J.Lajner

Snímek Nikdo má svým naturelem a celkovým vyzněním nejblíže k akční rubanici John Wick (2014). Ve výsledku jde o nenáročný akční nářez s příjemným hereckým obsazením. Je zábavný, má svižné tempo, nebere se příliš vážně a po vzoru Quentina Tarantina nabízí i parádní písničkový soundtrack. Ideální odpočinkový film, po dlouhém pracovním dni. Stačí Sprcha, dobré jídlo, vyhodit nohy na stůl a pak už jen stačí s blaženým úsměvem sledovat Boba Odenkirka, který bezpečnostním pásem škrtí ruského bijce uvnitř autobusu. Více.

Z historie dobře víme, že u armád, kterým takříkajíc začne téct do bot, se prudce zvedá agresivita a animální pudy, vybuzené beznadějí a frustrací z nastalé situace. Pokud je tedy poražený nepřítel nucen stáhnout se z dobytých pozic, může se chovat dosti nevypočitatelně, ba přímo barbarsky. Na ústupové cestě takovou prohrou poznamenaná armáda často drancuje, ničí historické památky, pálí mosty, znásilňuje a vraždí. Vždyť válečný zločin se v té záplavě krve a násilí snadno ztratí, zapomene. Čas takové skutky zalehne nánosem hodin, dnů a roků. Někdy je ovšem spravedlnost blíže, než si zlobou zaslepený lampasák s posledními zbytky moci, může myslet. Někdy vám tvrdá spravedlnost doslova dýchá za krk a paní pomsta, stojící v pozadí, se jen zlomyslně usmívá. Tato teze je základem, ze které vychází i francouzská klasika Stará puška. Snímek nabízí energické akční scény a vynikající výkony v čele s Philippem Noiretem v jeho patrně nejatypičtější herecké poloze. Stará puška je napínavá do poslední chvíle a retrospektivní příběh odehrávající se na pozadí přidává snímku další rozměr. Svou syrovostí a prvotním pocitem beznaděje může nejednoho diváka zaskočit, což ale nic nemění na faktu, že jde o vybroušený kus filmařiny a francouzský národní poklad. Snímek mě donutil zatnout ruce v pěst, mezi zuby cedit jedovaté nadávky a zrovna tak hlasitě fandit borci, který jistého Johna Ramba předběhl o sedm let. Silných devadesát procent. Více.

Zajímavý žánrový mix drsného thrilleru a krvavé upírské jízdy, který se dá s chirurgickou přesností rozdělit na dvě poloviny. Špinavá, potem ulepená road-movie o dvou zlodějích a upírský masakr postavený na litrech umělé krve a nevázané tvůrčí zábavě. Scénář k snímku Od soumraku do úsvitu napsal Quentin Tarantino již v roce 1990 na základě strohého příběhu od tvůrce speciálních efektů Roberta Kurtzmana. I přes Tarantinův svébytný pisatelský (a vlastně i vizuální) vklad, jde o klasický film z dílny Roberta Rodrigueze. Tím jak se obě tváře filmu diametrálně odlišují, mi v jistém ohledu evokují Olověnou vestu (1987) od Stanleyho Kubricka. Od soumraku do úsvitu mi však v obou rovinách přijde více konzistentním dílem. Není problém užít si napínavou podobu filmu, ani následné krvavé upírské žně. Film stvořený pro zábavu.

Je znát, že původní autorský scénář od Jamese Camerona si Sylvester Stallone dost upravil. Dle samotného Camerona ho i do značné míry zničil. V původní verzi se kladl velký důraz na vedlejší propracované postavy a John Rambo měl k dispozici i moudrého parťáka, který mu pomáhal. Stallone vše okleštil, zjednodušil a udělal z Ramba samostatnou mašinu na zabíjení. Ale, co už. Tohle je splněný sen všech fanoušků původního filmu, kteří Ramba toužili vidět obklopeného akčním obžerstvím. Rambo II zatlačuje plíživou atmosféru originálu do pozadí, neboť dominantní přesila mohutných explozí a desítek padlých nepřátel pohlcuje veškerý prostor. Je to špatně? V mých očích určitě ne. Obzvláště, když do toho hlavní hvězda filmu dává celé své srdce a vášeň. Dvojka je zkrátka jiná a pokud taková změna funguje, pak není, co řešit.

