J.Lajner

Perfektně vysoustružený kus dokumentaristické práce. Nahlédnout pod roušku jedné nezapomenutelné noci, kdy ty největší hvězdy světové pop-music osmdesátých let odložili svá ega a udělali dobrou věc, je nesmírně fascinující. Průvodci dokumentem - tedy ti, kteří tehdy byli reálně u toho - jsou navíc výborní vypravěči, které je radost poslouchat. Lionel Richie a zábavné historky z domácnosti Michaela Jacksona, kde spolu svádějí boje exotická domácí zvířata. Bruce Springsteen se svou věčně dobrou náladou a upřímností. Zlobivá holka z osmdesátek Cyndi Lauper, která po letech vzpomíná na magický zážitek ve společnosti skvělých zpěváků atd. Dokument má skvělé tempo, švih, špetku napětí (opravdu) a vyzařuje pozitivní energii, jež vyváží i ten patos v samotném závěru. Takto má vypadat informacemi nadupaný dokument moderního střihu, a takto mají vypadat slavní umělci. Umělci, nikoliv vypatlaná hovada s IQ zlomené motyky, co si chodí do klece vzájemně válcovat držky v rámci zvýšení sledovanosti svých virtuálních kanálů.

Trochu mi zážitek narušují ty komediální vsuvky (návštěva budoucích zdravotních sester), ale jinak jde o zajímavý mix „zaoceánských“ režijních postupů a zasmrádlé socialistické atmosféry. Dialogy parádní a hlavní představitel si dokonce osvojil některé pohyby i intonační rétoriku skutečného Markoviče. Ani ultraslizák Mišík mi tady moc nevadí, a to už je co říct. Slušný start.

Kult, který částečně formoval mou osobnost. Uragán pamětihodných hlášek balancujících na hranici mezi trapností a nadčasovostí. Fenomén mezi televizními projekty, jehož dokonalost se odráží v každém nedokonalém záběru. Detailní zákulisní story a rozbor seriálu zde.

Patrně výjimka, která potvrzuje pravidlo. Globálně uznávaný fenomén a zároveň filmový mezník, k jakému jsem si nikdy nedokázal najít cestu. Důvody mám dva. Prosťáček se sníženým IQ, který se nás snaží přesvědčit o tom, že stačí býti debilem a svět vám bude automaticky ležet u nohou. Druhým důvodem je promiskuitní běhna, která netuší, co chtít od života a tak svůj potenciál utápí v drogách, alkoholu a hromadě různobarevných pánských přirození, aby nakonec - když jí zubatá klepe na dveře - dala šanci bezelstnému retardovi a tím si zajistila vykoupení (nebo tak něco). Ne. Ani přes výborné technické zpracování nemohu velebit film, kde mi tolik vadí přítomnost dvou hlavních postav.

Relativně tuctový film opisující 100x viděnou šablonu. Těžce předvídatelný kousek, který nad průměr zvedá výborně odehraná „záporná“ postava. Nebýt Meryl Streep, šel bych s hodnocením níž.

Ještě mnoho let před tím, než prostřednictvím akční pecky Nebezpečná rychlost (1994) skončil Keanu Reeves na palubě divokého autobusu, přišel režisér Andrej Končalovskij s obdobně laděným filmem. Shodné body můžeme nalézt především v neúnavném tempu, adrenalinových pasážích a motivu o dopravním prostředku, který nemůže zastavit. Oba snímky prezentují vlastní pohled na stroj řítící se do záhuby, ale Končalovskij svou pozornost obrací spíše na dynamika uvnitř kabiny vlaku, než na opulentní atrakce ve vnějším prostoru. Díky tomu není Splašený vlak jen standardní akční podívanou, ale nabízí nám i něco k zamyšlení. První akční filmy stavěly do popředí své hlavní postavy a jejich motivace. Teprve osmdesátá léta začala akční hrdiny využívat jako nástroj k prezentaci opulentních akčních efektů.  Končalovskij naznačil, že existují i jiné cesty a režiséři typu Richarda Donnera či Johna McTiernana pozvedli jeho myšlenky na zcela novou úroveň. Splašený vlak trochu zestárl po technické stránce, ale jeho univerzální myšlenkový přesah zůstává platný i dnes. Skoro jako kdyby film chránila nepropustná ledová krusta. Splašený vlak pracuje s motivy násilí a pomsty, ale také nám říká, že touha po vnitřním míru je vlastní i morálně rozpolceným vyvrhelům. Více.

Alan Rickman.

Možná příliš dlouhý, místy odtažitě chladný, ale především působivý příběh o tom, jak to může dopadnout, když manželské spory a existenční krize zajdou příliš daleko. Více.

Za soft rockový song „Stripper“ přihazuji jednu hvězdu navíc. Konzervativní hororová pohádka o třech dějstvích s výjimečnými osobnostmi stříbrného plátna. Kus dětství, kus nostalgie. Poslední povídka jednoznačně vede a dokáže vyděsit i dnes. Pro milovníky formátu krátkých strašidelných povídek - povinnost.

Klasický příběh o tom, jak Pavel Trávníček s Libuškou Šafránkovou ke štěstí přišli. A také o jedné zlé maceše s morálkou nacistické dozorkyně, bizarním tanečku uvnitř zámku a rovněž šerosleposti renesančních jinochů, neboť stačilo, když si tehdy žena nasadila mysliveckou hučku a hned budila dojem dokonalého kosiče vysoké zvěře. Dělám si samozřejmě trochu srandu, ale legendární filmovou pohádku Tři oříšky pro Popelku (1973) bere prakticky každý Čech jako absolutní součást naší popkultury a novodobé historie. Pokud něco berete tolik osobně, pomalu jako kus vlastního majetku, můžete si z toho dělat i láskyplnou srandu. Filmový počin převážně komediálního režiséra Václava Vorlíčka je dokonalým synonymem pro slovo tradice. Právě tradice, návyky a rituály jsou fascinující tím, že se v průběhu časů staly natolik nezávislé, až je těžké odhadnout, kde je vlastně zakořeněn jejich počátek. Vůbec přitom nezáleží na tom, zdali se bavíme o tradicích společenských, náboženských, nebo těch filmových. Můj retro pohled zde.