Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krimi
  • Horor

Recenze (1 335)

plakát

Písečná žena (1964) 

Tady je pomocníkovo nářadí? / Tak přece je tu ještě někdo... / Kdo? / Slyšel jsem, jak říká 'pomocník'... / Prosím nepřemýšlejte o tom... Když jsem před cca dvaceti lety viděl Písečnou ženu poprvé, bylo to osudové setkání. Nyní mi připomněla, jak těžko se hovoří o dokonalých filmech. Podobenství mám rád a partnerství / život jako díra v písku, ze které se nelze / není radno vyhrabat, je dobré podobenství. Možná až příliš dobré. Knihu jsem nečetl (ale budu), ale pochybuji, že by mohla být působivější než film, který krásnými a děsivými výjevy sypaní a drolení navozuje opojnou hrůzu poznané nutnosti naprosto nedostižně. Hrůzu, z níž se sice nevyhrabete, ale která dokáže učinit když ne šťastným, alespoň spokojeným. Příjemně nesoučasný a pravdivý příspěvek k problému svobody. Nesnažím se o nemožné, nejdu proti zákonům přírody!

plakát

Osudová přitažlivost (1987) 

This woman is completely irrational. Osudová přitažlivost mě zaujala dvěma prvky: Nenapodobitelným výrazem Michaela Douglase při pohledu na svlékající se ženu, nebo když mu ho někdo kouří ve výtahu, který uplatnil během kariéry v řadě filmů. Tím druhým je výčet toho, co by se dnes už nedalo / nesmělo natočit. Sklon posouvat tuto hranici proti směru společenské senzitivity dostihl Adriana Lynea ve druhé polovině devadesátých let po příliš pravdivé a příliš chápající Lolitě, po níž si už neškrtl. Vynechme banální otázku zlých (šílených, iracionálních, podlých) žen a jejich zobrazení v umění. Je fakt, že se to s tímto fenoménem jeden čas (několik set, tisíc let) trochu přehánělo, ale je milé, když někdo ujme opomíjeného tématu. Aby člověk nepodlehl omylu, že má ďábel ve spárech jen tu početně méně zastoupenou polovinu lidstva. I think you are terrific. But I am married. Lyneovi se především mistrně daří navozovat efekt šikmé plochy, situaci postavy propadající se do čím dál většího průšvihu, o němž diváci vědí, ale ona ne (nebo ji není s to vzdorovat); kdybychom neměli k dispozici bohatou tradici antického dramatu, mohli bychom ho nazývat efektem Vrchní, prchni. Asi závisí na osobní historii diváka, ale mě se dělalo nevolno. Obsadit roli harpyje proti typu vynikající Glenn Close byl doslova mistrovský tah - už jen pro zdůraznění, jak málo muži stačí, když se objeví reálná, "nekomplikovaná" příležitost. SAMURAI SELF-HELP.

plakát

Příběh '88 (1989) 

Honzo... / Andulo neblázni. Ráno vstáváme brzy. Dvoje kozy v prvních 8 minutách, dokonce plavý bobr v sauně na 1:05:14; Zuzana Zemanová-Hojdová ví, co divák potřebuje. Člověk by řekl, že tvůrci neměli žádné velké ambice: Krausová váhá mezi šeredným, ironickým Krausem, který má hlavu jen pro architekturu scény a romantickým sportovním kudrnáčem, který ji chápe. Potom se stihne nechat napustit oběma samci sukcesivně za jeden večer a pochopitelně se nemůže dopočítat - tak prosté to je. Zemanová-Hojdová měla ale na konci osmdesátých let asi chodila na kvalitní polské filmy - morální to není ani coby se za nehet vešlo, ale nějaký neklid v tom znát je. Ambivalentní hořkosladkou náladu mládí bujícího na sklonku éry reálného socialismu se jí (a možná ještě spíš kameramanovi Petru Hojdovi) podařilo zachytit celkem zdařile. Hele, tydlety cédé plejery, ty jsou super.

plakát

Bobule (2008) 

Na co si to tady hraješ, ty vole?! Překvapilo mě docela dobré hodnocení filmu. Bobule přitom destilují většinu toho, co je na české kinematografii strašně špatně. Chápu záměr natočit pohodový odpočinkový film, byť bych uvítal, aby čeští filmaři měli častěji i jiné záměry. Otázku, kterou si u filmů, jejichž primární cíl je vzít diváka na devadesátiminutovou dovolenou, je ta, jestli to skutečně musí špatné, aby tuto funkci plnily. Domnívám se, že nikoliv, pár skvělých exemplářů, do nichž občas zajedu jako na Kvildu nebo na Mácháč, znám. Před několika dny ostatně reprízovali při velmi smutné příležitosti Svatební cestu do Jiljí... I když Hádek a Langmajer nejsou Šafránková a Abrhám, byla to vzácná příležitost zamyslet se, kde se rozevřela propast mezi minulostí a přítomností české filmové komedie. (...) Měl jsem to sepsáno v bodech, ale potom jsem se rozhodl neotravovat a nějak to shrnout: Kde Bočan (režie), Skála (scénář) & spol. rozesmějí  diváka doslova za pár korun minimalistickou scénou hrdiny balancující nad horskou propastí, která ani není vidět (+ legrační zvukový efekt padajícího kamení), obtěžuje Bařina třiceti minutami leteckých záběrů sakrálních budov jižní Moravy. V tom je všechno - chybí soudnost, inteligence, cit, um, herectví, charisma. Chybí nevinnost. Když se znakem kompetence k natáčení celovečerních filmů stane zkušenost produkce televizní reklamy, vše je ztraceno. No ještě trochu Millerka... Do perka...

