Reklama

Reklama

Chačipe

všechny plakáty
Dokumentární
Česko, 2005, 58 min

Obsahy(1)

Život v dětském domově objevuje Miroslav Janek prostřednictvím hry. Děti přibírá jako partnery do natáčení, učí je zacházet s kamerou a nechává je, aby samy filmovaly prostředí, ve kterém žijí. Režisér je provádí různými komnatami kinematografie, a tak se děti neomezují jen na prosté zachycení skutečnosti, ale společně animují, natáčejí scénky, které si samy vymyslely, experimentují s filmovým materiálem a zároveň podávají významnou zprávu o svém životě. Kamera v dětských rukou tak boří zeď mezi dvěma světy, je hračkou, ale i nástrojem, který umožňuje svěřit se s tajemstvím, vypořádat se s bezmocí nebo náhlým smutkem.

Z animovaného dřevěného psa padají brambory a kamenní hadi se klikatí na polní cestě ve filmovém prostoru dětského domova, v němž lze do nekonečna skládat z pestrých dílků nejroztodivnější obrazce a útvary. Režisér jen občas zklidní vír obrazů vlastním pohledem, ale jinak se zříká všech vnějších opor a vysvětlení, a hledá podstatné momenty dětského soužití jen na základě vnitřních impulsů, vycházejících z individualit dětí a jejich neopakovatelné imaginace. Dětská fantazie, spontánnost a přirozenost proměňují dětský domov v herní prostor, ale své místo ve filmu mají také takřka abstraktní záznamy pocitů, lyrické stopy první zkušenosti s kamerou.

Na pozadí filmem prodloužené představivosti se pak zachycují útržky předem daných souvislostí: o děti pečuje státní instituce, některé z nich dostanou občas dopis od rodičů, jiné ty své vůbec nepoznaly. Miroslav Janek se dlouhodobě zajímá o ty, které okolí spíše přehlíží. Není pozorovatelem, ale spoluhráčem, který pomáhá nevidomým, Romům, opuštěným dětem, který usiluje o to, aby se vymanili ze společensky podmíněného sevření a našli sílu, jež jim umožní důstojně žít. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (10)

pepino 

všechny recenze uživatele

Tento naprosto oslňující snímek mě utvrdil v tom, že život v dětském domově je krutý a svým způsobem i zajímavý. Miroslav Janek použil kameru jako klíč k otevření brány, která odděluju náš svět od světa těchto dětí. Ukazuje je jak zvenku tak zevnitř- jejich pocity, problémy, toužebná přání, taky jejich krátkodobé radosti, které jsou střídány záchvaty smutku. My kteří máme své rodiny si nedokážeme dokonale představit to, co děti bez rodin prožívají. Chačipe nám alespoň pomáhá na chvíli se vtělit do jejich dětských dušiček a prožívat jejich radosti a strasti s nimi. Režisér není někdo kdo by je jen pozoroval nebo pomáhal, ale snaží se nám vnést kousek jejich světa do toho našeho. Tímto dokumentem jsem byl naprosto uchvácen. ()

kikuka 

všechny recenze uživatele

Chačipe je vo svojom výsledku zaujímavý dokument silný svojou výpoveďou, ako aj formou. Jeho veľkým plusom je to, že nepredostiera jednoznačný pohľad na deti, nedojíma, nežmýka slzičky, nesúdi a neodsudzuje. Jednoducho predkladá divákovi deti, ich hry, ich pohľady na svet. Prenecháva tak priestor tomu, čo nevypovie nahlas, čo nechá otvorené. Práve táto zdanlivá ignorácia faktu, že deti nemajú rodičov, ktorí by boli schopní sa o ne postarať, necháva ho zaznieť silnejšie. Je prítomný svojou neprítomnosťou. Najmä keď téma „opustené deti“ priam láka k citovej manipulácii a vydieraniu diváka. Chačipe však emocionálnu zložku presúva do druhého plánu. Súcit s deťmi je stále prítomný, no nebije do očí. Zostáva na úrovni faktu a na povrch sa priamejšie dostáva len pri rozhovoroch s Aďkou o jej mamičke a o tom, ako by maminka, sestra Saška a ona mali byť spolu. Aďka nevie, či má maminku brániť, alebo povedať, že ich so sestrou jednoducho odložila (áno, znie to cynicky). Väčšina ostatných scén rozhovorov s deťmi, ich jašenia a predvádzania sa ich ukazuje nie ako chúďatká zbiedené, sirôtky opustené, ale ako bandu bĺch. Vreštia, naháňajú sa, mlátia sa, sú na seba hnusné, majú mierne rasistický pohľad na vonkajší svet (medzi sebou zjavne nevnímajú rozdiely). Jednoducho, sú to decká. Navyše, hlavným nositeľom výpovede o deťoch sú ich vlastné dielka. Či už ide o animácie (vrátane psíka, ktorý kaká zemiaky, ale aj rozanimovaných kamienkov), krátke nacvičené scénky, alebo pasáže, ktoré nakrúcali deti samé. ()

