Atalanta

Ve své době nepochopené (čti příliš moderní) a koukám, že v dnešní skoro taky. Vigo nejde po ději, ale po kráse okamžiku a situací. GENIÁLNÍ francouzský herec Michel Simon (viz Renoirův film Boudu z vody vytažený) ve vedlejší roli. Velmi spontánní a krásně nasnímané. Jak tu píše Pohrobek - poezie skutečnosti. 90%. Škoda, že Jean Vigo zemřel na tuberkulózu rok předtím, než byl vynalezen peniclilin, který by ho zachránil. (16.11.2007)

Atalanta je čistě cinefilský studijní materiál s vrstvou jakéhosi filmového kánonu na povrchu, zoxidového časem do rzi. Jistě, je zde pár míst, které kdosi přetíral protikorozním nátěrem. Třeba pirát Jules - reziduum psychických prožitků z raného dětství –, který se ohýbá do stovek identit (ale nikdy se úplně nezlomí, je to sakra mariňák) nebo milování na dálku. (16.11.2007)

V oné slavné scéně milování navzdory prostoru, kterou Jiří Cieslar odbyl jako „telepaticky sdílenou nespavost“, se setkávají dvě rozčilené mysli, roztoužená, planoucí srdce. Tváře zkřivené v grimasách vášně, těla němě se svíjející vzrušením, temné pohledy za rám skutečnosti. V čem spočívá její tajemný půvab a erotismus? Rozhodně ukazuje více než prostou simultaneitu, souběžnost dvou jevů, dějů, akcí, okamžiků či míst, v našem případě výbušné extáze odloučených těl, jejichž sounáležitost, sbíhavost a dostředivost je nám předkládána křížovým střihem. Více než překrývání či vrstvení, onen smyšlený pohyb významů po vertikále, neboť mezi takovými vrstvami vždy zůstane postřehnutelný šev. Ten zde však nevnímáme. Pak tedy, v čem je ona nepostižitelná krása, která nás k této elektrizující scéně vábí, zastoupena? Tvrdím, že v akordu splynutí. Vigo znázornil absolutní pohroužení jednoho těla v druhém, ba rozprostření prchavé hmoty duší v sobě navzájem, vzájemnost prožitku, oceánický pocit. Jakoby se dvě tělesa vznášející se ve vláčném nálevu smutku střetla v bodě určité věčnosti, aniž by fyzicky překonala vzdálenost, jež je tak tragicky odděluje ve světě filmu, a zde se prolnula, navzdory vědecké logice a předpokladům zdravého rozumu a stala se jedním i druhým, tedy jednotným, samojediným a přítomným. Nejedná se o nic menšího než kolizi páru něžných planet, věčně oddalovanou a stále se opakující, která však neústí v destrukci, úplné zničení, zmar a slzy, ale v jiskru života – zpřítomnění, jímž probíhají protichůdné časy, kde se rozplývá fyzická vzdálenost. Čas se zpomaluje, je téměř nicotný. Obdélník přízračného světla rámuje milence do neskutečna, doslova je vyděluje z pouště noci. Ulpívají na sobě stíny hvězd. Vidíme stav, stav týraného ducha, jemuž obyčejně říkáme láska. Vidíme smyslnost lásky v celé její drásavé hrůze. Můžeme se jí dotknout v záři našich vlastních projekcí, neboť byla zpomalena za hranici běžného. Obrazy rozjitření a svůdnosti nás vtahují do svého neklidného víření a prolínáním, postupným prolínáním přibližují na dosah posvátna. Je třeba ještě zdůrazňovat Vigovu genialitu? (26.12.2010)

"Po klasice se nešlape" - ano, všichni si moc dobře uvědomujeme tuto "pravdu". Ale jak už tu přede mnou pár dalších uživatelů správně poznamenává, co bylo v roce 1934 úchvatné a převratné, na tom v roce 2008 zub času už notně zapracoval. Nakonec to samé budou za 70 let prohlašovat naši potomci o současných technicky i obsahově přelomových a obdivovaných snímcích... (15.01.2008)

Odvážný, provokující, smyslný. Takový je třiasedmdesát let starý film Jeana Viga a přinejmenším během scény Jeanova potápění to praští do očí každého. Atalanta možná má pomalý rozjezd a banální zápletku, ale způsob, jakým kombinuje dokumentární syrovost s komediální nadsázkou, společenskou satiru a poetickou romancí, je unikátní, nezaškatulkovatelný a slovy obtížně postihnutelný. Ač neměl nad konečným sestřihem kontrolu a jeho film působí na mnoha místech neumětelsky, Vigo předběhl dobu o pár desetiletí a svým dílem inspiroval kromě jiných několik novovlnových režisérů. 80% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Achab (28.09.2008)