teď (pozdě bycha honíce) nejsou s to pochopit to kouzlo. Kouzlo lze prožít, ne pochopit, to už pak není kouzlo, ale jen trik. Tihleti duševní mrzáci však pominou celkový kontext, vykousnou pár romantických stereotypů, které jistě zneužil i nacionální socialism (a před tím též koloniální imperialismy), a budují  si své umné a nesmyslné konstrukce. Vždycky, když podobný sociologický a psychologický rozbor čtu, je mi, jako by mi někdo nachcal do studánky.  Ale já vím, že buran jako já to nepochopil, a že ona to má být provokace a sranda. Dneska je kdejaký „umělec“ a "veřejný intelektuál" tak provokativní, že už je to začíná být nuda a otrava.

Takže končím verši jednoho zesnulého alkoholika, které jsou pádnou odpovědí všem válečným štváčům:

To Rychlé Šípy samy byli v nás a žlutý kvítek symbolem byl krás,

co nemůže nám nikdy nikdo vzít, kdo kopal studnu, aby druhej mohl pít.

Snad jednou, až se jaro navrátí, můj život píseň Vontů obrátí,

já svobodný a čistý půjdu dál a směšný bude ten, kdo se mi smál.