myschenka

Když se moje kamarádka v létě 2001 vrátila plná dojmů z MFF v Karlových Varech, mluvila jen o ní, o Amélii. Tu musíš vidět! Za pár měsíců ji dávali ve Filmovém klubu u nás v kině a já prostě musela. Vstoupila jsem s očekáváním a odcházela plná nadšení a euforie… Od té doby ji miluju, od té doby je to moje láska. Je to taková moje kamarádka do nepohody, přichází vždy, když mi je úzko. Je to snímek o dívce, která si jako malá stvořila vlastní svět plný imaginárních přátel, aby se vyrovnala s poněkud zvláštní láskou svých rodičů, vlastní dětskou samotou a docela kuriózní smrtí matky. Je o dívce se samaritánským sklonem, která po nalezení malého pokladu u sebe v bytě, začne pomáhat ostatním lidem odrazit se od pomyslného dna vlastních stereotypních životů, aby mohli konečně začít/zažít (nebo žít?) něco jinak. A taky je to o lásce, kterou jednoho dne potká ve velmi zvláštním a jí v životních osudech velmi podobném muži, jenž sbírá roztrhané fotografie u automatů a lepí je do alb. Pokaždé se od srdce zasměju, pobrečím si, užiju si úžasnou francouzštinu a uzdravující hudbu Yanna Tiersena a vypínám film vnitřně naplněná. Je to moje srdeční záležitost souznící s každičkým kouskem mě samotné.

„Jestli chceš zpívat, tak zpívej! A jestli chceš být volný, tak buď!“ Úvodní slova z písně od Cata Stephense, jejíž melodie prochází celým filmem a zarývá se do kůže. Harold je jiný než ostatní, má matku, která mu absolutně nevěnuje pozornost a nedokáže ho přijmout takového, jaký doopravdy je. A tak pro ni neustále předstírá různé sebevraždy, aby v ní vzbudil alespoň trochu pozornosti, anebo ze vzdoru? Miluje pohřby a na jednom z nich potkává Maude, osmdesátiletou vitální stařenku, která ale svým duchem připomíná roztomilou patnáctiletou puberťačku, a která má otevřené srdce a mysl naprosto všemu. Stráví s ní společně spoustu času a zažívá věci, které doposud neznal, vysmívají se společně všem zažitým předsudkům autoritám. Na Maude mě uchvátila její spontaneita, způsob, jakým si dokáže užívat každičký den života. Vždyť on je tak krátký na to, abychom ho strávili věcmi, které nemáme rádi! A když pak na konci života nelitujme toho, jak jsme ho celý prožili, že jsme šli do všeho s plnou parou a beze strachu, navzdory tomu, co si o nás myslí druzí, pak víme, že jsme ho prožili, jak nejlépe jsme mohli.

Přiznejme si, kdo z nás má svůj wishlist, seznam svých snů a přání, které by si jednou rád splnil? Třeba je v něm i to, jaký by chtěl být, jak by chtěl žít? A kdo z nás si ty své touhy plní? Myslím si, že velká většina z nás si o nich, stejně jako Walter, jen sní. Ale proč si je nezačít uskutečňovat? Proč být tím, kým ve skutečnosti nejsme? Proč dál žít něco, co se nám nelíbí? Proč to prostě nezkusit změnit? Třeba stačí jen malý impuls, malý krůček a pak se to rozjede jako lavina... Skláním se vám k nohám, pane Stillere, protože doteď jsem vám nějak nemohla přijít na chuť. Po dnešku ale smekám a děkuju, že otevíráte oči a že váš film může být právě rozbuškou pro to změnit něco v obrovskou explozi, užívat si život a dobrodružství naplno, a přesně tak, jak jsme si to vždycky přáli. Ale, co je důležité, umět se v těch momentech taky zastavit a opravdu si je užít. Já s tím tedy rozhodně hodlám něco dělat. A co vy? Užila jsem si úžasnou podívanou, hltala každý kousek Walterovy cesty, všechny moje vysněné krásy světa (které se chystám vidět na vlastní oči) a úžasný hudební doprovod v čele s Bowieho Space Oddity „...Ground Control to Major Tom...“.