Země

Zajímavé propojení života a smrti, nového a starého, člověka a přírody. Tohle se jen tak nevidí. Na první pohled se bude zdát, že je to agitační film, a možná i trochu je, ale je třeba si uvědomit, že i sovětská cenzura si na něm smlsla. Dovženko natočil snímek, který je o životě, je o těžkém údělu. Propojení s přírodou není ekologickým výkřikem, ale přirozeným souzněním. (17.07.2014)

Zemi bylo stalinisty vyčítáno panteistické vidění, což myslím není tak od věci, základní idea určitého rolnického svázání s půdou je rozpoznatelná celkem rychle (symboly ovoce, slunečnic, umírání a rození), i když je narušována generačním konfliktem. Je-li Ejzenštejn bojovný intelektuál, Dovženko je idylik a nová technika je pro něj jako humanistu pomocí, nikoliv zbraní. Zde začíná poetický proud sovětské kinematografie, mezi Dovženkovy žáky a pokračovatele patřili Abuladze, Paradžanov i Šepiťkovová. (29.10.2009)

Země není tím, čím se snažila být. Místo vyznáním lásky k ukrajinské přírodě je agitační chybou, která si hraje s prvoplánově oslavnými symboly. Harmonicky koloběh života (a smrti) ve vesnickém světě, narušený příjezdem nového traktoru (úmorná davová scéna „Už jede, už jede!“ - nechť se zapíše mezi moje nejneoblíbenější), má sice znázorňovat střet kolektivizace a poklidného bytí vesničanů, nicméně jako samostatné umělecké dílo na mě tahle racionální analýza nepůsobí ani za mák. Věřím, že Dovženkova snaha o lyričnost měla příběhu dodat hloubky, jenže on nevyužívá ani tohohle potenciálu. Dobře, přeháním, ale co bych měla jiného dělat, když narozdíl od jiných němých ruských klasik mi Země nic nedala, ba spíš vyvolala panický úděs nakonec: Jak může být země stejně klidná, po všem tom běsnění, jehož byla svědkem? Filmová Země je fatálně, věčně dokonalá. (22.04.2007)

Když pominu tu strašlivě patetickou propagandu kolektivizace, kterou jednoduše "Země" je, zůstává mi krásný lyrický film. Hodně se toho napsalo o tom, jak Dovženko inspiroval Tarkovského, Paradžanova či Iljenka, já bych jeho vliv posílený zkušeností s výše zmíněnými umělci viděla i ve filmech režiséra Ivana Mikolajčuka, nejvíc asi v "Babylonu XX. století". (26.06.2010)

Souhlas s Tsunami_X . Nic zvlášního než agitka na rozorávání mezí na Ukrajině novým traktorem, jenž symbolizuje tehdy novou dobu, to není. Dlouhé záběry na obličeje k zachycení emocionálnch hnutí, dále záběry na zachvívající se slunečnice, vlnící se trávu a zrající jablka - zde mi to dojem nějaké poetiky nenavozuje. V jakých bolestech se ta nová doba rodila ukazuje tragický konec(nikoli filmu) traktoristy Vasila. Velmi mne překvapily tři záběry té nešťastné nahé ženy, jelikož obnažené scény jistě nebyly tehdy ve filmech SSSR zdaleka běžné. Tento černobílý němý film asi stojí za zhlédnutí, je to určitý dokument své doby, avšak já ho již znovu spatřit nemíním. Dále hrají Semjon Svašenoko, Pjotr Masocha, Stěpan Škurat, Jelena Maximova, Nikolaj Nademskij. (29.10.2006)