Den-en ni shisu

Také jako VESNICKÁ HRA NA SLEPOU BÁBU....Zasazen do rurálního Japonska, příběh začíná s dospívajícím chlapcem zoušejícím se vymanit z péče ochranitelské matky a pak se stává filmařskou touhou konfrontovat se s vlastním stvořením. Je tam také úsilí vyrovnat se s individuálním versus kolektivním nebo staré versus nové Japonsko skrze pochod emblematických obrazů. Pomlouvačné ženy mají podivné oči. Vyvržená jednoduchá žena utopí své dítě a vrací se jako důmyslná prostitutka. Tlustá cirkusačka má své tělo ovlivněno trpaslíkem.  Kuriózní a podivné scény přinášejí překvapující zkušenost kreativní a domýšlející se mysli. (05.03.2016)

Terayama věděl. Věděl, že minulost není něco, na co se vzpomíná, ale to, co vzniká až v/s přítomností – a bez ní nikdy neexistovalo. (Použití minulého času v této větě je samo o sobě chybné, protože stále evokuje, že „existovala“ na jiné úrovni než přítomnost, lepší je proto říct, že „minulost bez přítomnosti neexistuje“. Tečka.) Není to žádné vzpomínání = Amarcord. („A film Amarcord (1973) to má přímo v názvu: „a m’arcord“ v romagnském nářečí, neboli „io mi ricordo“ italsky, znamená totiž „vzpomínám si“ [www.ceskatelevize.cz/porady/25899-amarcord/29238142434]) Jen kolaboranti konvenční kinematografie jako Fellini a běžný světonázor mohou dětství vidět jako svébytné univerzum, v němž poetika a bizarnosti slouží jen jako zpodobnění dětského pohledu na svět a v němž je tato poetika jen autorským nástrojem pro patetickou nostalgii, obracející se zpět ke světu, jenž existoval. Naopak Terayama ví. Ví, že retrospekce je lež, zakrývající retroaktivitu tvůrčí přítomnosti. Jeho svět jeho dětství je světem jeho dospělosti a jeho surrealistické univerzum značí jediné – realita a výplod fantazie dospělého se slévají v jedno, neexistuje rozdíl mezi vzpomínkou a fabulací a v posledku mezi lží a pravdou, protože takové kategorie bychom mohli uchovávat v úctě jen potud, dokud věříme, že minulost se stala jednou a provždy. Kdyby se Fellini a spol. nebáli pochopit svoji povrchnost, nebáli by se uchopit povrch plátna v jeho osvobozující možnosti umístit na něj realitu i konstrukt na úplně stejnou roveň a tím vytvořit skutečně osobní obraz dětství. (14.07.2019)

ocenenia : MFF Cannes 1975 - Nominácia na 1. cenu (19.01.2013)

Zlatá Palma - výběr (12.09.2006)