J.Lajner

Za soft rockový song „Stripper“ přihazuji jednu hvězdu navíc. Konzervativní hororová pohádka o třech dějstvích s výjimečnými osobnostmi stříbrného plátna. Kus dětství, kus nostalgie. Poslední povídka jednoznačně vede a dokáže vyděsit i dnes. Pro milovníky formátu krátkých strašidelných povídek - povinnost.

Klasický příběh o tom, jak Pavel Trávníček s Libuškou Šafránkovou ke štěstí přišli. A také o jedné zlé maceše s morálkou nacistické dozorkyně, bizarním tanečku uvnitř zámku a rovněž šerosleposti renesančních jinochů, neboť stačilo, když si tehdy žena nasadila mysliveckou hučku a hned budila dojem dokonalého kosiče vysoké zvěře. Dělám si samozřejmě trochu srandu, ale legendární filmovou pohádku Tři oříšky pro Popelku (1973) bere prakticky každý Čech jako absolutní součást naší popkultury a novodobé historie. Pokud něco berete tolik osobně, pomalu jako kus vlastního majetku, můžete si z toho dělat i láskyplnou srandu. Filmový počin převážně komediálního režiséra Václava Vorlíčka je dokonalým synonymem pro slovo tradice. Právě tradice, návyky a rituály jsou fascinující tím, že se v průběhu časů staly natolik nezávislé, až je těžké odhadnout, kde je vlastně zakořeněn jejich počátek. Vůbec přitom nezáleží na tom, zdali se bavíme o tradicích společenských, náboženských, nebo těch filmových. Můj retro pohled zde.

Když už doporučit klip, tak rovnou takový, který má filmové kvality, dokázal posunout hranice hudebního videa o level výš a etabloval pro formát videoklipů zcela nová pravidla. Inu, kdo tehdy za oceánem nesledoval MTV, jako by nebyl. Ač jsem duší metalista a fanda chladné industriální hudby, tak nemohu Jacksonovi upřít vizionářského ducha a smysl pro perfekcionismus. Angažovat pro videoklip k titulní skladbě nejprodávanějšího alba všech dob režiséra převážně hororových filmů, byl geniální tah. Tehdy velice neotřelý nápad uchopil režisér John Landis (Americký vlkodlak v Londýně 1981) za správný konec. Nehledě na to, že se v osmdesátých letech nacházel ve výborné tvůrčí formě. Vznikla tak čtrnáctiminutová pocta hororovým filmům, postavená na geniální taneční kreaci, nápadité kameře, velice zdařilých maskách a praktických efektech. Legenda říká, že John Landis se roku 1983 nacházel v Londýně, když mu z USA ve dvě v noci volal fanoušek hororových filmů Michael Jackson, který jaksi zapomněl na časový posun. Rozespalý režisér potvrdil, že skoro rok starou skladbu zná, ačkoliv ji nikdy neslyšel. Na nabídku kývl ovšem na oplátku požadoval, aby hudební video mohl pojmout v rovině malého filmu. Jackson nadšeně souhlasil a začalo přepisování hudebních dějin. Výsledný čtrnáct minut trvající film navždy změnil podobu hudebních videí. V důsledku ale dosáhl i na daleko vyšší metu, jelikož přesáhl rámec „pouhého“ videoklipu a stal se kulturním fenoménem. Jestliže počátkem osmdesátých let byla tvorba hudebních videoklipů záležitostí malých domácích průmyslů (především v Británii a USA), Thriller vše přetavil v plnohodnotný byznys, který interpretovi může zajistit daleko vyšší prodeje hudebních nosičů. Thriller rovněž zasáhl do průmyslu s VHS distribucí, protože fanoušci odmítali sedět u televizorů a čekat až se jejich milované video znovu objeví.  Thriller byl tedy v důsledku prvním hudebním videoklipem vydaným na oficiální VHS kazetě a rovněž díky němu vznikl dokumentární subžánr „making of“, mapujících vznik konkrétních (nejen) hudebních videí. Slavný videoklip navždy zpečetil reputaci MTV jako nové kulturní síly a spustil lavinovou revoluci v produkci hudebních videí. PS: Z Michaela měnícího se ve vlkodlaka uprostřed temného lesa, jde opravdu strach 🙂

