Profily velikánů: Francis Picabia

Dadaista číslo jedna. Začátek padesátých let dvacátého století. Francis Picabia je nemocný a nezbývá mu už mnoho času. Je mu přes sedmdesát, ale stále maluje jako mladík. „Zbožňujte mé obrazy, ctitelé! Zítra vám budou připadat překrásné, pozítří mistrovské". Kdo je Picabia, že takhle dokáže zesměšnit sebe sama? Vyrukovat s tak provokativní jistotou?
Na svět přišel v Paříži v lednu 1879. Otec byl příslušník španělské šlechty a matka, pocházela z francouzských měšťanských kruhů. Když umřela, bylo Francisovi teprve pět let. Celý život hledal u žen mateřskou něhu, kterou postrádal. Už jako dítě stále něco kreslil. Připomínalo to lehce a bez námahy tryskající pramen, reflex ruky a oka. Když otec předpovídá, že fotografie nahradí malířství, Francis odpoví: „Můžeš sice vyfotografovat krajinu, ovšem ne tvary, jaké nosím v hlavě". Je mu asi osmnáct, když objevuje malíře Sisleyho a Pissara.
Svěřuje se: „Moje chorobná úzkostlivost mě vždy pudila k neznámu. Impresionismus byl pupeční šňůrou, jež mi umožnila rozvinout plíce a naučit se chodit. Od roku 1900 se o něm hovoří jako o umělci budoucnosti. Vystavuje na oficiálních salonech, pořádá výstavy v Paříži a v zahraničí. Avšak ve chvíli, kdy se zdá, že se mu vše daří, přichází období silné deprese, samotářských a hlubokých úvah. Právě tehdy potkal svou první ženu, která vzpomíná: „Přišel ke mně a začal probírat otázku malířství. Prohlásil, že ho nudí ještě víc než mně a že kdyby ho k tomu nenutily přijaté závazky, už by nikdy nemaloval. Alespoň ne tímto způsobem, protože, jak dodal, existuje ještě jiné malířství. Jenže jaké?". Picabia: „Obraz vycházející z čisté invence vytváří tvary dle vlastního přání, vlastní imaginace". (Česká televize)