Novinářky

Formát pořadu je těžko pochopitelný. Dlouho se díváme na to, jak paní Uhlová sedí na sedačce v metru, jede metrem, někam jde… Tuto „dynamiku“ vystřídá zcela statický čtvrhodinový záběr dvou (! čtete dobře, víc jich v pořadu není) odbornic (?) na danou sociální problematiku. Skutečně ilustrační je tak pouze krátký sestřih z bydlení sympatického seniora na ubytovně ve vsi Morávka. Kamerou a něčím, co se snad ani režií nazvat nedá, ale problémy nekončí. Ani jako rozhlasový podcast by pořad nic nepřinesl. Z úst přizvaných „odbornic“ nevychází totiž nic než obecné povídání o tom, co je všeobecně známo, a dokonce i nepravda. Tou je tvrzení, že „domovy důchodců“ fungují stále tak, že se stačí přihlásit do pořadníku a čekat několik dlouhých let. Podmínky se sice různí, ale právě z důvodu kapacitní nedostatečnosti těchto zařízení v ČR a také z důvodu pobírání příspěvku na péči si řada ubytovacích zařízení pro seniory jako podmínku přijetí vytkla už před lety až desetiletími zdravotně nezpůsobilý stav žadatele. Tedy jednoduše řečeno – pokud vás v pětašedesáti netrápí vážná nemoc, která by vám znemožňovala žít samostatně, ale jste JEN chudý, do takového domova důchodců vás nepřijmou, i kdybyste si žádost podali s desetiletým předstihem, protože bude upřednostněn jiný žadatel. Tato podmínka neplatí dnes stabilně už pouze v domovech pro seniory typu Sue Ryder, kde si ovšem za ubytování notně připlatíte, takže opět nic pro chudé seniory. Pokud má být tato kamera, kterou svírá v rukou někdo s Parkinsonem, a dva rozhovory nepřinášející nic nového, prezentací a výsledkem mnohaleté novinářské zkušenosti se sociální problematikou v České republice, pak také asi není divu, že sociálně vyloučení a senioři strádají i nadále stranou veškerého zájmu. Úroveň méně než podprůměrná… Jednu hvězdičku nechávám pouze za vůli zabývat se důležitým tématem. (20.02.2022)

Všechny vstupy profesionálů byly tentokrát velmi cenné, situace skutečně není černobílá a závěr byl výmluvný. České zdravotnictví je na tom finančně velice špatně a neochota k tomu, co je u nás nadstandard, je s tím úzce svázána. Není to ale rozhodně jen problém financí, sama si často kladu otázku, proč si někteří lékaři vůbec vybrali svůj obor – snahu pomáhat lidem v tom těžko hledat. Stejně jako v prvním díle i zde platí, že podcast by splnil účely pořadu mnohem lépe. Obrazové záznamy jsou v tomto případě zbytečné, nepřinášejí žádnou hodnotu navíc. (01.03.2022)

Moje babička působila jako učitelka v tehdy tzv. „zvláštních školách“ v Sudetech, kam komunisté po válci delegovali Romy ze Slovenska a řadu dalších nepůvodních, často z hlediska klasického vzdělání (včetně prostředí v rodinách) problematických dětí. Cestou k jejich relativně úspěšnému uplatnění nebylo vzdělání, ale přesně naopak – byla to schopnost učitelů včas rozpoznat skutečná nadání a kvality těchto lidí, která jen málokdy leží ve sféře klasického a dnes všude protežovaného intelektu. Moje babička tak uměla pomoci lidem, které školský systém považoval za odpadlíky, většinou tím, že jim zajistila včasnou praxi v řemeslných oborech (od kařeřnictví přes úzce specializované soustružení atd.), kterým se věnovat sami chtěli a kterými se poté dobře uživili a zároveň si v nich často splnili i svou touhu po jisté pospolitosti, která tu panovala, a cítili se mezi svými. Život takto nasměrovaných lidí získá osu i smysl, což je sociálně etabluje. Právě to, že je dosažení takových zkušeností navázáno na stupeň vzdělání a že v systému nerozlišujeme talenty a osobní nastavení každého žáka, je jedním z největších omylů současného školského systému. Moc se mi líbili vybraní dotazovaní, chápu jejich pohnutky a přeju jim v životě hodně štěstí, rozhovory v tomto díle považuji za zdařilé a podnětné. Mám pořád stejné výhrady proti kameře – je mi jasné, že je těžká, ale nebylo by možné, aby ji někdo udržel, aniž by se třásla jako ratlík? ;) (19.03.2022)