jamilarov

Vypada to jak pilot k prumernemu televiznimu serialu. Nekolik slusnych zaberu z trati, ale az prilis casto lze poznat, ze v hledisti jsou misto realnych divaku jednicky a nuly. Ad 98. nejoblíbenější film: Takhle to dopada, kdyz par hipsteru omrzi koukat na Temneho rytire a hledaji dalsi objekt sveho zajmu.

Napeti z prvniho dilu je nahrazeno tuctovou vyvrazdovackou ve stylu dvacateho dilu saw. Vse nasvedcuje tomu, ze se ze Sberatele stane stejne zoufala serie.

Vykradacka Koyaanisquatsi, jen je samozrejme videt, ze technicke moznosti jsou dnes na uplne jine urovni. Ta strojenost "ucinkujicich" je dost casto iritujici.

Ufff, to byla nuda, trosku to zachrani zaver a hlavne Michel Piccoli, ale do komedie ma tenhle film velmi daleko.

Velmi nudny film, za par tydnu upadne do naprosteho zapomneni, a to je dobre. Rozhodne to neni jeden z nej sci-fi, jak jsem se tu take docetl, to tedy urcite ne :)

Vetsi nudu divak hned tak nezazije, dcerka se snazi okopirovat tatu Lynche, ale je to katastrofa. Doporucit lze snad jedine ctitelum Winterbottomova Killer Inside Me, to byla jeste vetsi hruza. Totalni ztrata casu.

"Film pro lidi, kteří mají srdce", alespoň tak jej většina až nezdravě nekritických diváků charakterizuje, bohužel to je spíše zbožné přání než realita. Režisér Marc Forster se nás v tomto dílku snaží zdánlivě originální formou seznámit se vznikem v naší kultuře donedávna téměř neznámou, ale dnes již prý, pravděpodobně vzhledem k postupné globalizaci, "dětskou klasikou", totiž příběhem o Peteru Panovi. Na pozadí klasického prolínání reality a fantazie se nás autor snaží přinutit k hledání té krásné dětské představivosti, hravosti, přátelství a lásky, věcí, které většina z nás již nenávratně ztratila ve víru každodenní všednosti. To jsou sice ušlechtilé myšlenky, problém spočívá v umění je přenést na plátno tak, aby výsledek nepůsobil laciným a vypočítavým parazitováním na lidských citech. A tím je film bohužel protkán od začátku až do konce - sirotci, nepřející babička, nemocná matka...to vše je zabaleno do rádoby "burtonovské" vizualizace, která ale svému originálu nesahá ani po kotníky. Johnny Depp je sice výborný herec, ale ani on nezmůže zázraky, pokud se režisér rozhodne obecenstvu servírovat naivně uplakaný příběh s kapesníčkem v ruce. Kate Winsletová nepředvádí nic nového, čili průměrný výkon průměrné herečky, ale nic víc. Lidé jako Mel Stuart se svým Panem Wonkou a jeho čokoládovnou či Giuseppe Tornatore s Bio rájem dokázali, že film "pro ty, kteří mají srdce" může nabídnout i více než jen sto minut nafouklých "cukrovou" nudou.

Poté, co režisér Friedrich Wilhelm Murnau nedostane od vdovy Brama Stokera povolení ke zfilmování jeho nejslavnějšího románu Drákula, rozhodne se navzdory zamítnutí příběh natočit, titulní postavu přejmenuje na hraběte Orlocka, film samotný nazve Nosferatu, eine Symphonie des Grauens (Nosferatu, symfonie strachu). Natočení interiérů v berlínských studiích je dokončeno a štáb se vydává na cestu do východní Evropy, kde mají vzniknout první scény s Maxem Schreckem, tajuplnou osobou, která byla vybrána režisérem pro ztělesnění postavy Orlocka. Problém je v tom, že nikdo kromě Murnaua o Schreckovi nikdy neslyšel, ten je navíc představen jako herec, který je tak ponořen do role, že své "party" bude točit pouze v noci, sám se postará o make-up, a jeho chování, blížící se co nejvíce postavě Orlocka, vzbuzuje více než podiv... Režisér Edmund Elias Merhige založil svůj snímek Shadow of the vampire na myšlence, že Max Schreck ve skutečnosti vlastně upírem byl a Murnau je tak posedlý dokonalostí svého filmu, že poté, co tuto osobu při cestě do Československa :) objeví, neváhá ji do svého díla angažovat, a to i za cenu postupné "indispozice" jednotlivých členů štábu. Je otázkou, nakolik budou diváci ochotni na tuto fikci přistoupit. Pokud bych měl vyzdvihnout jen jednu jedinou věc, tak to musí být herecký výkon Willema Dafoa ve vizuálně věrně zachycené roli Schrecka, jeho originální gestikulace a mluva, střižená s neodolatelným "transilvánským" přízvukem, jsou základním kamenem výborného ztvárnění Orlocka, starého a unaveného vampíra, který je ve své podstatě ponižován tím filmařským cirkusem okolo, na nějž je bohužel svou "touhou" po hlavní star Gretě sám odkázán. Výborný výkon odvádí také John Malkovich jako F.W. Murnau, který jde ve snaze k co nejdokonalejšímu výsledku přes mrtvoly, své okolí jen využívá k vytvoření toho pravého umění, kterým je film, žije jen pro něj. Využití hudby je velmi střídmé, ale zato účelné, mám na mysli hlavně scénu, kde Schreck poprvé ve svém dlouhém životě vidí promítající se obrázky, je jako dítě, zkoumavě hledící na mechanismus, co je schopen docílit toho tajemného pohybu na plátně. Ve stínu upíra je svým způsobem záležitost pro relativně minoritní skupinu diváků, je naprosto nutné znát původní Murnauovo dílo z roku 1922, celý film je totiž pojat jako "věrná" reprodukce jeho natáčení. Čili pokud někdo očekává stodvacátoupátou variaci na Drákulu nebo horor v tom smyslu, jak jej chápe dnešní publikum, bude pravděpodobně velmi zklamán. Toto je snímek s originálním námětem a stylizací, kde režisér věrně zachycuje dobu, kdy se tvůrci zaměřovali především na film samotný, tenkrát všeobecně více vnímaný jako umělecké dílo, narozdíl od dnešního pohledu, kladoucím důraz hlavně na úspěšnost, vyjádřenou především návštěvností a ziskem.

