Moje oblíbené filmy

• Bratr Slunce, sestra Luna (1972) Film, který mne zasáhl již v raném mládí a měl velký podíl na mém světonázorovém (čili duchovním) vývoji. Výňatek ze života svatého Františka z Assisi vyřčený bohatě rozrůzněným imaginativním jazykem plným symbolů. Patos ušlechtilosti se zde spojuje s humorem pokory. Čirá oslava Života a Lásky. Ne na okraj, ale přímo do středu stránky ještě pár úvodních Františkových veršů z jeho Chvály tvorstva: "Nejvyšší, všemohoucí, dobrotivý Hospodine, / Tobě náleží chvála, sláva, čest a všechno požehnání. / Jedině Tobě, Nejvyšší, náleží, / a nikdo není hoden jmenovati Tebe. // Buď chválen, Hospodine, vším tvorstvem Tvým, / zejména panem bratrem sluncem, / které nám ve dne rozsvěcuješ, / a které jest krásné a zářící velkým leskem, / Tvé vznešenosti nesouc podobu. //Buď chválen, Hospodine, hvězdami a sestrou lunou jasnou, / kterým dal jsi záři vzácnou a krásnou."

• Ecce homo Homolka (1969) Jeden z nejlepších českých filmů. Dokonale komponovaný, obrazově poctivý, citlivě zacházející s hudbou a spojující v sobě různé formy humoru a společenské kritiky. Až překvapivě novátorský, přelomový; postmodernu předznamenává svou žánrovou prostupností, provokativností (dnes sice možná krotce vyznívající, ale ve své době bezesporu intenzivní) a zejména promyšlenou aluzivností (zde bych vyzdvihl především soustavně připomínaný, variovaný a rozvíjený pašijový motiv vyzdvižený již názvem filmu; poměr malých českých človíčků k Ukřižovanému se promítá do jazyka (od bohapustého klení k promluvám k Panně Marii (scéna, kdy babička ukazuje Madoně krucifix patří k nesilnějším scénám české kinematografie) i do tělesné nápodoby: např. obraz polonahého Ludánka oplakávaného matkou).

• Na sever severozápadní linkou (1959)

• Láska a smrt (1975)

• 8 1/2 (1963)

• Vánoční příběh (1983)

• Moje 20. století (2005)

• Mumie (1932)

• Záhrada (1995) Nádherný film o návratu a očišťování, o možnostech dialogu člověka a přírody, zasazený do osamělé podletní zahrady, která je ve svém skrytu pozemským Edenem a která se stává díky své poloze na cestách světců a filosofů také obrazem světa. Martin Šulík v příběhu o muži, který poprvé vstoupil do krajiny svého dětství až ve svém zralém věku, prokázal neobyčejný cit pro symbolickou imaginaci a pro poctivost obrazu: každý záběr je vtahující a maximálně sdělný. Snímek, k němuž se lze stále vracet.

• Místo pro lásku (1968)