Po komerční stránce nejúspěšnější kapela z trashové „Big Four“, světu předhazuje svou nejnovější desku, prostřednictvím série videoklipů. Co skladba, to samostatný obrazový doprovod obohacený o nějaké to povídání, které popisuje genezi dané písně. Obraz výborný, prostorový zvuk fenomenální. Škoda, že album 72 Seasons nenabízí nápaditější songy. Alespoň mi to tak po prvním poslechu přišlo a ani prvotřídní formální stránka této „kino premiéry“, nedokázala zastřít fakt, že klukům místy trochu dochází dech. Teď ani nemyslím energii, ale spíš hudební nápady. Jednoznačně zde schází nějaký stěžejní, zapamatovatelný song. Maják uprostřed rozbouřených vod. Album stojí na riffech. Na opravdu velké spoustě riffů, které svou, místy až nečekanou agresivitou, evokují nejen rané začátky kapely, ale dají vzpomenout i na velikány typu Black Sabbath a Motörhead. Drtivá většina středně-tempých skladeb začíná táhlým intrem, po kterém následuje sada známých ingrediencí. Nosný riff, sloka, přechod do refrénu, sólo a představení zbrusu nového riffu. Klasika. Ve výsledku se tedy nový materiál od dvou předchozích studiových bratříčků příliš neliší, ale je zde určitě znát větší autenticita, zemitost a příklon ke kořenům. Bude to chtít dalších pár soustředěných poslechů v pohodlí domova. Celkově však převládá spokojenost. James Hetfield má až neuvěřitelně dobrou hlasovou formu, kytarové dvojspřeží sází do placu jeden riff za druhým, Robert Trujillo jistí spodek a Ulrich ... je prostě Ulrich. Tihle pánové už dávno nikomu nemusí nic dokazovat. Hudební složka za tři hvězdy, vizuální doprovod za pět.

Pokud zorné pole zúžím na naprosté minimum, zůstanou přede mnou hrdě stát tři pekelné obelisky, z jejichž podstaty a vnitřního pnutí čerpají inspiraci všechny následující snímky s obdobnou tématikou, a to napříč generacemi. První významný kus má na svědomí Roman Polanski a nese název Rosemary má děťátko (1968). Působivý psychologický thriller skrz naskrz nasáklý mysteriózní atmosférou. Druhým a ve své době velice odvážným počinem je Vymítač ďábla (1973). Nekompromisní šupa od stylotvorného Williama Friedkina. A konečně třetí, po kouři a síře páchnoucí dílo jménem Přichází Satan!. Tento horor je vlastně zdařilým mixem dvou výše uvedených snímků. Z díla Romana Polanskiho si bere nejednoznačnost a pochyby, kdy si valnou část příběhu může divák interpretovat po svém, přičemž mlžný opar nejistoty se nad filmem rozplyne až v poslední chvíli. Z Vymítače ďábla zase čerpá sázku na šok a děsivé výjevy, ovšem nikoliv ve smyslu vulgární mluvy a v užité míře explicitních gest. Přichází Satan! ve své době poutal pozornost především ve velice sugestivním zobrazení úmrtí jednotlivých postav a vskutku zlou, až infernální atmosférou. Pokud je navíc veškerý děs, smrt a negativismus ventilován skrze nevinnost malého dítěte, je účinek dvakrát silnější. Zatímco v hororu Vymítač ďábla si rohatý hodlal pochutnat pouze na duši mladé dívky, první celovečerní snímek Richarda Donnera vynáší na stůl daleko těžší kalibr. Pod nenápadnou fasádou v podobě pětiletého chlapce se skrývá samotný potomek pána temnot, Antikrist, odhodlaný podrobit si lidský druh. Více.

