Tajemství Oberwaldu

Nepodobat se ničemu a nikomu, to je velká chvála. Královna, revolucionář, slouhové, intrikáni a nohsledi se potkávají v dialogu Jeana Cocteaua s Michelangelem Antonionim. Zachovalá vévodkyně Monica Vitii pod vedením možná ne tak svěžího režiséra zápolí s osobní a potažmo vůdcovskou krizí po smrti milovaného chotě-státníka, jehož buřičský dvojník náhle vypadne z obrazu. U toho se hodně řeší vysoké, nízké a to nejhorší - prostřední, a možná trochu odhaluje romantické ledví druhdy vytříbeně chladného a akademického filmaře. Dojem podtrhuje mahlerovský soundtrack Giorgia Gasliniho. Antonioniho volba točit na video je obdivuhodná už jen proto, že jde o naprostý nesmysl. Nesoulad nechtěného efektu studiových pohádek ČST blahé paměti a historických reálií je decimující, rušivý, ale naprosto nevídaný. Konverzačka v kulisách několika komnat se dobrovolnou volbou video-hnusu asketicky zbavila posledních pentliček koukavosti; když v jedné ze scén dvojice nepravděpodobných milenců vychází na louku pod hradem, představuje těch několik záběrů skrz listy jírovce doušek pro poutníka táhnoucího se pouští. V očích hlupáků, a těch je dost, mohou vaše zvyky vypadat jako pohrdání. (24.03.2018)

Michelangelo Antonioni to zkusil na svůj věk vyloženě inovativně, ale patřičně se spálil. Tajemství Oberwaldu je kapánek unavená inscenace s kamerovými fígly, co zastírají strašnou povrchnost všeho okolo. Antonioni si barví scény dle budoucích konvencí, hloubá nad poměrně zdařile rozehranou studií lidské zášti a zrady (to televizní inscenace šlechtí v první řadě). Další věci mu jdou o poznání hůř. S herců nevymáčknul potřebné zaujetí a nechá diváka v trudném dojmu, že bez překvapivých a vděčných přidávání barevných odstínů (mimochodem místy trochu trapné) nemá už moc co říct. Nevěřím snad, že by se myšlenkově vyčerpal, ale motiv vzniku zůstal asi skutečně jen u pohrání si s novinkou na trhu. A to je dost málo. (13.08.2009)

Citujúc recenziu Tomáša Seidla na booklete LK vydania tohto filmu, "...i sám režisér se před premiérou na festivalu v Benátkách omlouval konzervativní generaci kritiků za sníženou kvalitu obrazu, romantickou povahu příběhu i za 'banalitu barevných experimentů' " ..... a s tým sa dá iba súhlasiť. Začiatok ma vcelku vydesil, pri predstave sledovať niečo pripomínajúce nudné inscenácie STV ktoré sa režisér snaží "osviežiť" farebnými filtrami, experimentami, tóninami, no časom sa z toho (najmä vďaka výkonu Monici Vitti) stala celkom pozerateľná dráma popisujúca vzťah medzi "vrahom a obeťou", ktorý prerastie paradoxne vo fatálnu lásku.... samotné farebné experimentovanie mi až tak nevadilo v exteriérových scénach, v niektorých momentoch možno ešte posilnilo silu romantického obrazu .... námet je proste príliš výrazný na to, aby som dal filmu menej ako 50%, aj napriek miestami nestráviteľnej "televíznosti" a "plochosti"... (09.11.2009)

Přepsáno v červnu 2018. Tajemství Oberwaldu je filmovou romantickou baladou. Antonioni si zde opět pohrává s prvkem osamělosti a odcizení. Ve zvolené poetice romantismu krotí barvu do symbolu, přidává klamaní tělem a živočišný bezprostřední temperament se střetává s chladnokrevností politicko-společenské intriky. Obrazy vnitřních pocitů jsou upřímným výlevem i výsledkem intimní manipulace. Zmatení pocitů. Milostné vzplanutí dochází naplnění v romantickém gestu spásného vysvobození. Osamělost je tíživější než zodpovědnost, prostředkem se stává Déjà vu a povznášející pocit štěstí. Nepopsatelný pocit se navždy zaryl do srdce a nad něj není. Pocitový romantismus je umocněn komorním prostředím a křehkostí myšlenek. Hlavní postavou romantické legendy je královna (velmi dobrá Monica Vitti), formální hlava státu a jeho nejosamělejší obyvatel. Zpola dobrovolná a zpola vynucená izolovanost si udržuje zdravý rozum sebeironickým provokováním. Otupělost je výsledkem osamělosti, probuzením je romantický ideál osudového zásahu vyšší moci. Omamná vůně harmonického souznění je životní odměnou. Mihotavý okamžik úplného vnitřního naplnění je vykoupením. Hlavní mužskou postavou je Sebastian (sympatický Franco Branciaroli), idealisticky horlivý mladík s rozpolceným dopadem při střetu s realitou, která mění podoby podle svých vlastních zájmů. Stává se nástrojem a rozhodujícím prvkem. Osamělost je rozpálena mladickým idealismem a vzrušením, vůně podlamuje kolena, vzývá se nejvyšší cit, věří se v naplnění. Romantický ideál je přesvědčením. Důležitou postavou je hrabě z Foehnu (zajímavý Paolo Bonacelli), nejmocnější muž státu a vrchní velitel policie. Jeho pavučina má spolehlivé pohůnky, nejsilnější zbraní je bdělost, připravenost a nesmiřitelnost. Každý tah je podpořen silou a nezná slitování. Z dalších rolí: s nejsilnější zákulisní mocí spolupracující sebevědomá královnina důvěrnice Edith de Berg (Elisabetta Pozzi), královně stále věrný vévoda Willenstein (Luigi Diberti), či oddaný královnin němý sluha Tony (Amad Saha Alan). Tajemství Oberwaldu je romantickou baladou v táhlých tónech osudovosti. V Antonioniho rukách jsou nejsilnějšími místy intimní pocity. (26.06.2009)

Ty dvě hvězdičky jsou za ve své době progresivní pokusy s digitálními efekty, které jsou zde ovšem - jak přiznal i sám Antonioni - docela povrchně využity. Je pravda, že tenhle film vzniknul na zakázku italské televize, čili postrádá určité "autorství", které by jej řadilo mezi Antonioniho široce diskutovaná díla (přesto, že jde o adaptaci divadelní hry Jeana Cocteaua - Dvouhlavý orel), což ovšem nijak neomlouvá to, že Tajemství Oberwaldu je špatný a poměrně dost nudný film, který nezachrání ani měnící se impresionistické podbarvení. (09.02.2010)