Moraldo

Klišé vždy filmu škodí... safra, ale ne v tomhle případě. Film jsem viděl poprvé v kině, v původním znění s titulky a.... a od této chvíle budu mít vždy svou Casablancu.

7.6. 2007 - Tak jsem se konečně dnes dočkal. Od rána se minuty nekonečně vlekly, naplněné tu velikým očekáváním, tu nezměrnou zvědavostí, ale i chvílemi plnými obav. Premiéra Edith Piaf – filmu, na který jsem čekal dlouhé týdny. Jaký bude ? Je vůbec schopen někdo z dnešní generace režisérů natočit film o velké Edith Piaf ??!! Podobných pochybností jsem měl od rána plnou hlavu. Když už nic, tak alespoň pro tu hudbu tam půjdu, říkal sem si... Tak a mám to za sebou. Rovnou říkám, že dnešní noc nebudu mít klidný spánek. Jestli vůbec půjdu spát. Bylo to doslova jako zásah bleskem. Od tohoto okamžiku už asi nic v mém životě nebude tak, jako doposud. Nejdříve k hudbě – co napsat jiného, než že je skvostná. Více než polovina nahrávek jsou originály velké Edith; jen pasáže z doby, kdy ještě zpívala po ulicích nejsou zachyceny v originálu a musím říct, že je to místy dost znát (ale zkuste dnes najít někoho, kdo odzpívá k nerozeznání Edith Piaf). Ke scénáři není také co dodat – psala ho už kdysi sama velká Piaf svým životem tak, jak ho naplno (a dosti bezhlavě) žila. Samozřejmě, že ve filmu není zachyceno vše (na to by nestačil ani jeden průměrný lidský život, natož pouhých 140 minut stopáže), ale to hlavní zde nechybí. Ale to hlavní… to hlavní je herecký výkon hlavní představitelky. Během pár minut zapomenete na to, že jste v kině a tohle, že je pouhý film. Vše je velice působivé. Tak dokonalé ztvárnění mi vyrazilo dech. Zejména pěvecká vystoupení jsou ďábelská. Podobou, hlasem, gesty, mimikou i pohyby…Ano, tohle je sama božská Edith Piaf, o tom nemůže být sporu. Podmanivá, zarputilá, nesnesitelná, veselá, smutná, chvílemi na zabití. Na plátně před vámi je prostě Ona – nesmrtelná Edith Piaf v celé své bídě i kráse. Mohl bych o filmu psát ještě velmi dlouho. Síla hudby, procítěného zpěvu, společně s neuvěřitelným životním příběhem, realistickým prostředím a skvostným hereckým výkonem způsobili něco, co jsem snad ještě nezažil… Odešla..Skončil film. Skončily titulky filmu. V sále se již delší dobu svítí a přesto všichni sedíme jako opaření. Mnozí z nás pláčí, ale všichni nehnutě sedíme. Je to, jako když čekáme na poslední zvednutí opony. Ještě přijde. Musí přijít. Snad ještě krátký přídavek. Čekáme, že se k nám Edith ještě jednou vrátí. Malá a nemocná. Zasměje se, vynadá nám, něco si poručí anebo ještě zazpívá. Teprve po notné chvíli nám dochází, že tohle je konec, to byl přeci jen film a pomalu se vracíme zpět do reality a velmi, velmi pomalu opouštíme postupně sál. Možná že to vše bylo dáno nečekanou kvalitou filmu a možná jen tím, že jsme všichni v sále byli oddanými fanoušky Edith Piaf. (Nevím, ale asi to druhé - byli jsme fanoušky zcela jistě všichni, bez rozdílu věku).

Atmosféra a styl. A k tomu kult. Nádherná krimi staré školy, kterou už nikdo nikdy nezopakuje. Spolu s Bullitovým případem jedna se záležitostí, na které se nedá zapomenout.

Spolu se Zpíváním v dešti a Hello Dolly můj nejoblíbenější muzikál. Herecký koncert "staré školyů, o které si dnešní hvězdy můžou nechat jen zdát. Úchvatná podívaná.