Au bord du monde
Vortex
Obsahy(1)
„Život je jako sen, je to tak? Ano je. Je to sen ve snu…“ Tak si připíjejí postarší manželé na terase svého bytu. Zdají se být zdraví a spokojení. Jenže klid podzimu života začíná pomalu rozežírat zákeřná nemoc, jež způsobuje, že se Françoise ztrácí nejprve v ulicích Paříže, brzy i ve své vlastní mysli. Její manžel, bývalý filmový kritik, by se o ni rád postaral, ale i jemu docházejí síly… Obraz je rozdělený na dvě části, a tak divák nepřichází ani o vteřinu filmového času, kdy se obě postavy v podání mistra hororů Daria Argenta a francouzské hvězdy Françoise Lebrun snaží přežít své stáří. Gaspar Noé přichází se snímkem, který chce věnovat všem, „jejichž mozky se rozloží dříve než jejich srdce“. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (26)
Spousta lidí je zklamaných a tvrdí, že s Gasparovým vystřízlivěním se dostavilo i zklidnění jeho díla v podobě tohoto filmu, ale tak tomu nemusí vůbec být. Naopak se jedná stále o jakési zkreslené psychadelické vidění světa a nabourání vnímání reality, jen tentokrát se téma nerozvíjí ve skupině mladých atraktivních lidí užívající veškeré drogy známé západnímu člověku, ale máme tady dvojici důchodců, jimž vnímání vnější aktuální skutečnosti narušuje stáří jako takové, Alzheimerova choroba v kombinaci s dostupnými drogami z lékárny, či kardio problémy říznuté posedlostí prací a filmovým médiem v pokročilém věku. Přestože se divákovi nedostává subjektivnímu pohledu protagonistů jako v minulých filmech, ale sleduje dvojici jen v rámci objektivní zkušenosti, tedy představy o filmovém realismu dějícím se ve skutečném, "nefilmovém", nesestříhaném čase alá Akerman nebo Haneke, i tak je však jejich dostavující se pomatení pro pasivního diváka děsivě působivé, neboť přesně tak ztrácíme naše bližní, z pohledu vně bez jediné šance chápat, co se jim vlastně děje v jejich nemocném zmateném nitru, s tím že pro ně nemůžeme vůbec nic udělat. Hlavu jistě může zamotat rozdvojený obraz (což je stále milosrdnější než epilepsii vyvolávající blikance, či nevolnost vzbuzující nízká zvuková frekvence), jenž už je nám známý z Lux Aeterna, a z jehož použití si v předchozím filmu sám režisér lehce utahuje. Za "nudným" nahlédnutím do domácnosti starých odcházejících lidí se odehrává nemenší horor než Climax, který je však ve výsledku mnohem naléhavější než vraždící se taneční elita na bad tripu. Po shlédnutí se dá vcelku chápat, proč se film u nás nedostal do kin, ale i tak hanba všem tuzemským distribučním společnostem, neboť Noé natočil skvělý ač trochu jiný film než obvykle, který si jistě velké plátno zaslouží. Je to tak určitý nevděk a nepochopení jeho dosavadních fanoušků, kteří po filmaři žádají nekonečnou neonovou taneční jízdu se spoustou extáze, sexu a vyhroceného násilí. ()
6.5/10 můj druhý film od Noého už bohužel nebyl tak geniální jako jeho předchůdce Climax. Vzhledem k tomu, že jsem o tom do čeho jdu, neměl nejmenší ponětí, překvapivě jsem byl překvapen. Skoro dvě a půl hodiny dlouhý film o dvou důchodcích, kteří žijí a umírají. Stejně jako všichni. Jenže Noé zde dokázal vytvořit atmosféru tak bujnou, že vám sledování (pravděpodobně normálního) života starých lidí, připadá extrémně depresivní. Celé tohle "čekání na smrt" ve vás vyvolá nespočet pocitů a to se režisérovi podařilo, potlesk. Na druhou stranu, sledovat takto dlouhý film ("o ničem") může být pro někoho zdrcující horor už jen tak. Já sám se musím přiznat, že jsem si to musel rozdělit na třikrát, ale dokoukal jsem to a i když mě snímek zaujal jen atmosférou a kamerou, vůbec jeho zhlédnutí nelituji. ()
Nie, jednoducho nie. ()
Fikce tak realistická až vám z toho spadne čelist. Pseudo-dokumentární průlet životními osudy manželského páru na hraně životního vandrování. Kdo z těchto odlišných lidských entit dříve ztratí svou hlavu nebo zastaví běh svého srdce. Gaspar Noé zkrotl, zjemnil a bez velkých gest a nečekaných šíleností zreálněl. Přesto mne dlouho po posledních záběrech běhá mráz po zádech. ()
Zoufalost. Nic než zoufalost. Chtělo se mi řvát, plakat a posledních 45 minut jsem byl schoulený do klubíčka. Mám rád Gasparovy úlety, ale Vortex byl tentokrát bez nich. Velmi reálně a citlivě znázornil postupný úpadek člověka ve stáří a takhle bezradně jsem se dlouho necítil. Přesto je to stále Noe, jeho lux aeterní kamera (zde snad ještě lepší), střih, meta komentář napříč filmem a fascinace ve fetu. Herecké výkony bohužel, bohudík velmi uvěřitelné. Krásný film. Už ho nikdy nechci vidět. ()