raroh

Normalizační agitační typičnost, podpořená adekvátní hudbou Deža Ursinyho, nad kterou by myslím jeho příznivci zrovna nejásali.

Poznámky Merty (hraného fakticky Hartlem, i když i Mišík pro jeho roli dost znamenal) čtenáři jeho "folklorizujících" esejů identifikují poměrně snadno. Jireš scénář posunul k výpovědi nejen o hodnotách života, ale i reflexi dobového folklorismu, který ovšem dostává i zesměšňující (ale ne brutálně, jen laskavě) dimenzi (tak je tomu i u Paradžanova, téměř. Farářův konec, Žert, Smuteční slavnost - a konečně Opera ve vinici. A trochu té felliniovské poezie k tomu. Myslím, že film dozrál jako to víno, které ve filmu taky teče.

Nacistická estetika.

Filmové zpracování Prokofjevovy opery Láska ke Třem pomerančům.

Psychologizující realismus

Humor 19. století.

Neuvěřitelná taškařice, Švejk v koncentráku a odboji.

Snímek samozřejmě pracuje s propagandistickým akcentem ve využití Haškovy předlohy, posunutí k 2. světové válce považuji za logické - expresionistické scény v závěru (Hitler na pozadí svastikyv nasvíceném záběru je krásná scénografie) odpovídají drsnému humoru celého filmu.

Velmi autentický snímek v atmosféře, přehrávání nebo nedohrávání v několika okamžicích (V. Hlavatý, F. Smolík) člověk odpustí.

Markéta Lazarová v negativu.