Obsahy(1)
Volné zpracování povídky „Enoch Soames“ od spisovatele Maxe Beerbohma transponované do Chile roku 1971. Neúspěšný básník je natolik žádostiv posmrtné slávy, že uzavře smlouvu se samotným ďáblem, aby se mohl podívat, co bude z jeho díla za sto let. V Ruizově filmu jsou básníci čtyři a satan je varietním zpěvákem. Někteří z básníků sice ještě nikdy nenapsali ani jedinou báseň, ale pijí první ligu a hodně a rádi o svých budoucích činech povídají. Když se k tomu připlete možnost zaplést do hovoru ještě řeč o Chile, o jejím fotbalovém týmu anebo aspoň o její politice a o tom, jak krásná a slavná anebo jak bídná a zaprodaná je to zem, jen dobře. Poté, co ďábel (Nelson Villagra) odvleče s náležitým efektem výbuchu a kouře nejobtížnějšího z básníků Braulia (Luis Alarcón), zmizí zcela dobrovolně i další dva ze čtyřlístku. Jen poslední zatím jeho osidlům odolává. Píše totiž povídku: je o básníkovi, který tolik toužil poznat, co zbude z jeho díla za sto let, až se spolčil s ďáblem… (garmon)
(více)Recenze (2)
Setkání z jiného světa: portrét chilské bohémy své doby. Utahování si z nacionalisticky nablblé, machisticky potácivé lumpeninteligence. Krom buñuelovských šlehanců a zřídkavé fantastiky marně přemýšlím, k čemu to přirovnat – snad nějaký Balkán? Petrovićův Mistr a Markétka? Jinak obtížně pochopitelný svět, jiné hospody, jiné hodnoty, jiné barvy, oblečení, jiná mytologie, jiný vkus, jiný humor, škaredé-škaredé-škaredé ženy – buď vyžilé cigaňo–indiánky s vlasy jak koudel anebo ucajdané rádoby Američanky. Co z toho na středoevropana leze je především schopnost Chilanů dobře se ožrat a flámovat, velkohubost a snaha dostat se nejlépe co nejdřív pryč ze země – byť třeba jako pokojská do Chicaga. Čičiči. Styl toho filmu vůbec neodpovídá pozdějšímu Ruizovi, ba i Palomita Blanca je v něčem dál (práce s hudbou? obraz? kontrast k světu bídy a k mužskému světu? vážná rovina). Tady sedí snad jen určitá subverzivnost v dialozích, rozpoutaná kamera občas... Trošku je to, jak kdyby u Felliniho Darmošlapů došel sentiment, Darmošlapové po nové vlně, formanovsky vidění. Komediálnost je všudypřítomná, většina herců hraje skvostně – asi improvizují – a řemeslně vlastně všechno taky sedí jak má. A je to mužský film. Prostě šikovný, zatím lokální tvůrce (Balkán podruhé?) a dlouhá cesta před sebou. ()