Torn curtain alias Roztržená opona patří mezi pozdní díla "mistra hrůzy", jak byl často, a myslím že mylně, Alfred Hitchcock nazýván. Napětí, to je to slovo, kterého se Hitchcock celou kariéru ve svých filmech držel, a nejinak je tomu i v příběhu o americkém vědci, který je po neúspěchu svého pokusu o zhotovení ničivé rakety (a následného zrušení svého projektu americkou vládou) rozhodnut toto dílo dokončit i za cenu přeběhnutí za "železnou oponu", aby se setkal s východněmeckým vědcem, od kterého má v úmyslu vysněný vzorec vylákat. Naneštěstí se ale k profesoru Armstrongovi při "přeběhnutí" přidá jeho dívka Sarah Sherman, která netuší, jaký je vlastně pravý účel cesty. A samozřejmě neví ani to, že Armstrong nemá v úmyslu zůstat u "komunistů" moc dlouho. Paul Newman a Julie Andrews v hlavních rolích odvádějí slušné herecké výkony, největší pozornost ale režisér věnoval již výše zmíněnému udržování diváka v neustálém napětí, příběh plyne pořád vpřed, bez možnosti nějakého hlubšího poznání charakterů obou postav, které se zhruba od poloviny filmu nechají unášet akční vlnou událostí od jednoho místa k druhému, aby se nakonec šťastně dostaly do bezpečí západního světa. Hitchcock se příběhem, který se odehrává na území, které nikdy nemohl poznat a zná jej jen zprostředkovaně, pouští na velice tenký led, a bohužel dost často selhává. Obyvatelé "východního bloku" jsou tu vylíčeni jako černobílé figurky, buď jsou to záškodníci státu (pomocníci Armstronga), anebo posluhovači a práskači, kteří mají uši a oči na "šťopkách", a v jakémkoli podezřelém případě ihned informují příslušné státní orgány. Není nic mezi tím, všichni jsou aktivní, zdá se, že žádný občan nevyznává klasický přístup "do politiky se nemíchám, to je svinstvo" ...taxikář, který po poznání Armstrongova portrétu v novinách ihned volá policii, hlídač na poště, co neprodleně informuje vojáky, "česká?!!!" baletní hvězda (mimochodem mluví výborně německy), která má dokonce takovou moc, že přiměje německé "estébáky" střílet do transportních košů, v domění, že se tam ukrývají američtí špióni, a to prosím před zraky dánských policistů! A už vůbec neberu v potaz další nelogické výstupy typu německých vojenských zběhů převlečených za lupiče (ano, mají i vlastní zátarasy, asi si je vzali s sebou, když narychlo utíkali z kasáren) či zvolání anglického pokřiku "fire" uprostřed berlínského představení baletu, kdy lidé strhnou totální paniku, bez jediné jiskřičky v dohledu, notabene když ještě před chvilkou někteří z "obyčejných" lidí nebyli schopni porozumět významu zajisté složitého anglického slova "post". Postava veselého staříka profesora Lindta, oplývající schopností rozdávat téměř na potkání tajemství své celoživotní vědecké práce, také neoplývá zrovna věrohodností. Jestliže si vždy Hitchcock zakládal na scénáři, který pro jeden film nechal pilovat i několika scénáristy, tak zde na některých místech totálně vyhořel, což se mi při jeho zkušenostech zdá až nepochopitelné. Abych tvůrci jen nekřivdil, musím pochválit především scénu vraždy agenta Gromeka, která je skutečně působivá a Hitchcockovi se zde záměr ukázat zabití člověka jako čin, který ve skutečnosti není zase tak lehce proveditelný, povedl znamenitě. Tento film bych popsal jako řemeslně dobře odvedenou práci, které v lepším hodnocení brání především nevěrohodnost až nechtěná komičnost některých scén.

Ačkoli jsem milovníkem asijské kinematografie, dodnes je mi záhadou, jak mohl tento film dostat nálepku "kultovní". Je pravda, že námět je vcelku originální, ale snímek samotný má až k uzoufání pomalé tempo a polopatičnost vysvětlení všech tajemství, ještě v kombinaci s topornými hereckými výkony, z něj dělají celkem nudnou podívanou. Jako nejkomičtější scénu bych vybral tu, kde hlavní představitelka za pár minut vybere kbelíkem všechnu vodu ze studně, přičemž ji neustále její ex-mažel nabádá k tomu, aby už konečně mákla, že takhle to nestihnou. Neznám horor, kde dokáže režisér pohřbít jednu z vrcholných scén svého filmu téměř parodickou podívanou. Jediný klad Ringu spatřuji v inspiraci pro vznik amerického remaku, který si z původní předlohy bere jen to nejzajímavější, aby příběh náležitě rozvedl, a navíc se soustředil na ponurou a temnou atmosféru, která japonskému předchůdci zoufale chybí.