PetersCZ

Tohle mohlo dopadnout výrazně hůř než to dopadlo

Obsahuje nejhorší použití CGI v historii kinematografie

Breenův zatím poslední film je pokusem o mix psychologického thrilleru a špionážního akčňáku. To samozřejmě na papíře zní skvostně, ale výsledek zůstává daleko za očekáváním. Nejsilnější jsou začátek a konec filmu, které a) ustavují fikční svět našich dvou hrdinů b) svižně dovypráví a uzavře příběh, budovaný celou dobu příběhu. Vůbec nejvýraznější scénou je scéna, kde Breen, hrající své hodné dvojče, roleplayuje znásilnění se svojí ženou. Veškerá ironie stranou, je to scéna velmi naturalistická a do značné míry děsivá, než dojde k polehčujícímu rozuzlení a manželé se políbí. Jako celek je ale velká část filmu nezáživná, postavy mělké a téměř nic se o nich nedozvíme, a přehlednosti nepřidá ani dualita Breenova herectví, který se tak na plátně často objevuje hned dvakrát, nehledě na to, kterou picí hru hrajete. Tímto konceptem se slavně inspiroval Jaromír Soukup ve svém dnes již kultovním seriálu Premiér. Pochválit je však potřeba zejména využití počítačové generovaných efektů a záběrů z obrazových databank, z čehož lze usoudit, že Breen se při tvorbě svého pátého filmu dostal k internetu. Pro běžného filmového fanouška film nelze příliš doporučit, a pro skalní Breenovy fanoušky se jedná spíše o nadstavbu jejich filmového vzdělání než o základní stavební kámen. Zvrácený pár je totiž raných Breenových autorských principů dalek, snímek tak slouží spíše jako dokumentace autorova posunu a pokusu o borcení vlastních režijních horizontů, který ale vyznívá do prázdna.

Osuduplná nalezení jsou průlomovým Breenovým filmem. To asi není s podivem, oproti jeho prvním dvěma kouskům se snaží primárně šokovat a nastavuje společnosti nemilosrdné zrcadlo, když pojednává o závažných tématech, jako např. drogová závislost, typická nefunkční americká rodina, dívčí objevování sexuality během dospívání nebo třeba nevěru ve vztahu. Tyto motivy jsou poměrně zběsile střídány a Breen se tak odklání od svěho původního uměleckého pojetí v duchu cinema pur. Tenhle film je z původní breenovské trilogie nejen nejdelší, ale je i nejrychleji stříhaný, nejvíce scén se odehrává v interiérech, a tím se stává přístupnějším pro konvenční divákovo oko. Stejně tak pokračuje vzestupná tendence pohledných žen, fenomén charakterizovatelný jedině jako Breengirls. Z jedné femme fatale v Dvojitém dolů byl v Já jsem zde... nyní  posun ke dvěma, zatímco v Osuduplných nalezeních jsou to již tři (čtyři, počítáme-li svádějící dceru Breenových sousedů). Všechny tyto změny a snahy přizpůsobit se masám dle mého názoru škrtí Breenovu autorskou vizi a výsledkem je zábavný a rychle plynoucí snímek, který je ale poněkud svléknut z výjimečného Breenova filmového kabátu. Někdo by mohl říct, že Breen dospěl a Osuduplná nalezení jsou vyspělým projevem autorovy kritiky společnosti, já jsem ale breenovský purista a volám po návratu jeho rané tvorby.

Po uspávacím Dvojitém Dolů je _Já jsem zde... Nyní prvním skutečně kvalitním Breenovým dílem. Tvůrčím přístupem jsme stále ještě neopustili pomalou kinematografii a stylisticky film navazuje zcela jednoznačně na první dílo - už jen stále silně prevalentními velkými celky, drženými zhruba dvakrát nebo třikrát déle, než je konvenční divák schopen vydržet. Breen ale rozpoznatelně nabral na sebevědomí, co se týče dialogů, a proto se dočkáváme mnohem rozsáhlejšího fikčního světa se zásadně větším množstvím postav. Matoucí, nekonzistentní a evidentně nepromyšlená struktura Dvojitého dolů byla nahrazena kruhovým narativem, který je aplikován až podezřele přirozeně a osnovu díla viditelně zpevňuje. Ta má přitom několik dramatických špiček, které jsou v pravidelném rytmu rozmístěny po dobu celého snímku - mezi ně patří například odporná scéna s dívkami v bazénu nebo Breenův krevspouštěcí pohled do očí šikanátora. Vše vrcholí krvelačným finále s překvapivým twistem, které stylem i dialogem jako by vypadlo z Tarantinovy dílny. Jednoduše vzato, tohle se prostě Breenovi povedlo.

Česká seriálová tvorba má nové dno, Likehouse byl sesazen z trůnu. TVÁŘÍ V TVÁŘ SMRTI, VOLE. HIHII

Scatová duetová improvizace československých popstars 60. let byla nesmírně inspirující, ale s filmem nemá tohle nic společného. Jedná se o divadelní estrádu, která měla být minimálně o hodinu kratší. Většina písní nudí, vtipy jsou leckdy laciné a děj se vleče až hanba. Karlu Gottovi byl po tomto počinu odepřen přístup k psychadelikům.

Cool kytky, cool jízda, cool film.

Legenda praví, že tento film inspiroval Davida Lynche... k tomu aby se po jeho zhlédnutí ožral do němoty, bo tohle jsou vážně splašky.

Jedna z nejlepších moderních českých komedií! 3/10