Zatracení

Tá čiernobiela farba mi bola vždy niečim strašne sympatická. Tarrová úvaha nad osamelosťou, skazenosťou podčiarknutá filozofickými úvahami o šťastí. Dlhé zábery plné rôznych významov podfarbujú základnú premisu príbehu. Tou je hľadanie niečoho krásneho a neschopnosť to dosiahnuť. Hrdina Karrer chodí do baru Titanic, zapiť žiaľ, milovať, dúfať a veriť a pritom sa s ním pomaly potápa. Dážď tu hrá veľmi dôležitú úlohu a stáva sa katalizátorom určitých pocitov, ale aj očistcom. Postavy sú častokrát vťahované do víra nihilistických situácií, len hrdina sa tomu snaží všemožne vyhnúť a to len podčiarkuje jeho osamelosť. Formálne dokonalé - hlavne dlhé zábery na dážď a úvahové kecy podávané veľmi chladným spôsobom. Tie kupodivu vzbudzujú najviac emócií. Tarr rozhodne nesklamal. Treba si len sadnúť, tešiť sa z postupného odkrývania významov a užívať si Vígovu hudbu. Tá sa zase derie pod kožu tým najlepším možným spôsobom. (09.09.2014)

Hlavní hrdina Karrer tráví své dny čekáním v neustávajícím dešti, než manžel jeho milenky opustí byt, aby mohl zažít pár desítek minut prchavé rozkoše s barovou zpěvačkou, která ho sice zřejmě miluje, ale ne více než samu sebe a vidinu útěku z neutěšeného hornického zapadákova do zářivých světel slávy. Koloběh čekání, přepíjení reality ve stále stejných zaplivaných putykách, kde má i veselá svatební pitka hořkou pachuť. Za okenními tabulkami jezdí uhelné vozíky, ale na rozdíl od Kerrera stoupají vzhůru, pryč od metaforické podobnosti s všudypřítomnými toulavými psy. (10.01.2012)

Tak ja vám neviem. Mám rád pomalé a premyslené filmy, mám rád režisérov, ktorí vedia pracovať s dlhými neprerušenými zábermi a mám rád aj maďarskú kinematografiu. Ale Tarr už išiel druhýkrát dosť mimo mňa. Najväčším problémom Zatratenia (aspoň z mojej strany) je to, že prakticky nemá žiadny naratív a celú dvojhodinovú sériu ultradlhých záberov drží pokope len akýsi náznak dosť banálneho príbehu a podivná atmosféra, ktorá by človeka trpiaceho depresiou pravdepodobne prinútila k samovražde (ak by počas premietania nezaspal). Okrem toho tu máme LEN tie niekoľkominútové bezstrihové zábery. Niektoré sú skomponované geniálne, iné pôsobia z prvého dojmu ako päsť na oko. Určite by sa v nich dalo hrabať a analyzovať funkciu odstaveného bicykla v univerze hlavnej postavy, ale nejak tú potrebu necítim. Za mňa 5 / 10 s tým, že Tarrovi dám ešte jednu poslednú šancu (uvidím, či to bude pekelne dlhé Satanské tango alebo Werckmeisterove harmónie) a ak ma sklame aj na tretíkrát, končím s ním nadobro. (31.03.2009)

Béla Tarr mě přesvědčil o tom, že natočit úspěšný blockbuster je zásadně těžší, než je vytvořit umělecké dílo. Zatímco totiž každý pozná, že se nudí, takže je blockbuster špatný, stejné kritérium u umění použít nejde. Tam ať uděláte cokoliv, vždy existuje tisíc způsobů, jak to obhájit. Já dokážu uznat Tarrovy krásné kompozice, ne ale jejich délku, která mě rozhodně irituje. A z toho se pak odvíjí zbytek. Moje první kolize s ním tedy nedopadla moc dobře, ale samozřejmě si na něj ještě názor neuzavírám. Ostatně takový Tarkovskij mě něčím podobným vždy přinejhorším "jen" zaujal, přinejlepším naprosto uhranul. Jenže ten mě na rozdíl od maďarského chodícího zázraka dokázal "vnutit" svůj přístup jako obohacující a užitečný, kdežto z Prokletí mám pocit strašné z nouze ctnosti. Musím ale dodat, že Tarr točí skutečně nadčasově, protože nejde určit, jestli bylo Prokletí natočeno letos, před deseti lety nebo dvaceti. To je (asi) chvályhodné. 50% (09.10.2011)

Je poněkud nešetrné, že „guru“ současné evropské filmové magie a malíř apokalyptických stínů filmového plátna je označován za „tvůrce, jenž nestříhá“, když totéž platí o jednom z jeho nepřímých patronů Miklósi Jancsóovi již od 60. let. Soustředěnou úchvatnou taneční scénu ve vesnickém lokálu má už ve svém filmu také Zoltán Fábri – Kolotoč (Körhinta, 1956). Atd. Na tvorbě Bély Tarra je důležité, že dokázal tyto silné vlivy maďarské kinematografie syntetizovat do vlastního autonomně fungujícího filmového světa, pro jehož účely dokázal zjemnit i undergroundově zvučnou maďarskou rockovou hudbu při spolupráci s Mihály Vígem, jehož využil i jako herce. Tarrova klíčová „satanská trilogie“ (na téma ontologických a kosmických problémů) začíná Prokletím, jehož děj a hutné dojmy vychází ze spolupráce s Lászlóem Krasznahorkaiem, tvůrcem přesných, z reality příšerné maďarské pustiny vycházejících malých velkých příběhů, které Tarr dokáže zachytit v působivém bezčasí a dovolují mu realizovat veskrze spíše básnické představy o vizuálním rytmu, pohybovém aranžmá hudebních scén, metafyzice černobílého světa uvnitř záběru, vždy však ve spolupráci se svým týmem. Skloubení těchto znaků v nejkratším dílu trilogie je silně magickou záležitostí. (16.01.2012)