La battaglia di Algeri
The Battle of Algiers
Obsahy(1)
Bitva o Alžír v časovém rozpětí 1954–1962 rovnoměrně zachycuje jak revoluční působení alžírské Fronty národního osvobození, tak postup francouzských ozbrojených sil. V boji na život a na smrt proti sobě vystupují dva nezlomní muži: partyzán Ali-La-Pointe a podplukovník Philippe Mathieu. Skrze formu deníkových záznamů sledujeme krok za krokem povstalecké průniky z Kasby až do evropských čtvrtí. Kýžená suverenita alžírských muslimů si však vyžádá nejednu oběť na každé ze znepřátelených stran.
Jedno z vrcholných děl zpodobňující choulostivé téma boje Alžírska o vlastní svrchovanost, jejíž důsledky rezonují v Evropě dodnes. Gillo Pontecorvo si za snímek vypravený v duchu neorealismu odnesl roku 1966 hned trojité ocenění z Benátského filmového festivalu, ve stejném počtu dosáhl na nominace Americké filmové akademie.
(Česká televize)
Videa (1)
Recenze (111)
Jeden ze 100 filmů, které musíte vidět, než umřete. Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Celosvětově divácky úspěšný film. Pseudo-dokumentární, černobílý, věcně objektivní válečný snímek o alžírském terorismu, alžírském povstání a později alžírské revoluci. Krutost, zabíjení, ale také odhodlání a rozhořčení - na obou stranách francouzsko - alžírského konfliktu. Film podobných témat a kvalit jako pozdější a známější filmy Gándhí, nebo Černý jestřáb sestřelen. Trailer (ČSFD): http://www.csfd.cz/film/124195-bitva-o-alzir/videa/ ()
Velmi citlivě natočený snímek o boji za nezávislost Alžírska, v té době ještě francouzské kolonie. Dílo až dokumentaristicky kopíruje postupy radikální skupiny FLN v čele s revolucionářem Alim la Pointeh a jeho protějšku, francouzského plukovníka Mathieu. Obě strany jsou zastoupeny zcela rovnoměrně a výsledný verdikt je tedy na samotném diváku. Možná proto byl film ve Francii nějakou dobu zakázan. Audio-vizuální zpracování je na perfektní úrovni, mistrovskou režii totiž dopňuje skvěle zapadající hudba. Velmi povedený, možná až klasický kousek kinematografie To know them means to eliminate them. Consequently, the military aspect is secondary to the police method. . ()
SOUNDTRACK: Ennio Morricone. 80% - jedna z raných Morriconeho prací zaujme militaristickým tématem a pak nádherným jednoduchým tématem Aliho, které se objevuje ve dvou verzích. Kromě toho ovšem (jak je Morriconeho zvykem) najdeme na soundtracku i několik skladeb, které jsou spíše silně disharmonické (téma konspirace či mučení). ()
Bitva o Alžír, toť velmocenská politika obnažená donaha. Gillo Pontecorvo mohl ve filmovém výrazu využít své vlastní zkušenosti z druhé světové války, kdy patřil mezi čelné představitele komunistického odboje proti fašismu v Itálii. Film se stal skvělou inspirací nejen pro ta antiimperialistická a studentská hnutí po celém světě, která se právě v šedesátých letech radikalizovala, ale taktéž pro mnohé represivní ozbrojené složky autoritativních i demokratických režimů pro situace, jež se často z mocensky politických důvodů prohlašují za boj za svobodu i proti terorismu. V mnoha státech byl film zakázán kvůli obavám z podněcování povstání. Gillo Pontecorvo sestavil to nejlepší z neorealismu i vlastních dokumentaristických počátků k přímému náhledu do ohniska těžkých bojů za nezávislost Alžírská, a opíral se o knihu Souvenirs de la Bataille d'Alger z roku 1962, autorem byl Saadi Jacef, vojenský velitel alžírské Fronty národního osvobození (FLN), jenž ve filmu hraje sám sebe (Džafar). Prvním znakem koloniální politiky (a nejen té francouzské) bylo pokrytectví, jež věrně doprovázelo kořistění, nadřazenost, strategické zájmy a neochota k ústupkům a rovnoprávnosti. Navíc Alžírsko bylo v koloniální době francouzským oblíbeným cílem k radovánkám dětské prostituce. Samozřejmě, jde o zatraceně těžké kontroverzní téma, neboť ani jedna strana nejednala v