Elerrina

Komedie to není ani omylem, spíš taková zdlouhavá vánoční deprese o vlastně ne moc příjemných lidech. Zásadní problém mám hlavně s Dominicem Sessou, který sice hraje skvěle, ale je mu už přes dvacet (a vypadá na pětadvacet), takže když fňuká po rodičích nebo pubertálně blbne, působí to spíš strašidelně. Výskyt proklamovaných hřejivých lidských chvilek je navíc omezen spíš jen na stopové množství. To vysoké hodnocení kolem připisuji tomu, že dobře udělaných filmů s touhle tematikou dnes moc není, přesněji, nejsou vůbec žádné. Takže vlastně palec nahoru.

Jako důstojná a slavné románové předloze celkem věrná adaptace o střetu dvou odlišných kultur to funguje výborně, i přes některé menší odchylky v ději. Ambice tvůrců byly ale zjevně mnohem vyšší. Snaží se totiž udělat ze seriálu výstavní skříň japonských dějin a tradiční kultury, a k tomu (asi) i uspokojit chutě mainstreamového publika, rozmazleného Hrou o trůny a podobnými krvavě intrikánskými opusy. A i když se jim většinu času daří tyto dva přístupy dobře vybalancovat, v samém závěru se tak trochu střetnou - a pochopitelně to není historická přesnost a logické jednání postav, kdo vyhraje. Což je velká škoda, protože jinak se jedná skoro ve všech ohledech o vysoce nadstandardní počin.

Co to proboha bylo? Potom, co se dařilo celých devět epizod držet scénaristickou laťku tak vysoko, že o ní letadla drhla spodkem trupu, se nám teď najednou válí někde trávě. Celá (v románu naprosto klíčová!) pointa s rukojmími je vyřešena jednou větou, některé zvraty v jednání postav si tvůrci tahají ze zadele a velké finále se odbyde formou trapné vysvětlovačky. Ano chápu, že na pořádnou bitvu nebyly prachy, ale tohle je prostě jen takové hodně smutné vyšumění do ztracena.

I když toho o hraní moc nevím, nijak mi to nevadilo v tom, abych si Sunrakův průkopnický přístup k nejlepšímu z herních fantasy světů opravdu užila. Skvělá animace je samozřejmě základ a pokud se k ní přihodí ještě strašně sympatické postavy (fandit se tu dá opravdu úplně všem), zajímavý svět, příjemně odlehčená atmosféra a originálně uchopený děj, úspěch je zaručený. A pro toho roztomiloučkého bílého králíčka bych samozřejmě taky vraždila, o tom žádná. Asi jediné, co se dá vytknout je, že to mělo skončit dvacátým dílem, který dovršuje celý ten hezky vystavěný příběhový oblouk. V posledních epizodách se totiž zase jen nakousne několik dalších misí, na jejichž pokračování si budeme muset počkat. 90%

Nekompromisní nízkonákladová šílenost, které paradoxně trochu podráží nohy právě ta masívní a neustálá kadence wtf gagů v kombinaci s přepálenou stopáží, samoúčelně dadaistická poslední třetina je pak už lehce ubíjející.

Jelikož znám román, tak jsem celou dobu čekala, až přijde právě tento dramatický zvrat. Ale stejně mě to naprosto dostalo. Mariko je Toranagův nejsilnější pěšák na složité šachovnici intrik a teprve až příště uvidíme důsledky jejího rozhodnutí, tak její nezlomné odhodlání patřičně doceníme.

Tak jsme se zase dočkali několika hezkých tradičních japonských zvyků jako je recitování haiku, čajový obřad a seppuku. A k tomu jednoho zvyku evropského (dávání si po tlamě). Ale to pomalé tempo vyprávění už začíná být vražedné.

Villeneuve ctí předlohu - bohužel. Takže po dvou nekonečných hodinách pobíhání a postávání v písku (s několika prostřihy do černobílého Harkonerovic krematoria) naservíruje místo finále chaoticky prostříhaný zmatek, ve kterém už  skoro nic nedává smysl.

Nečekala jsem od toho nic a dostala jsem velice příjemnou a zábavnou jednohubku. Zatímco mužských OP hrdinů je v isekaích tolik, že je můžete přehazovat vidlema, přesilněných dívčích hrdinek je podstatně méně a jen málokdy jsou něčím zajímavé. Ale Yumiella je vlastně docela fajn. Její herní minulost dostaneme jen v krátkém shrnutí na začátku a hlavní děj se pak točí kolem problémů s její sociální poruchou, ostrakizací ze strany ostatních a snaze vyhnout se právě tomu tragickému konci, ke kterému ji příliš silná temná magie předurčuje. A především díky jejím vnitřním komentářům je to vlastně docela legrace. Skvělé také je, že nejen ona, ale i ostatní protagonisté si tu projdou nějakým charakterovým vývojem, svět té otome hry má jasná pravidla a z nich plynoucí logické jednání postav, a na ploše dvanácti epizod dostaneme i v podstatě dokončený příběhový oblouk. (Což je tak trochu vzácnost, protože dnes jsou prakticky všechna fantasy anime koncipována jen jako teasery na zdrojovou mangu.) A potěšila i slušná porce nečekané a zajímavým způsobem funkční romantiky. Zápory to ovšem má také, hlavně nechutné laciné CGI monster a draků a nezajímavé souboje, pokud už na ně dojde. A někomu by mohlo asi vadit i to, že se fakt jedná o klasické otome schéma, jehož základem je girl power, a chlapci tu mají za úkol fungovat především jako (občas ne moc chytré) romantické objekty. I když zrovna Yumiellin spolužák Patrik nepochybně hrdinou je a vlastně si zaslouží docela obdiv. 70%

Šest předchozích životních strategií bylo neúspěšných a tak se Risha opět vrací do bodu obnovy, aby to zkusila posedmé a tentokrát úplně jinak. Jako nevěsta budoucího záporáka už by snad konečně mohla přežít, obzvlášť, když využije všechny svoje znalosti z předchozích životů...   Zpočátku velmi zábavný videoherní koncept, ve kterém hlavní hrdinka dominuje díky svým dříve získaným znalostem a nadhledu, se ovšem postupně zvrhne v její až značně otravné supermanství. Potíž je, jako obvykle, v dementnosti toho světa a jím obývaných postav: o hlavním padouchovi se kromě náznaků nějakých traumat vůbec nic nedozvíme, a všichni ostatní jsou jen NPCčka s nějakým více či méně stupidním pseudoproblémem. Který Risha vyřeší levou zadní, protože se přece vyzná úplně ve všem, od psychoanalýzy přes útěky z vězení až po demontáže bomb. Na konci už je to regulérní nuda, fakticky.