Faustka

Catarella dokáže každý díl něčím ozvláštnit. V tomhle díle zase exceloval. Catarellovi parkovací schopnosti jsou ještě osobitější než ty moje. Ovšem jeho dramatické vystoupení v roli Jidáše ze hry Umučení Krista nemělo chybu, když zaníceně deklamoval: „Prolil jsem krev nevinného, za třicet stříbrných jsem ho zradil, nejsem nic než zaprodanec Kain a odrodilec a zůstanu jím na věky věků.“ 

Assunta mi byla povahou sympatická. Siciliánka, tedy divoká, temperamentní, ale hlavně hrdá. Byla unesena omylem, místo sestřenice Concetty, ale chlípnému Vincenzovi hned ve dveřích jeho ratejny nekompromisně sdělila: „Teď už jsem stejně zneuctěná, budeš se se mnou muset oženit!“ Vincenzo její výzvu ke zneuctění chvíli zvažoval, přece jen Concetta byla buclatější, ale aby neutrpěla jeho dobrá pověst milovníka výzvu přijal. Assunta dělala okolky, dokonce vytáhla nůž, ale po chvíli ho zahodila a jen protestovala: „Jsem studená jako kus kamene. Copak necítíš že líbáš mrtvolu? Nic necítím, jsem kus ledu… Tak ano! Ano! Tak mě znič!“ Její cestu za pomstou jsem chápala, co si žena neudělá sama, to nemá. Po mnoha peripetiích pomsty dosáhla, i když ne pomocí pistole (nedivím se jí, já bych se taky netrefila) ale za použití ženských zbraní. To je tak, když je dívka vychovávaná k naprosté cudnosti, ale tělo si žádá své.

Taková sadistická podmínka v poslední vůli, to je týrání vlastního dítěte. Chybí mi tam žánr drama až tragédie. Tentokrát jsem si happy end nevychutnala.

Vskutku bláznivá komedie, kde se Marcello Mastroianni jako gangster Charlie „Límeček“ s žádnou ženou příliš nemaže, facky lítají a prostitutka Pupa v podání Sophie Loren to mnohokrát pocítí na své krásné tvářičce. Ovšem ta holka se jen tak nevzdává. „Znáte to. Holka se ráno vzbudí a řekne si: Bude ze mě děvka. Je to něco jako poslání.“ Z úst Sophie Loren, to zní skoro jako úryvek z díla Williama Shakespeara. Pierre Brice se jako policista snaží a závěrečná automobilová honička ukáže jeho buldočí vytrvalost. Tetička komisaře Lambelliho mi svým naturelem připomínala všetečnou Marii Rosůlkovou, která taky ve spoustě menších rolí s oblibou fušovala kriminalistům do řemesla. A soucítila jsem s jejím: „Taky to mám těžké. Člověk dřív zemře, než se dočká nějaké penze.“ Zaujal i výslech uklízečky nad tělem zavražděné, který mnoho zásadního do případu nevnesl, ale pobavil. „Já nic nevím, já nic nevím. Jen uklízím a o nic se nestarám.“

Seržant říční policie mi byl sympatický a žraločí samici taky, proto ho nesežrala. Znečištění moře mě zneklidnilo, filmaři tam očividně navezli obsah všech skládek z Paříže i širokého okolí. A udivilo mě, že v zaplavených pařížských katakombách má voda větší hloubku než zdolával Jean Reno v Magické hlubině. Pak je jasné, že stačilo pár beden dynamitu a z Paříže byla Atlantida. Katastrofa! Ještě že už jsem Paříž před lety zavčasu navštívila. Ale tenhle výlet s Xavierem Gensem byl až příliš chaotický. A finální červeně znázorněné rozlézání žraločího potěru po celém světě a všemožných řekách mě nechalo v klidu, protože jsem si všimla, že Čechy to úplně vynechalo.

A pak že jsou dostihy nuda. V italském provedení ani náhodou. Sázení na koníčky může být i velká zábava. Paňák (seladon s vybroušeným úsměvem modelky), Pomajz (užvaněný „odborník na tipy“, věčně s cigárem v hubě) a Felice (tak trochu do počtu) jakoby říkali: „Království za koně!“ Bohužel žádným královstvím nedisponují. Popravdě většinou nemají v kapse ani liru, ovšem moc je to netrápí a sází a sází. Ona se totiž těch tří vykutálených troubů ta štěstěna přece jen drží.

Před letním horkem se utéct nedá a před přitažlivou sexy svědkyní je to zcela nemožné. Montalbano si ovívá větráčkem orosený obličej, ale moc to nepomáhá. Krev se v něm vaří a vztek narůstá. Snoubenka Livia se plaví po moři s jiným mužem a Salvo žárlí. A když se na scéně objeví rajcovní dvojče zavražděné sestry, tak Salvovi nahromaděné emoce vybuchnou přímo silou činné sopky. No co! Montalbano si přeříká pár Otčenášů a já mu to jako jeho pravověrná fanynka odpustím.

Poslední noc v Soho je film, který diváka zavede do víru šedesátých let v Londýně, kde se snoubí elegance s temnotou. Edgar Wright nám předkládá příběh plný barev, hudby a tajemství, který vás vtáhne do světa, kde se každý detail počítá. Thomasin McKenzie a Anya Taylor-Joy jsou jako Eloise a Sandie dokonalé. Jejich herecké výkony vás pohltí a nepustí. Wrightův film je jako labyrint, ve kterém se snadno ztratíte, ale nechcete najít cestu ven. Je to směsice nostalgie, strachu a obdivu, která vás nutí zamyslet se nad tím, jak minulost ovlivňuje přítomnost. Poslední noc v Soho je film, který vás donutí přemýšlet, cítit a snít. Je to důkaz, že některé sny se mohou stát nočními můrami, ale i tak stojí za to jít za nimi.

V mnohém nápaditá komedie, ovšem chyběla mi v tom typicky italská expresivní gesta jako „špetka soli,“ „miska vody“ nebo „modlící dlaně.“ To si bohužel režisér Vittorio De Sica nepohlídal. I když jinak se Peter Sellers své role mazaného podfukáře a falešného režiséra s příhodným jménem Federico Fabrizi evokující Federica Felliniho zhostil skvěle.

Hluboce mě to zasáhlo. Když stojíte před takovou krutou diagnózou tváří v tvář, protože Alzheimer postihl někoho z vašich blízkých, je prožitek u tohoto filmu mnohem intenzivnější. Karel Roden nemůže nikdy zklamat a Regina Rázlová podala obdivuhodný výkon. Velká škoda, že nominaci na Českého lva neproměnila.