Díky tehdejší životní formě režiséra Paula Verhoevena, precizní kamerové práci Jan de Bonta, nevyzpytatelnému scénáři a bezchybnému castingu, vznikl vskutku vyšperkovaný zastupitel žánru neo-noir a zároveň jeden z nejlepších thrillerů devadesátých let - Základní instinkt. Režisérovy typické trademarky se v tomto filmu poprvé naplno slučují a doplňují. Naturalismus erotických a násilných scén tak tvoří přirozený symbiotický vztah, doplněný o uhrančivou vizuální složku. Základní instinkt, to je kousavá kritika sexuálního prospěchářství. Kritika sexuálního pragmatismu jakožto kariéristického nástroje, zabalená do poutavého detektivního hávu, který noirové stereotypy padesátých let účinně etabluje pro potřeby moderního filmu. Více.

Ve své době celkem neokoukaný formát, jehož kvalitu, respektive míru zábavy, silně ovlivňovala skladba jednotlivých úkolů pro soutěžící rodiny. Občas sranda, jindy zklamání a někdy i nefalšovaná nuda. „Princ“ Petr Svoboda v roli moderátora ucházející, hystericky uvřeštěné publikum rušivé a domácí videa mapující přípravy téměř vždy zábavná.

Režisér Oliver Stone ve filmu Četa kašle na patriotismus a klasické hrdinské archetypy. Členy čety nevykresluje jako neohrožené prince na bílém koni, nýbrž jako bandu obyčejných zmatených lidí, bojujících nejen na válečném poli, ale převážně se svými vlastními démony. Snímek zprostředkovává jedinečnou perspektivu války obecně a té vietnamské obzvlášť, především proto, že Stone sám ve Vietnamu sloužil a filmové médium používá jako prostředek k vyjádření vlastních zkušeností mladého vojína. Ve filmu je tím mladíkem postava Chrise Taylora (Charlie Sheen). Učiněná nevinnost a naivita nacházející se mezi dvěma mlýnskými kameny. Těmi jsou seržant Elias (Willem Dafoe) a seržant Barnes (Tom Berenger). Ten první si snaží zachovat jisté morální hodnoty, humanitu a skrze občasné drogové povyražení zmírňuje surovou tvář reality, překypující smrtí a bezohledným násilím. Naproti tomu Barnes už překročil Rubikon. Válka z něj učinila chladné, vypočítavé monstrum a zohyzdila jeho tělo i duši.  Svým pozdějším chováním si navíc vysloužil cejch jedné z největších sviní filmového plátna. Jak Chris postupuje cestou lemovanou bezútěšnými kulisami zmaru a válečného běsu, mění se střídavě i jeho náklonnost k oběma seržantům, kteří navíc svým vzájemným názorovým rozporem vtloukají klín doprostřed čety. Psychologický rozpad uvnitř jednotky, kdy jedna polovina mužů stojí za Eliasem a druhá za Barnesem, eskaluje během přepadení malé vesnice plné civilního obyvatelstva.  Chuť po pomstě za padlého bratra a nával agrese si vybírá svou daň na nevinných obětech, přičemž psychopatický Barnes je oním okem tornáda, hybnou silou, skrze níž vojáci ventilují svůj nahromadění hněv. Oliver Stone se nebojí střílet do vlastních řad, předkládá nám nekašírovanou realitu a část historie obnažené na kost.  Je to obraz úpadku lidskosti, dokonalá ukázka vzteku a neomezené moci v rukou frustrovaných lidí, jimž válka otupila zdravý úsudek a smazala hranice morálních zásad. Více.

Sto padesátiminutová freska o lidech s mesiášským komplexem, kteří si mysleli, že jsou cosi více než ostatní, a tvrdě na to dojeli. Při úvodních scénách jsem se celým tím světem nechal dokonale omámit, aby mě však pozdější přísun násilí hrubým kopancem probral z letargie. Vidím jistou paralelu mezi mou vlastní zkušeností a postavou Karen Hill (Lorraine Bracco). Ve filmu ztvárňuje ženu, vhozenou do blyštivého světa nočních neonů, luxusu a zdánlivého bezpečí. I ona je zprvu omámena a nedokáže prohlédnout zlo, skryté za maskou lásky a předstíraného přátelství. I ona postupně propadá noční můře, ze kterého není úniku. Nejen, že se Mafiáni nezdráhají vycenit zuby, ale na rozdíl od jiných žánrových bratříčků umí i bolestivě kousnout. Jeden z nejlepších filmů Martina Scorseseho.