Dne 20. dubna 1999, provedli studenti Eric Harris (18) a Dylan Klebold (17) ozbrojený útok na Columbine High School v Coloradu. Výsledkem bylo dvanáct mrtvých studentů, jeden učitel, explozemi poškozená škola a dvojice mrtvých útočníků, jež nakonec spáchala sebevraždu. Cílem nemělo být vyjednávání a držení rukojmích, ale absolutní zkáza zahrnující zničení školy, mohutné exploze a stovky mrtvých lidí v ulicích. Eric Harris byl naštěstí mizerný konstruktér bomb. Jakmile nálože umístěné do školní jídelny (a na několika místech ve městě) selhaly, vylezli oba útočníci z aut a začali bezhlavě střílet do spolužáků. Hodina pravdy je solidní dokument o nechvalně proslulé tragédii kombinující hrané a autentické záběry. Herecké výkony ucházející a pro účely dokumentu dostačující. Případ samotný je zajímavý nikoliv počtem obětí (naštěstí), ale především obrovským množstvím materiálu, jež po sobě oba střelci zanechali (deníky, eseje, videa). Díky tomu mohla ostatně vyjít i mrazivá kniha Columbine: Nejznámější školní masakr (2023), která celou událost mapuje takřka minutu po minutě. Nikdy bych nečekal, že se ČR datem 21.12.2023 tak děsivým způsobem přiblíží této Západní problematice. Inu, „vývoj“ nezastavíš. Takové události se děly, dějí a dít budou. Tento dokument má jednoznačně preventivní význam a zároveň ukazuje, jak hrdé bezpečnostní složky USA dokázaly tehdy naprosto selhat. Celý dokument je možné zhlédnout na YouTube s CZ podporou.

Bohatá výprava, slušná Bohdalka a debilní scénář. Vychází mi jednoznačný průměr, i když je nutné připustit, že tehdy měl Zelenka ještě řemeslo v malíčku.

Od dob Alfreda Hitchcocka tu nebyl žádný jiný režisér, který by s prvky plíživého voyeurismu a postupně budovaného napětí pracoval tak mistrně jako John Carpenter ve snímku Halloween. Je fakt, že dnešní mladé generaci filmových fanoušků bych se Halloween zdráhal doporučit. V době, kdy se mrtvola bez hlavy může objevit i v rodinné komedii, by asi klasické dílo Johna Carpentera těžce narazilo. Pro nás, kteří kinematografii obdivují ve všech myslitelných odstínech, zůstává ale Halloween působivým dílem, operujícím se znepokojivou podobou hrůzy, která díky úsporné hudební složce a inspirativní kamerové práci zůstává stejně děsivá jako v době premiéry. Kombinace realismu a neuchopitelného zla, které se vyskytne uprostřed komunity dětí a dospívající mládeže je nesmírně děsivá, neboť nám říká, že nebezpečí nepřichází ze zatuchlých katakomb či dalekého vesmíru, ale může číhat jen pár metrů od nás. Více.

Velice dobře a hlavně stylově natočená kravina s nadupaným soundtrackem. Nic víc ani míň. Jo, a taky jde o opravdu poslední dobrou roli Christophera Lamberta. Jako malého kluka mě film zcela pohltil. Vzpomínám na tvrdé boje, které jsme na zahradě s kámošem sváděli proti imaginárním bojovníkům. To se dělo prakticky po každé projekci. Za největší slabinu jednoho z mála povedených filmů Paula W.S. Andersona, považuji radikální potlačení krvavých efektů. Ne, že bych se ve filmové krvi vyžíval, ale záměrně přepálené násilí tvoří základní stavební prvek herní předlohy. V tomto ohledu mi film vždy přišel poněkud vykastrovaný.

