Zhan lang chuan shuo

Bylo to v roce 1996, kdy se Donnie rozešel ve zlém s Yuen Woo-Pingem (stalo se tak na place Iron Monkey 2) a jako malé naštvané děcko se přesunul na svůj vlastní píseček a začal dělat vlastní bábovičky. Tou úplně první je jeho režijní, scenáristický a bůhvíjaký ještě debut Legend of the Wolf. Velké oči, málo písku a dva rozhádané tábory fanoušků, přičemž nejnevinnější dotaz v jejich verbálních bitvách zní "proč se to sakra jmenuje New Big Boss"? ;). Dějová linie se snaží být působivá ve chvíli, kdy rozetne film na dvě časové roviny. Sledujeme nájemného zabijáka (pro další vývoj naprosto nepodstatnou postavu), která se chce přesvědčit o tom, zda legendární "Wolf", o kterém se toho tolik vypráví, skutečně existuje. Tajemný muž, Wolfův poskok, ho zavede do temného bytu, kde sedí-leží zestárlý Wolf (Donnie Yen s make-upem třetí generace) a tady už na diváka vyskočí první flashback. Rázem se dostáváme o třicet, možná čtyřicet let dozadu, kdy Donnie co by statný junák prožívá svá dobrodružství. Problém je, že ačkoliv je příběh komplexní (a celkem úspěšně se tak v úvodu tváří), ve chvíli kdy se objeví flashback flashbacku ve flashbacku, začnou i ti důvěřivější pochybovat o Donnieho duševním stavu. Některé střihy jsou navíc tak matoucí, že nevíte zda jste zůstali ve stejné scéně, nebo už se děje něco úplně jiného. Donniemu to možná na papíře všechno hrálo, ale výsledná celuloidová masa je pastí na nepozorné diváky. Vlastně je pastí na všechny, protože spletitý příběh vám zamotá hlavu, i když se budete bránit sebeurputněji, za což mohou především herci (někteří vesničani zjevně viděli kameru poprvé v životě a do svých replik montovali bonusový text) a Donnieho umělecké křeče (epileptické prostříhávání dvou záběrů do sebe je tím nejlepším co můžete členům rodiny nabídnout ;). Nikdo by zřejmě nevyčítal divoký střih a neposlušnou kameru v bojových scénách, ale pokud je tímto způsobem vyroben celý film, vzbuzuje to dojem tvůrčí zoufalosti. Donnie na žádném charakteru nesetrvá dlouho, žádnou emoci nedotáhne do konce. I hlavní postava je neprostupná, zvlášť když ji Donnie hraje jako životem zuboženou trosku, která neustále musí s někým bojovat. Vrcholem je pak laxní sledování předehry osudového finále. Až budou vaší milované sekat hlavu, neberte si příklad z Donnieho výrazu ve stylu "když umřela, tak umřela". Zkrátka a dobře dějová linie skrývá mnohá nepříjemná překvapení, díky kterým si běžný divák bude po deseti minutách přát, aby se herci už jenom mlátili a pokud možno nemluvili, nepřemýšleli a hlavně nehráli. Chudák ještě neví, že akční scény ho nezachrání. Celý film se tak stává klecí, ze které je jediná cesta. Tlačítko na ovladači s nekompromisním nápisem "STOP". Ale pro ty odvážné, kteří by chtěli film dokoukat do konce... Akční scény jsou imponující použitím extraširokých záběrů a kýčovitých barviček (filtry jsou moc pěkné) a proč to nepřiznat, Donnie umí kopat jako málokdo. Jenže k čemu je celý widescreen, když většina klíčových úderů proběhne mimo oko kamery. Snad Donnie nemohl sehnat dostatek kvalitních bijců a stuntmanů, takže většina záběrů probíhá tak, že Donnie běží skrz skupinu obětavců a mlátí kolem sebe, přičemž divák si v té smršti střihů domýšlí co se vlastně děje. Osobně věřím, že se tam dějí zajímavé věci (pač Donniemu občas skutečně vyjde krok a vystřihne fajn trik), ale neuvidíte je. A možná byste je neviděli, i kdyby je kamera milosrdně zabírala, protože Donnie je mistr ve zrychlování, pač to podle něj vypadá cool. Ano, vypadá cool když se z nebe snese Finist, jasný sokol převlečený za kung-fistu a hlavou dolů zavěšen na jakýchsi liánách začne Donnieho zasypávat ručními kombinacemi (přičemž oba si to navzájem vykrývají) a všechno je dvoj až trojnásob zrychleno (a aby se to nepoznalo, operuje Donnie jen a jen se záběry na polodetail a detail). První pět vteřin to vypadá docela fajn, tu zbylou minutu už to začíná být poněkud omšelé. Prozrazuje se tak zásadní věc, která provází všechny Yenovy filmy - neznalost míry. Jako režisér rád experimentuje, ale když ujede a "přetáhne" nemá nikoho, kdo by mu poradil (nebo si poradit nenechá). Když pominu neuvěřitelně komplikovaný příběh, jenž diváky odradí po několika ne-úplně-logických kličkách, zbudou tu akční scény (je jich dost), které zřejmě měly být pilířem snímku. Nejsou - některé jsou nepřehledné, některé příliš přetrikované (zrychlení, dráty) a finální megasouboj je až příliš zdlouhavý (s nečekaně brutálním koncem, který však svou dramatičností vyzní spíš komicky), žádná z akcí nemá v důsledku takový potenciál, aby vás donutila vydechnout nadšením, protože i ty nadějné (lesní běh) se ztrácejí ve změti nenavazujících střihů. Legend of the Wolf je smutným důkazem toho, jak moc se může vymknout experiment z ruky. Zajímavé je, že ačkoliv i další filmy (Ballistic Kiss) potvrdily Donnieho neochotu měnit postupy a přizpůsobit se trendům, stejně jako podivnou žánrovou orientaci, jeho debut je natolik kontroverzním kouskem, že se kolem něj vznáší jistá aura kultu. Na světě skutečně existují fanoušci, kteří budou bojové scény bránit do posledního dechu (asi skutečně vidí za roh záběru) a s kamennou tváří vám vysvětlí veškeré dějové zvraty a dokonce i podtexty uměleckých záběrů. Přiznám se, že jim závidím, protože i po druhém shlédnutí mi Legend of the Wolf připadá jako duševní výron, který měl zůstat v šuplíku. Marně se modlím, aby jednou nastal den, kdy Donnie s těmihle tvůrčími eskapádami skončí, postaví se před kameru a zeptá se "tak co mám dělat?". Pro jeho kariéru to bude to nejlepší... 30% (21.04.2017) (méně) (více)