Obsahy(1)
Každý rok sa vyše dvadsať tisíc škôl v Ugande zúčastní národnej hudobnej súťaže, v ktorej deti predvádzajú umenie tradičnej hudby a tanca svojich kmeňov. V roku 2005 postúpila do celoštátneho finále v Kampale škola v severnej provincii Patongo, ktorá je rozvrátená dvadsaťročnou občianskou vojnou. Približne dva milióny ľudí, vrátane dvestotisíc sirôt, prežíva v táboroch, strážených vojakmi pred bandami rebelov – tzv. Lord's Resistance Army. Poetický dokument sleduje deti traumatizované niekoľkoročným konfliktom na ceste za nečakaným hudobným triumfom. Mnohé z nich, ako Rose (13 rokov), Nancy (14) a Dominic (14) boli svedkami popravy svojich rodičov, či ich dokonca samé uniesli rebeli a prinútili ich zabíjať. Dramaticky vystavaný príbeh vypovedá o univerzálnej moci hudby, pomocou ktorej môžu deti kmeňa Acholi uniknúť pred vojnovými strasťami a znovu pomaly nájsť svoju dôstojnosť. Film je podmanivý svojim vizuálnym spracovaním, skvele doplneným struhujúcou hudbou. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (4)
Nemůžu si pomoct a klidně si mě nařkněte z politické nekorektnosti, ale dokonalá kamera (úchvatné záběry) a propracovaný zvuk (spolu s podmanivou hudbou) na mně zapůsobily atmosférou hranosti - hraného dokumentárního filmu. Jednoduše - War / dance funguje tak krásně, až to působí nereálně, neskutečně. Tím bohužel utrpí jednoduché (o to pochopitelně působivější) komentáře malých sirotků - neuvěřil jsem jim. Nezaufugovaly u mne zvolené tvůrčí postupy, jelikož všeobecně vnímám sílu dokumentu v autentičnosti, kterou jsem v příbězích osiřelých ugandských dětí necítil. ()
Oscar 1 nominace: Dokument ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $115,210║Tržby Celosvetovo $137,977║ ()
Ačkoli se nepovažuji za cynika, War Dance nejen že mě nedojal, navíc jsem se u něj často nudil. A to především u pasáží, kdy kamera zabírala nějaké ugandské dítě, které odříkávalo svou tragédii - působilo to většinou hraně, nevěrohodně. Navíc mi přijde jako příliš velká náhoda, když si filmaři vyberou něakého anonymního xylofinistu a anonymního tanečníka (2 děti ze statisíců), a zrovna ony vyhrají dvě hlavní individuální ceny v celonárodní soutěži. Celkově to na mě působilo jako typicky americký scénář o chudých dětech z periferie, které "opravdu chtějí" být nejlepší, skutečně se jim podaří nejlepšími být (protože podle náboženství zvaného Americký sen když něco "opravdu chceme", vyplní se nám to - např. když bude retardovaný chlapec "opravdu chtít" být rektorem univerzity, dokáže to) - a to je happy end. Tento scénář byl už vícekrát realizován v amerických kulisách, nyní zde máme tedy kulisy africké... Jenomže s africkou mentalitou se neslučuje tahle americká ultrasoutěživost ("My budeme nejlepší! My budeme šampióni!") - což je mimochodem taky důvod, proč v Africe nefunguje kapitalismus. Malí Afričánci (tedy ti normální, nerežírovaní štábem amerických filmařů) budou prožívat euforii prostě díky samotné hudbě a nějaká trofej pro ně bude druhořadá... Pasáže, kdy jde skutečně o hudbu či tanec, jsou bravurní - zřejmě proto, že v těchto sekvencích tvůrci filmu nebyli víc ani míň než DOKUMENTARISTY - tzn. prostě snímali realitu, aniž by se snažili ji nějak režírovat. ()