Jehla

Příběh filmu Igla nás zavede do jednoho města v Kazachstánu, kde žije mladík jménem Moro (Viktor Tsoy). Ten se potýká s běžnými i neběžnými problémy své doby i věku. Zbyde mu dost energie, elánu a rebelského vnímání než dojde na konec své cesty? Film je obdařen výbornou hudbou, která přesně zapadá z hlediska střihu a ke všemu ještě dává nám vhled do kazašské populání hudby té doby. (14.10.2015)

Kde Assa končí, tam Jehla pokračuje, takže já sama sebe ocituju: >> Když Viktor Coj odejde z kádrového pohovoru, aby před tisícihlavým davem, (symbolizujícím celý národ), zpíval: "Chceme změnu!", člověk jako by slyšel otáčení koleček Gorbačovy perestrojky.<< V Jehle jde postava Mora ještě dál - buzerující průvodčí mladík v černé s přehledem uzemní vztyčeným prostředníčkem, přepere jakoukoliv přesilu, vytáhne svou holku ze závislosti na morfiu a vůbec marně přemýšlím, jestli se někdy ve východním bloku zrodila víc kůl postava (možná se přibližuje rovněž na archetypu rockera postavený Maciek z Popelu a demántu)... Jehla je zkrátka divočejší, více čerpá z punkové estetiky a podvratnosti, stojí a padá s Viktrorem Cojem, neuvěřitelně populárním frontmanem skupiny Kino. Jen se nemůžu zbavit pocitu, že ona v komentářích citovaná postmoderna a formální progresivnost je vlastně spíš neumětelství a nedostatečná řemeslná zručnost Rašida Nugmanova, vlajkového představitele právě zrodivší se kazašské nové vlny... Čtyry hvězdy za Coje, hudbu Kina, za to, že rocker je klaďas a slušňáci v tesilkách zlosynové. Ten kult plně chápu, ale na prvním místě pro mě zůstane Solovjova krymská lyrika. (22.01.2014)

Viktor Coj byl svého času pojem. Nebála bych se ho nazvat sovětským Jamesem Deanem, a to nejenom tím, že je pojí stejný smutný osud, kdy oba zemřeli při autonehodě. Po shlédnutí filmu Igla mi je docela jasné, že Coj musel být skutečným hrdinou tehdejší socialistické mládeže. Co se týče samotného filmu, myslím, že v něm nejde ani o samotný příběh (ostatně ten je docela banální – mladík ve snaze zachránit svou přítelkyni se zaplete s drogovými překupníky), jako o formu, jakou je podán. Jedná se o jakousi obrazovou a zvukovou koláž. Dialogy, které jsou zde vcelku úsporné, střídají texty vytržené z jiných relací a filmů. Do toho všeho zní hudba, kterou složil sám Coj. I když je Igla podána vcelku nekonvenčně, pořád je to příjemná a zpestřující podívaná. (22.03.2011)

Již po pěti minutách filmu milovníkům a znalcům autorské, artové a experimentální kinematografie začíná být jasné, že Igla nese rysy a známky něčeho více než jenom filmu. Proto je lepší ihned přepnout do jiného módu a vnímat spíše obrazy, hudbu, střih, odkazy, zvuky a náznaky a jiné režisérské "řádky", z kterých se pozvolna skládá poetická balada o volném poutníkovi životem. Ruský rocker Viktor Coj nehraje roli, ale představuje typ člověka – hrdiny své doby, jímž bezpochyby byl. Svým pojetím je Igla něco jako Velký šéf nebo Drak přichází říznuté Jarmuschem. Ovšem Jarmuschovy hloubky Igla nedosahuje. (03.12.2014)

Originální dílo, které pouze nabývá na síle, když si uvědomíme, jak vypadala předešlá díla socialistického realismu. Hlavní hrdina není typickým kolchozníkem, který seje pole srpem a v druhé ruce třímá kulomet – vše pro lepší zítřky a plnění pětiletky (což ostatně nebyla ani Malá Věra s velkým „apetitem“ do života). Kdepak. Moro to je drzoun, flákač a stejně tak vypadá hlavní dějová osa. V některých sekvencích se na diváka valí přehršel nápaditých postupů a energických zvrat(k)ů, což je efektivně střídáno oddramatizovanými, hluchými místy, která vedou akorát tak do slepých uliček. Proti schematismu tehdejších děl se bojuje absurditou a uvolněným směřováním; možná jen Lenin s papírkem pod jazykem ví, jak se bude vyvíjet další záběr. Disco, rock a folkové motivy burácí proti zarezlému hukotu kombajnů. Většina děl, která reflektovala očekáváný pád režimu, nebo již těžila z jeho zániku, disponuje obdobnými rysy. Rozpad, šeď, grotesknost, vzdor, nuda, barvy (Kouř/Assa/ Astenický syndrom). Paradoxem u nich je, že často zůstávají jedněmi z mála děl v lokálních kinematografiích až do dnešních dnů, která nesou autentickou výpovědní hodnotu, než se filmový trh zhroutil pod jeho demokratizací, tzn. tuny náklaďáků s porno-videokazetami a rybími prsty. I český film stále čeká na výrazné dílo, jež by vykouřilo hřebejkovsko-koljácké líbivosti. (10.05.2012)