Pojďte pane, budeme si hrát

Břetislav Pojar byl geniálním autorem filmové tvorby pro děti. Svět loutek byl jeho doménou, které vládl neohroženě a přesvědčivě šibalskou rozverností a dovádivou vynalézavostí. Jeho medvědi, v neumdlévajícím bratrském sváru škádlivého soupeření, jsou pro mě nejúchvatnější animovanou dvojicí. Jsou ztělesněním synonyma dětského filmu. Jedenáct rozdílných a osobitých kousků mozaiky vyniká nápaditostí s urozeně vzpřímeným postojem, s neuhasínající jiskrou představivosti v oku a s upřímnou radostí ze života v srdci. Přirozeně využívá měnících se podmínek k absolutnímu triumfu fantazijní kreativní vitality. Neumdlévá se v rozveseleném hemžení křídel tanečního mumraje slov, barev i pocitů a každý okamžik se rázem stává dílkem neuvěřitelného dobrodružství rozmanitosti a výjimečnosti a tolik potřebnou životodárnou oázou uprostřed každodenní běžnosti. Nemalou měrou se na nezaměnitelné podobě medvědích radovánek podílel svým hlasem Rudolf Deyl ml., a pozadu za ním nezůstal ani František Filipovský. Jako malého neposlušného chlapce mě spolehlivě znehybněli před starobylým televizním přístrojem v náhlém oněmění úžasem. I dnes na mě erupce nápadů a vynalézavé kreativity dopadá osvěžujícím, okouzlujícím i inspirujícím způsobem. Jemně a nakažlivě s vrozenou elegancí, která již svou přítomností vzbuzuje pozornost a zájem. I se starým děravým hrncem s jedním uchem a nerudně šklebícím se škrpálem bez tkaničky lze podniknout vzrušující výpravu do nezmapovaných končin panenského tajemství života. Schopnost správného uchopení představivosti je nezbednými medvědími bratry prostřednictvím vrcholných tvůrčích hrátek vsazována do každého malého človíčka a rozvoj může počít bujet do bohaté rozložitosti dovedností a umění. Má své stálé místo, nikdy nezestárne a každou chvíli ohromí nové i staré. Pro mě, jednoznačně, představuje série jeden z vrcholů animované tvorby a nehynoucí slávy Studia bratří v triku. (14.05.2017)

"Pojďte pane, budeme si hrát" je proslavenou loutkovou sérií (s kreslenými vsuvkami), jež je snad primárně určena pro dětské diváky, ale hlasité obdivovatele nalezne i mezi dospělými. Druhá spolupráce Břetislava Pojara s výtvarníkem Miroslavem Štěpánkem se stala kultovní (neboť pokud něčemu začnou stavět sochy a památníky, potom nejde o nic menšího než o obdivovaný kult) záležitostí (z "kočičí" třídílné série z počátku šedesátých let u toho byli také původce "medvědí" myšlenky a spoluautor scénáře Ivan Urban a dlouholetý Pojarův kameraman Vladimír Malík a Rudolf Deyl mladší se svým dotvářejícím hlasovým projevem). Potkali se u Kolína seznamuje s aktéry i se šibalským uličnictvím toho, jak se to jeví, životem protřelejšího, Jak jeli k vodě v rošťárnách pokračuje, K princeznám se nečuchá karty obou medvědů pak lehce vyrovnává, Jak jedli vtipnou kaši znamená již jisté potrestání uličnictví, Držte si klobouk předznamenává nové životní zkušenosti a Jak šli spát nejenže představuje vyrovnání a "napravení" uličnictví, ale především s ironickou nadsázkou ukončuje ten dětský svět nevinnosti a her. Šest loutkových filmečků osobitým způsobem zachycuje (nejen) podstatu dětských společenství. A ten submisivnější (a pasivnější) je díky tomu donucen k velkým výkonům, a ten dominantnější (a škodolibější) se naopak naučí také solidaritě. Výtvarnou stránku seriálu považuji za přednost, je nadaná hravostí, představivostí a vitalitou. Rozvernost se navíc neobejde ani bez poetického nádechu, a ironie má satirické poznámky ke způsobům civilizované společnosti a k obvyklejším potřebám lidí. Je to rozkošné loutkohraní, nakažlivé svou energií a imaginací. (24.08.2022)

Druhá vlna "medvědí" loutkové (s kreslenými vložkami) série Pojďte pane, budeme si hrát je jiná než ta etapa první, původní (a není to jen tím jiným hlasovým aparátem Františka Filipovského). Svatá trojice zůstala: autor "medvědí" myšlenky a scénárista Ivan Urban, výtvarník Miroslav Štěpánek a protřelý režisér animované tvorby Břetislav Pojar. Změnilo se však samotné klima, medvědi již nejsou klukovští rivalové, nýbrž spíše spolupracují a seznamují se společně s okolním světem, zcela odlišným od toho jejich, zdá se, že dospívají a připravují se na nové životní zkušenosti. Erupce představivosti už neslouží k prosté radosti ze života, není bezprostředností, nýbrž spíše slouží k demonstraci jejich schopností, ať to stojí, co to stojí. Ale to, co se ztratilo na poezii, se získalo na ironii. Co to bouchlo? zaznamenává již plnou spolupráci obou medvědů a odhaluje rozdílnosti ciziny, Psí kusy vyjadřují oprávněnou nedůvěřivost k celofánovému pozlátku, O pardálu, který voněl seznamuje s tou směšnou stránkou mužského pudu, A neříkej mi Vašíku představuje divy techniky a smutek osamělosti, a Nazdar, kedlubny! upozorňuje na podvodníky. Medvědi už vyrostli z bezelstné radosti ze života, z kouzelného světa fantazie a z uličnického nadšení, ale jsou žádostiví po nových zkušenostech, po světáctví a po ironickém nadhledu. Přesto (anebo právě proto) neztrácejí půvab a zábavu. (27.08.2022)