rukavičkách, ale chuť karabáče na hřbetě se pokaždé ozve tím samým způsobem, tedy karabáčem a když se represí a násilím odpoví na snahu o emancipaci, dostane se zpět násilí. Moderním plodem imperialistické politiky jest politická korektnost, jež je stejně licoměrná jako ona politika (nehledě na okolnost, že se základní principy velmocenské politiky neliší od té imperialistické). Já osobně nejsem příznivcem násilí, boxerské a jinačí bojové zápolení se mi vskutku hnusí, ale mám pochopení pro frustraci z dlouhodobého útlaku a nespravedlnosti, vedoucí k ozbrojenému povstání za možnost vlastního sebeurčení. Útlak, podpořený násilím, je vždy cestou k radikalizaci. Tedy: západní svět sklízel a sklízí jen to, co zasel a seje. Hrdinou bolesti, slz a vzteku alžírského boje za svobodu je Ali La Pointe (zajímavý Brahim Hadžadž), jeden z velitelů partyzánského boje o Alžír. Jeho neústupnost trvá do posledního dechu. Z významnějších rolí: velitel francouzské parašutistické divize pro potlačení alžírského ozbrojeného povstání plukovník Philippe Mathieu (skvělý Jean Martin), velitel FLN pro Alžír El-hadi Džafar (Saadi Jacef, autor předlohy), malý a Aliho následující poslíček FLN Jacef Omar (Mohamed Ben Kassen), zakládající a prominentní vůdce FLN Larbi Ben M'hidi (Mohammed Beghdadi), přední bojovnice po boku Aliho Hassiba Ben Bouali (Fusia El Kader), přední bojovnice vedle Džafara Džamila Bouhired (Samia Kerbaš), či třetí přední bojovnice FLN Zohra Drif (Michéle Kerbaš). Bitva o Alžír je kontroverzním filmem, ale jen z toho důvodu, že zobrazuje podstatu politiky, samu kontroverzní a licoměrnou, a její nejděsivější výsledky. Řadí se k těm nejintenzivnějším filmovým prožitkům (i díky těm zneklidňujícím obrazům Marcella Gattiho a podmanivému hudebnímu doprovodu dvojice Ennio Morricone, Gillo Pontecorvo). () (méně) (více)
Fascinující náhled do chřtánu alžírské revoluce. Režisér Gillo Pontecorvo skvěle využívá metody dokumentárního vyprávění i Morriconeho hudby. Jak sám název napovídá, Bitva o Alžír musí být zákonitě válečný film, řekne si vcelku logicky každý divák, a je to tak, přesto se však tento film zcela vymyká všemu, co bylo dosud v žánru válečného filmu vytvořeno. Z každé sekvence je znát jak režisérovo ohromné úsilí zachytit vyobrazené události, co nejpravdivěji, tak dokonalá souhra mezi ním a Enniem Morriconem, s nímž se podílel na složení hudby. Celý film od začátku do konce neztrácí napětí ani tempo, a byť je vystavěn pomocí flashbackové struktury, orientačně se divák díky režisérově dokumentární popisnosti jen těžko ztratí. Z herců vynikají zejména výrazný Jean Martin, coby fiktivní plukovník Mathieu, a dále Brahim Hadjadj v roli ústředně sledovaného vůdce povstání Aliho. Je až s podivem, jak moc Pontecorvův (subjektivní) pohled na celou věc působí jako nestranný - jakoby nevyhraněný. Divák v podstatě neví, zda sympatizovat více s Alžířany, jež vedou revoluci, avšak nechávají za sebou ležet mrtvá těla nevinných, či s Francouzi, kteří se jejich snahu o zvrat a nezávislost snaží potlačit. V podstatě zde neexistují hodní a zlí. Jako ve skutečné válce si tu každý ušpiní ruce a jediné co mu zbyde je myšlenka… Přesto je neuvěřitelné, jak silné humánní poselství s sebou Bitva o Alžír nese a zároveň přináší i věčnou otázku, kam až jsme ochotni zajít v boji za svobodu a nezávislost. ()
Galerie (22)
Photo © Argent Films
Zajímavosti (18)
- Jediný film v celé historii Oscarů, který byl nominován ve dvou po sobě nenásledujících letech. Konkrétně za roce 1966 získal nominaci na nejlepší zahraniční snímek a za rok 1968 dodatečně ještě dvě nominace. Za scénář a režii. (DaViD´82)
- Natáčanie filmu prebiehalo na autentických miestach v hlavnom meste Alžír, predovšetkým však v časti Casbah. (MikaelSVK)
- Film je na 120. místě v seznamu 500 nejlepších filmů všech dob podle časopisu Empire. (Terva)
Reklama