Pitevna

Naprosto instatní asijská duchařina. Stačí přidat jen vodu. Jenže jí do toho můžete lít kolik chcete, pořád z toho bude jen tuhá nezá(vý)živná hmota bez chuti a nápadu. Vystavět půlku filmu jen na tom, že se někomu zjeví duch a ona zařve nebo omdlí a tohle omílat pořád dokola, je fakt dost nuda. Nudné zpracování nudného a zcela neoriginálního nápadu. Za něco stojí jen tak posledních 10 minut. Někde v půlce jsem film musel přerušt, protože jsem měl něco na práci. Když pak byl zase čas, hodně jsem přemýšlel, jestli má vůbec cenu to dokoukat, nebo si rovnou pustit něco jiného. Thajské horrory asi opravdu nebudou mým šálkem kávy. (16.11.2010)

Je poměrně znepokojivé, když mrtví chodí a nachodí toho víc než já za celej den. K Pitevně mě přitáhly úvodní nadšené ohlasy, veskrze příznivá hodnocení a taky fakt, že s Thajskou kinematografií všeobecně nemám příliš zkušeností. Popravdě, není těžké domyslet si, vzhledem k názvu, že půjde o gore morbidní vystoupení plné rozkládajících se těl, zvrhlého personálu a jak je na dnešní dobu nutné, party dezorientovaných teenagerů bojujících o holý život. Opak je však pravdou. Sop je takřka typickým zástupcem asijských duchařin, jejichž boom zaplavil naše povědomí na sklonku 90tých let. Skrze formaldehydem nasáklých sálů, skrz svazující závoj všudypřítomného chladu, vstupujete do příběhu mladičké Mai (Natthamonkarn Srinikornchot), studentky medicíny s účesem jak přilba z Top Gunu, která se ocitne na linii mezi smrtí a posmrtným životem vidíce víc, než jen těla zakrytá na pitevních stolech. Návštěvy pitoreskních, zrůdných duší dostanou se na běžný denní pořádek a křehká dívka je nucena ohlédnout se do vlastní minulosti, aby odhalila příčinu svých vidin, zlých snů. „Když lidi umřou, musí mít svázané ruce, aby odpoutali duši!“ Víra v duši a její klid po životě je prakticky základním stavebním kamenem celého děje, do něhož jste vtaženi strašně rychle a teprve až s druhou polovinou filmu se v něm začínáte trochu orientovat. Řemeslně velice slušně zvládnuté scény provázané chladnou, neuchopitelnou atmosférou a profesionální, moderní kamera. K tomu ještě pocitově barvitý, pulzující hudební motiv - srdečný klavír a oduševnělé housle, temná elektronika a podmanivý, tesklivý dívčí zpěv. Oproti tomu těžko čitelné charaktery postav, jenž příliš nemluví, spád děje víc než příběh suplují četné lekačky (neboť co mrazí víc než přímý pohled do tváře smrti) a poměrně slaboučký závěr. Pitevna Duloisita Niyomkula (nu nemají ta thajská jména svůj jazykolamný půvab?) je tak řekněme průměrným hororovým kouskem, který těží především z vysoké technické kvality zpracování a možná až přemíry zmíněných lekaček. Zcela absentuje na jakkoliv okatou brutalitu, vyprávění je hodně vláčné a postrádá zásadnější spád. Přesto se však (pro mě) jedná o třídu lepší počin, než další thajský horor Voodoo: Umění ďábla (2004). [final rate: 55%] (13.10.2008)

Chladné, děsivé a tajuplné. Výborná hudba. Mladé studentce se zjevuje mrtvá žena, kterou ostatní nevidí. Na thajské poměry je to výborný film. Po celou délku snímku jsem čekal na lekačky, objevily se asi 4, po kterých byly moje trenýrky na ždímání:-). Kdyby autoři filmu více zapracovali na podobě ducha a více hustější atmosféře, tak z toho mohl býti hit. Je mi líto, že tento snímek nezůstane v mé paměti moc dlouho, protože co se týká zápletky, tak ta je velice chaotická a já vlastně ani nevím, jak to celé dopadlo! A to se mi už dlouho nestalo, abych něvěděl, jak film vyvrcholil. (19.09.2008)

Thajská pitevna je v něčem odlišnější, než ty evropské nebo americké. Asi mají daleko větší úctu k zemřelému,proto dokážou tak dobře natočit horor s takovou tematikou.Studentka medicíny Mai vidí něco,co nikdo jiný nevidí. Začne jí pronásledovat duch z minulosti a chvíli jí nedá vydechnout. Má alespoń malou šanci přežít? (15.09.2008)

No tak od tohoto Thajského hororu jsem čekal tedy něco mnohem víc. Lekavé momenty ty nestačí. Horor musí mít atmosféru, myšlenku... Tyhle asijský duchařiny o duších zbloudilých a rukou nebožtíka svázaných mě už opravdu moc nebaví. Oni asi nic jiného nedělají než tyhle duchařiny... Občas jsem se lekl, ale v ději sem se motal, a i když se děj začal rozmotávat vůbec si mě to nedokázalo vtáhnout a zaujmout - spíše jsem u toho usínal. (19.09.2008)