Reklama

joker2 

všechny recenze uživatele

Opět nemohu nebýt nekritický. Tvorbu Mirka Janka obdivuju a atmosféra na premiéře v divadle Archa byla příjemná. V první řadě seděla spoluautorka Tonička Janková se svou Sárou, retríverem, a neváhala jít do kabiny vynadat promítači, že zapomněl zasunout pás :). Míra Janek navázal na svůj počin Nespatřené, kde slepé děti z Jedličkova ústavu dostaly do rukou fotoaparáty a pomocí nich vnímali svět trochu jinak než byly zvyklé. V příběhu Chačipe je situace obdobná - opět se jedná o přístroje v rukou dětí, jen v tomto případě se jedná o kameru a z ruky do ruky si ji předávají děti z dětského domova. Tato možnost činí z opuštěných dětí režiséry, scénáristy a herce a vlastně i střihače (což je profese vlastní oběma Jankovým). Dokumenty Míry Janka se vyznačují obrovskou citlivostí ke snímaným objektům, která dětem umožňuje se bez ostychu otevřít a projevit. Kameraman Míra Janek se tak stává součástí natáčeného celku, což může vyvolat spor vlekoucí se už od Nanuka, člověka primitivního: neovlivňuje přítomnost kamery snímaný subjekt? V tomto případě je spoluautorství dětí na filmu patrné, proto pravím: kamera je v tomto případě pouze aparátem, který umožňuje dětem realizovat své sny. I v dnešní době rozvinuté české dokumentaristické školy se jedná o vyjímečný a pozoruhodný snímek, který rozhodně stojí za vidění. Ještě malá odbočka: Míra Janek byl dvorním stříhačem Geodfrey Reggiia (můj oblíbenec - viz profil), konkrétně filmů Koyannisquatsi, Powaquatsi a Anima Mundi a dvou televizních dokuměntů O Králíkovi a jeho hostech a Kdo je... Jiří Králík o Letní filmové škole v Uherském Hradišti a jejím organizátorovi, mém taťkovi. Přeji Mirkovi i Toničce Jankovým hodně úspěchů s jejich dalšími filmy... ()

anais 

všechny recenze uživatele

Na jednu stranu velice silný zážitek z příběhu malé holčičky (jejíž jméno už mi nějak vypadlo), která se nemůže smířit s absencí maminky, na stranu druhou zklamání z dětských hrátek s kamerou. Jak podotkl jeden můj kamarád, režisér Janek má neuvěřitelnou schopnost dostat se těsně blízko k dětem a dostat z nich projev, který by před někým jiným těžko předváděli. Když ale děti dostanou do ruky kameru, trochu se to zvrhává ve zmatené pobíhání. Měl jsem z toho trochu dojem, že děcka neví, co přesně natáčet, jak to pojmout, a myslím, že se v této věci dalo zajít mnohem dál – vést je až k natočení něčeho delšího, osobitějšího. Nesedli mi tam ani básničky, které děti recitují, protože jsem nějak nedokázal uvěřit, že sami rozumí často abstraktním textům. Nenechte se ale zmást mírným rozhořčením natěšeného festivalového diváka, Chačipe za pozornost rozhodně stojí. ()

Slarque 

všechny recenze uživatele

Většinu tohoto dokumentu tvoří záběry natočené dětmi z dětského domova, kterým Miroslav Janek půjčil jednak trikovou kameru a také běžnou digitální videokameru, naučil je s nimi zacházet a pak počkal, co děti natočí. Zajímavé jsou zejména švankmajerovsky vypadající animace mušlí a dalších předmětů, ale i další hrané či dokumentární záběry mají velkou výpovědní hodnotu, třebaže nejsem schopen pochopit všechno, co pochází z nespoutané dětské fantazie (název, básničky). ()

Galerie (3)

Reklama

Reklama