Na stěnách budov Němci obsazené Francie, vyzýval tzv. Rudý plakát k udání skupiny zahraničních odbojářů, bývalých Interbrigadistů, vedené arménským emigrantem Missakem Manouchianem. Během masivního německého zátahu bylo zatčeno 22 z 23 odbojářů, kteří bojovali za osvobození Francie. Ti byli zastřeleni v Mont Valerian 21.února 1944. Třiadvacátá příslušnice skupiny byla oběšena nacisty 10.5.1944. Film vypráví originálním způsobem příběh této "armády stínů" z dob francouzského odboje.
Cassentiho Rudý plakát není pouhou historickou rekonstrukci této události, je mnohem více: druh experimentování mezi divadlem a filmem, kde se minulost a současnost prolínají do filmové reality. Přesněji řečeno, souběžně s rekonstrukcí skutečných událostí používá Cassenti představení "Théatre du Soleil" Ariany Mnouchkineové (které bylo skutečnou laboratoří inovativních divadelních forem) ve formě "Comedia dell´arte" o Manouchianově skupině.
Tyto dva příběhy se neustále vzájemně prolínají, přechod od jednoho k druhému probíhá bez jakéhokoliv formálního varování. Zvolená metoda se může zdát poněkud strmá pro neinformovaného diváka, Cassenti ale odmítá zahalit svůj příběh do elegického a obdivného patosu, více jej zajímá perspektiva, ve které minulost rezonuje do současnosti aby divák porozuměl tomu, co z minulosti přetrvává a "hovoří" do současnosti a zda oběť 23 členů skupiny Manouchian, jejich nesobeckost a prokázaná odvaha nás může přimět přemýšlet o našich vlastních závazcích.
Tím je film poněkud poplatný své době a je více zaměřen na francouzské publikum, ovlivněné jak historickým obdobím okupace, tak rokem 1968.
(MiroslavH)
Na stěnách budov Němci obsazené Francie, vyzýval tzv. Rudý plakát k udání skupiny zahraničních odbojářů, bývalých Interbrigadistů, vedené arménským emigrantem Missakem Manouchianem. Během masivního německého zátahu bylo zatčeno 22 z 23 odbojářů, kteří bojovali za osvobození Francie. Ti byli zastřeleni v Mont Valerian 21.února 1944. Třiadvacátá příslušnice skupiny byla oběšena nacisty 10.5.1944. Film vypráví originálním způsobem příběh této "armády stínů" z dob francouzského odboje.
Cassentiho Rudý plakát není pouhou historickou rekonstrukci této události, je mnohem více: druh experimentování mezi divadlem a filmem, kde se minulost a současnost prolínají do filmové reality. Přesněji řečeno, souběžně s rekonstrukcí skutečných událostí používá Cassenti představení "Théatre du Soleil" Ariany Mnouchkineové (které bylo skutečnou laboratoří inovativních divadelních forem) ve formě "Comedia dell´arte" o Manouchianově skupině.
Tyto dva příběhy se neustále vzájemně prolínají, přechod od jednoho k druhému probíhá bez jakéhokoliv formálního varování. Zvolená metoda se může zdát poněkud strmá pro neinformovaného diváka, Cassenti ale odmítá zahalit svůj příběh do elegického a obdivného patosu, více jej zajímá perspektiva, ve které minulost rezonuje do současnosti aby divák porozuměl tomu, co z minulosti přetrvává a "hovoří" do současnosti a zda oběť 23 členů skupiny Manouchian, jejich nesobeckost a prokázaná odvaha nás může přimět přemýšlet o našich vlastních závazcích.
Tím je film poněkud poplatný své době a je více zaměřen na francouzské publikum, ovlivněné jak historickým obdobím okupace, tak rokem 1968.
(MiroslavH)
(více)
Příběh zachycuje skutečnou událost z 2. světové války ve Francii a je natočen polodokumentární formou. Třiadvacet odbojářů pod vedením Missaka Manouchiana (Roger Ibáñez) je popraveno 21. února 1944 na Mont Valérien. O třicet let později chce divadelní společnost složit hold hrdinům a připravuje představení v exteriéru. Historická fakta jsou zčásti zapomenutá, stejně jako nepohodlné detaily. Herci jsou konfrontováni s pamětníky, mezi nimiž jsou příbuzní obětí a také tehdejší kolaboranti s nepřátelským režimem.
(curil)
L'Affiche rouge