Američané a Britové měli svou 2001: Vesmírnou odyseu (1968). Zásadní sci-fi milník s filozofickým přesahem, za nímž stojí intelektuální vizionář Stanley Kubrick. Přímou odpovědí Sovětů byl národní poklad Andrej Tarkovskij a jeho Solaris (1972). Zatímco Kubrickův příspěvek byl vnímán v rovině technologického skvostu, Tarkovskij dal filmovému světu mimořádně magický zážitek natočený za „pár kopějek“. Oba dva filmy spojené prvkem sci-fi tématiky nabízejí diametrálně odlišnou zkušenost a obě dvě díla rozhodně stojí za zhlédnutí. Pro tvorbu ruského filmaře byly příznačné extrémně dlouhé stopáže a nejednoznačně podaná poselství, které z jeho filmů činily především divácké výzvy, spíše než lákavá místa plná zábavy a přelomových efektů. I Solaris obsahuje spousty na první pohled neúměrně dlouhých záběrů, jež dříve či později dovedou každého diváka do zlomového bodu. První možností je, že divák podlehne nudě a sledování vzdá, což já osobně naprosto chápu. Druhou možností je překonat náročný terén a přijmout pravidla hry. Druhá volba vám za odměnu otevře dveře do světa snění a věčné meditace. Stačí jen vstoupit a předchozí dojmy ze sledování převést do podoby vlastních interpretací a úvah. Především Tarkovského pozdější tvorba plná náboženských podtextů je ekvivalentem věčné meditace nad tématy lidské přirozenosti a důvodů naší existence. Tarkovskij byl nesmírně ambiciózní režisér, který točil nekompromisně vážné filmy bez jakéhokoliv ohledu na divácký vkus nebo komerční potenciál. Všechny jeho filmy jsou však rámovány odvěkou filozofickou otázkou: Kdo jsme, odkud přicházíme a kam kráčíme? Výjimkou není ani Solaris. Vzdálená planeta Solaris s obrovským oceánem, dokáže zhmotnit obrazy skryté uvnitř našeho nevědomí a převést je do volného prostoru. Hlavní hrdina příběhu Kris Kelvin má tento fakt brzy pocítit na vlastní kůži. Uprostřed noci, během pobytu na vesmírné stanici, se vedle něj objeví vlastní manželka Hari, která kvůli němu před deseti lety spáchala sebevraždu. Jak vidno, okovů minulosti se nelze zbavit ani v dalekém vesmíru. Pokud vás snímek Solaris zajímá do hloubky, klikněte prosím zde.

„Vyser se na ní.“ Za tuhle jedinou repliku, respektive scénku, uděluji filmu hvězdu. Jinak je druhý Discopříběh strašná bída. On už ani první díl nebyl nic extra, ale tohle je vyloženě bizár a učiněná tortura pro všechny milovníky dobrého filmu.

Dovolená s Andělem je dokonale rudá, mám ale hrozně rád Marvana. Bavím se u scének kde vystupují on a Kemr. A to ostatní? Všichni milují práci a makají i o dovolené. Cestou k vodě se sborově zpívají budovatelské koniny, oslavuje se pracující člověk atd. Dějové vzduchoprázdno film vyplňuje dvěmi linkami, posilujících ideál čistoty sociálního člověka. Manželská krize, na níž starostlivě dohlíží závodní rada a zdevastovaný útulek pro děti, který dají naši pracovití rekreanti do pucu, i když by měli odpočívat u vody. Prostě se tomu směju a přijde mi to z dnešního pohledu naprosto šílené. Bizarní zážitek, ale o to více mě ten snímek fascinuje. Jde o dokonalou ukázkou filmového díla, které podává absurdní svědectví o době, v níž vzniklo. Rozhodně Anděla nehodím přes palubu, jen kvůli závadné ideologii. Humor zde funguje i po dlouhých letech od premiéry a plejáda hereckých es, udržuje prvek zábavy na solidní úrovni. Film s nebývalou výpovědní hodnotou. Ideální studijní materiál pro současnou generaci zapálených filmových fanoušků.