Seteh

**3** „Straaašně rozvleklýýý...!“ - to jsem si říkala snad až skoro do poloviny filmu... Bohužel jsem se pak v určitých věcech začala poznávat, což mě upoutalo a znepokojilo zároveň. Do Anežky jsem se pak docela rychle vcítila - babička nemocná s rakovinou, děda na smrtelné posteli. Psychicky nemocná matka, pro kterou jsou návštěvy dcery asi jediným vyrváním z depresivní šedi života. Jinak ji snad ani žít nebaví a nic nemá cenu... Otec, který ví všechno na zeměkouli, nejlepší je jen to, co si myslí on, vše kritizuje a za každou cenu musí mít pravdu. Láska, o kterou se Anežka musí dělit, asi ji baví ty housle, ale není to komu předvést... Ať se pohne kamkoli, všude je jenom beznaděj nebo někdo, kdo z ní vysaje energii jako upír. Její jediná obrana je být uštěpačná a ironická. Ale běda, jak by si postěžovala... jí nic nechybí, protože přece má kde spát a co jíst! Nejpovedenější mi přišel asi záběr na Anežku sedící u psycholožky - všechno v bílém, jen ony jako dva středobody a mezi nimi krásný výhled z okna. Moc povedené. :) Navíc Lenku Vlasákovou, tu já můžu. Dávám tři hvězdičky - nebylo to vůbec špatné, ale je to asi jeden z těch filmů, které si člověk vícekrát nepustí.

**2** No... moje smůla asi je, že dobře znám Posledního mohykána s panem Marvanem. Jen co se tenhle mikrofilm trochu rozeběhl, neměla jsem před očima nic jiného, než scénu s věšením obrazu právě z Posledního mohykána. A tím pádem jsem to během sledování musela neustále srovnávat. Brodský je sice fajn, ale na Marvana zkrátka nemá, to je úplně jiný elán... Aspoň jsem mrkla na to, jak to slušelo Nataše Gollové v 60. letech. :) Nejlepší / nejzábavnější byla asi scéna se služebnou, která si bez zaváhání poradí s řezáním skla. A ještě bez pravítka.

**1** Super dokument. Není nad vyprávění pamětníků. Nikdo z nás si nedovede představit, jaká to tam musela bejt hrůza a taky si nedokážu představit, co se musí dít v té paní, která byla ochotná se do Osvětimi vrátit a procházet místy, kterými procházela před 70 lety. To musí bejt něco nepopsatelnýho. Další věc, co mě u takovýchhle dokumentů vždycky zarazí je to, že se něco takovýho FAKT dělo ve 40. letech 20. století. Taky jsem kráčela po Osvětimi, ještě k tomu v zimě, byla šílená kosa. Při představě, že člověk šlape po místech, kde ležely hromady těl, že všude ležel/leží poprašek popela ze spálených mrtvých... to je síla. Přesto asi ani za mák nedokážeme na tom místě pocítit to, co tam cítili lidé před už skoro 80 lety. Každopádně si myslím, že Osvětim (případně jiný tábor), by měl alespoň jednou navštívit každý.