Jaro, léto, podzim, zima... a jaro

První film, který jsem od Kima viděl. Překvapil mě jak svou krásnou atmosférou, tak i svým filosofickým obsahem. Téměř každý se jistě po filmu zamyslí, jak to vlastně je s ním a jeho životem. Nečekejte však nějaký prudký dějový spád. Film se vyznačuje velmi klidným dějem a často se třeba i dlouhou dobu nemluví (což se zde také velmi hodí :)):) 9/10 (26.06.2007)

Leželo mi to doma dlouho a pořád jsem čekala na tu správnou náladu a potom mi najednou stačilo doporučení „Jen se díváš“. Doporučení nelhalo, dívala jsem se na obrazy a jejich symboliku na zvolna plynoucí čas, jeho pravidelný rytmus, naději, že po zimě přijde opět jaro a přinese nový začátek. Na zbytečnou krutost v nás a trest v podobě bolesti v nás.„poneseš si v srdci ten kámen celý život.“ Nádherný film, poetický a krutý zároveň. (11.11.2005)

Z oněch prozatím čtyř "Kimů" (Seom, Samaria, Bin Jip + tenhle) můj nejoblíbenější. Prakticky nejjednodušší a nejpochopitelnější, nejodlehčenější, plný životní moudrosti a hledání klidu ducha. Plus samozřejmě obvyklé vizuálně vytříbené záběry a výborná hudba. Ledový Buddha a skutečné taekwondo na zamrzlém jezeře...nádhera. Jasná stovka. A pocit, že stejně nikdo nemůže pochopit, co se snažím vyjádřit a že je mi to tak nějak jedno, protože já to vím;) (31.03.2007)

Zajímavě zvláštně krásné. Při pohledu na tu neskonale okouzlující přírodu se člověku až svírá srdce. Obzvláště v kombinaci s tak procítěnou hudbou. První slzy vytryskly už na jaře, lítost, soucit i předsevzetí ve mně okamžitě zapracovali. Na začátku léta jsem váhala a procházela rozporuplnými úvahami, avšak koncem léta tekly slzy bolesti a ztráty. Podzim vyvolal opovržení a následné zpytování svědomí za rychlé soudy. Ve finále to ovšem už bylo dojetí a uznání. Zima zamrazila všechny naděje a přiživila slzy smutku a úcty k mistrovi starému i novému. Přinesla poznání reinkarnace a oddanosti. Jaro zachovalo otevřenost mysli, chápání i různorodosti pochopení. Na konci však neskonalou úzkost a zvláštní pocit smysluplnosti z opakovaného koloběhu. (10.03.2013)

Meditativní snímek o životě, o vykoupení, o krutosti každé lidské duše, o nekonečném utrpení. Většina filmu se odehrává v dřevěném minichrámu uprostřed jezera, kde si svůj asketický život žijí dva mniši – mistr a učeň. Jaro – tvrdá škola života zahrnuje také uvědomění si smrti, pomíjivosti života. S létem přichází nemocná dívka, jejímž lékem se ukáže být sex. Jenže dívka musí odjet a mladý mnich se – hnán chtíčem – vydává za ní. Sebere kohouta a odchází, zatímco jeho mistr se uchyluje k duchovně naplňujícímu bušení dřevěnou palicí do jakési duté nádoby. Výše popsané je náplní první hodiny filmu, druhá je sice o něco málo zajímavější, ale rozhodně neslevuje na poetičnosti. Jaro, léto… je plné metafor, které však lze vnímat také doslovně. Něco vidíme, něco cítíme, vytvoříme si k tomu nějaký vztah. Je to jeden z těch filmů, kterým se snadno dává pět hvězdiček, protože budí dojem něčeho natolik "přesahového", kterým se však stejně snadno dává odpad!, protože vás zoufale nebavily. A když nad tím tak přemýšlí, je mi celkem lhostejné, jak tento film ohodnotím. Dáme čtyři? Dáme čtyři. 80% Zajímavé komentáře: Adrian, kiddo, Marius, H34D, meave, numi, mm13, Aidan, Anticque, wipeout (22.11.2006)