Charles mrtvý nebo živý

Hudba je tu ještě seriální – evokuje to Resnaisovu Muriel. Flétna a bicí. Možná i naše české nápodoby typu Jirešova Křiku s Porgesovou muzikou. Kamera je nová, ale materiál starobní, prastarý – jak z Bressonů před barvou. Kino to není godardovské. Viděl jsem tu ale anglický civilismus a štymuje mi to s The taste od Honey anebo Saturday Night and Sunday Morning. S tím, že dramaturgie zápletek vůbec není tak padesátková, je to svobodné, uvolněné, filmové; dávno po „revoluci“. Přemýšlel jsem i nad tím, kde jsem se s tou zápletkou už setkal: a ono Max Frisch – taky Švýcar – a přesně ročník postavy (skvělého) Françoise Simona: ve Frischově Stillerovi také odmítne hlavní hrdina být Stillerem. Dva Švýcaři hovoří patnáct let po sobě o tomtéž. Frisch ostatně v době natáčení Charlese komentoval dění ve Švýcarsku podobně kriticky: nejen Češi prošvihli svůj 1968. Je zde vidět, jak to bylo pro Tannera palčivé. Pasáže s dcerou-revolucionářkou jsou citlivé a přesné – kam se hrabou agresivní deklarace Dziga Vertov Group z Číňanky. A přemýšlel jsem i o tom, jakéže debuty Francouzů by byly tomuto podobné: moc mi to sem nezapadalo: spíš v tomhle filmu vidím, že se Noc Jeanne Moreau roztáhla na pár týdnů (anebo persona Liv Ullmann vyléčila milými lidmi). Jednu dolů za tu starobu. (17.09.2022)