MathLover

O těle a duši je nejlepší film vůbec...95%. Poprvé jsem ho viděla na filmovce v UH. Vzhledem k tomu, že v medailonku stálo: jateční romance, do teď se divím, že jsme na něj vůbec šli. Ale jsem za to moc ráda, protože se mi zaryl do paměti a ač už je to několik let, stále ho považuji za jeden z nejlepších filmů, které jsem kdy viděla. Možná jsem se ve filmu vzhledem k mému aspergerství viděla, nevím. Každopádně se pro mne ve filmu snoubí taková zvláštní harmonie či rovnováha mezi světem snů a realitou, mezi city a rozumem, mezi jemností a krutostí, mezi láskou a hrdostí...

Když jsem se ve Varech na Trojúhelník smutku nedostala, říkala jsem si (vzpomínajíc na Čtverec), že už si tedy počkám na Kruh:-) Ale nakonec jsem si nadělila Trojúhelník smutku k Vánocům..... Östlundova hořkosladká podívaná o nevyhnutelnosti "nespravedlivé" společnosti mi v lecčems připomněla Goldingovu knihu Dědicové (paradoxně ani ne tak Pána much), ovšem možná s méně "nihilistickou" kritikou člověka (jako druhu).  Po přečtení několika recenzí jsem si uvědomila genialitu režiséra, kterému se, tentokrát v mnohem zábavnějším kabátku než tomu bylo u Čtverce, povedlo natočit kritiku všeho a všech, která je ovšem divácky tak přístupná, že může být zjevně vyložena i jako kritika ničeho a nikoho (tím mám na mysli to, že si někteří diváci ve snímku zvládli najít kritiku vždy právě toho, co hledali). Což je o to zajímavější, že se mi zdál snímek tematicky celkem koherentní, v druhé části dokonce až zbytečně verbálně explicitní a repetitivní. Ale k samotnému hodnocení - první část byla skvělá, druhá a třetí část přehnaně dlouhá...ale film tak krásně drží pohromadě, že mu ten vlastně dost neoriginální základní příběh o ztroskotání a "výměně" rolí (na kterém je ovšem vystavěna "inteligentní satira" s mnoha originálními nápady) odpustíte....90%