Poklad

Rodák z Roudnice nad Labem Georg Wilhelm Pabst prošel světem dřív, než se usadil jako avantgardní divadelní režisér a respektovaný filmový tvůrce ve Vídni. Nízký společenský původ a zkušenost válečné internace ve Francii vytvořily předpoklady pro rozvinutí proletářského zaměření jeho revolučního uměleckého projevu, který vyvrcholí snímky Ulička, kde není radosti (Die freudlose Gasse, 1925), Pandořina skříňka (Die Büchse der Pandora, 1929) a Žebrácká opera (Die 3-Groschen-Oper, 1931) podle spřízněných levicových autorů Bertolta Brechta a Kurta Weilla.
První celovečerní snímek Poklad vykazuje stopy doznívajícího německého expresionismu a stejně jako Pabstova další tvorba i tento film nese známky směřování k sociálnímu realismu.
Příběh, který se odehrává v roce 1683 v Marburgu (dnešní Slovinsko) v době doznívajících válek s Turky, nás zavádí do domu slévačského mistra. Ten dokončuje na zakázku nový zvon a očekává mladého ryteckého učně, jenž má provést umělecké práce na zvonu. Mladý Arno se záhy po svém příchodu zamiluje do mistrovy dcery Beaty. Mezitím mistrův pomocník Svetelenz přichází s plánem jak nalézt poklad, který při zběsilém útěku zanechali v okolí Turci. Poklad však najde Arno. Objev mladého učně přisoudí Svetelenz sobě a přesvědčí mistra, aby učně z domu vyhnal a o poklad se rozdělil jen s ním. Oslava mamonu v pijáckém veselí nemá dlouhé trvání. Zatímco v mistrově domě osud odpočítává poslední hodiny rychle nabytého bohatství, jediné štěstí v chudobě, ale ve svobodě čeká Arna s Beatou, kteří odcházejí do světa.
Podobenství o hrabivosti jako smrtelném hříchu, jenž čeká spravedlivá odplata, staví Pabst v autorském gestu proti čistotě a neposkvrněnosti milostného vztahu dvou mladých lidí, kteří jediní mají naději. Starý zkažený svět se musí zřítit do záhuby i s veškerým nečestně nabitým luxusem. Dramatické obrazy Svetelenzovy posedlosti nebo odlévání zvonu jsou vykresleny v expresivní herecké i obrazové síle. Fotogenie šílenství a rozmařilosti vychází z nejryzejší tradice expresionismu, stejně jako využití kontrastu světla a stínu slévačské dílny s mytickým ohněm slévárny.
Rekonstrukci filmu provedly v roce 1999 pracovnice NFA Blažena Urgošíková a Ingrid Tětková ve spolupráci se zahraničními archívy a muzei, a to včetně vyrážování podle originální nitrátní kopie. - Pavel Bednařík (Letní filmová škola)