plakát

V síti (2020) 

Jsem myslela, že milování má být jako z lásky... / (Úsměv) Jsi ještě mladá... Grooming je obrovský problém, ale neméně perverzní mi připadaly kašírované reakce štábu. Toho divení. Klusákovo: Ty kráso... Kromě zhoršení alergické reakce na vyzváněcí tón Skype mě film inspiroval k pokusu o pochopení tajemství úspěchu Víta Klusáka. Dospěl jsem k závěru, že roli hraje zvláštní paradox snahy nepřehlížet důležité fenomény kombinované se skálopevnou neochotou / neschopností cokoliv pochopit. Tajemství pouta s českým divákem? Sexuoložka Renáta Androvičová konstatuje kdesi v první třetině filmu důležitou statistickou skutečnost: Pouze 3-5% mužů, kteří loví děti na internetu, jsou pedofilové. Kdo jsou ti další, to je otázka... Klusák během 100 minut filmu zobrazí čuráků, že by s nimi, narovnanými od varlat po žalud, dosáhl na Měsíc, aniž by se pokusil na tuto kruciální (nebo jakoukoliv jinou) otázku podat byť hypotetickou odpověď. Možná není tak úplně divácky bezpečné se ptát. Klusák, věrný svému modu operandi, otázku motivu šetří na konec pro nejméně povolaného: "Ústečáka" s "malou cestovkou" (=organizace dětských táborů a lyžařských výcviků, který zatepluje svou chladnou kancelář oplzlými videohovory s dětmi). Dobytek kličkuje. Neví. Někdo jiný? Pedofil mi připadá jako obětní beránek společnosti, která jitří touhu, aniž přináší prostředky k jejímu uspokojení. To je v jistém smyslu normální (reklama, ekonomika v jistém smyslu stojí na touze, a ne na jejím naplnění), přece jen ale považuji za užitečné připomenout jednu zjevnou pravdu: za současných podmínek sexuální ekonomiky zralý muž chce šukat, ale už k tomu nemá možnost; nemá na to už ani tak úplně právo. Není tedy moc divu, že se obrací k jediné bytosti neschopné klást mu odpor: k dítěti. (Michel Houellebecq, 1997; česky v Eseje, 2020) Jak byste ohodnotili kvalitu tohoto hovoru?

plakát

Nehanobte spánek mrtvých (1974) 

Couple of drug crazy maniacs... / More than that. Have you ever cross any of these satanists? Prchat před zombíky na venkov je stejně naivní, jako doufat ve spásu v kostele, nemocnici či doufat v pomoc policie. Britská divize Agrofertu hubí nejnovějším vynálezem škůdce radiovými vlnami, přičemž probouzí k aktivitě voliče, s nimiž se u uren už nedalo počítat. Hororově legrační, dialogy k popukání, post-synchrony mimo, detektivně vzato hrozně hloupé, herecky tristní. Rozprostřeno na pozadí dobře nasnímané a odvážně ozvučené rurální Anglie, ochuceno víc než špetkou žlutého italského koření, podáváno v restaurované podobě - jedinečný labužnický zážitek. Dead people don't walk around, maybe except in very bad paperback novels, you see?

plakát

Já a ty (2012) 

Náš týden na horách. Má setkání s Bernardem Bertoluccim bývají rozpačitá. Očekávání od banálně znějícího titulu Io e te byla velmi vlažná. Odhodlání dvaasedmdesátiletého filmaře hovořit o pre-mileniálech působí zpočátku rozpačitě i roztomile zároveň, zvláště ve scénách, které jakoby vypadly z filmu o padesát let staršího. Dojem, že ať tak či onak to má starý mistr "v paži" ale pomalu překonává rozpor anachronismů, jak bezútěšná psychosociální zápletka o synovi Jiřího Mádla a Malcolma McDowella schovávaném ve sklepě, kam jakoby nacouval dvorkem betonové zahrady, pomalu vykvete ve filmový pugét, který v době vzniku vidělo trestuhodně málo diváků. Jisté filmy dělá jediná scéna a napadá mě hned několik, jež za nanebevstoupení vděčí jediné písničce. Rozháraný výběr hitů, které Bertolucci nejspíš nastudoval jako relevantní (The Cure - Boys Don't Cry; Muse - Sing For Absolution, RHCP - Power Of Equality, Arcade Fire - Rebellion (Lies), exploduje v tanečku ústředního páru na italskou (!) verzi Space Oddity titulem Ragazzo solo, Ragazza sola, nazpívanou samotným (!!) Davidem Bowie (který byl ostatně známý ochotou překvapovat jazykovými verzemi svých písní). Když Tea Falco přidává svému bratrovi třetí hlas, z plátna kane elixír lásky hutnější burákového másla. Nachytal jsem se při otázce, jestli děkovat spíš Bowiemu či Bertoluccimu, ale potom jsem se zastyděl, že bych se ptal stejně na podíl zásluh Mahlera a Viscontiho. S ženskou v místnosti se nedá číst.

plakát

Biznis (2005) 

Frankie went to Hollywood. Nick Love, cosi jako expert na britskou pokleslost, nabízí v Byznysu hodinu a půl trvající variaci na videoklipy Duran Duran. Plus hulení, kokain a pomerančově zrzaví gangsteři pálící po sobě ručními zbraněmi v pomerančovníkových hájích Costa del Sol. Všimněte si, že nezmiňuji motiv filmu ani děj. Není důvod. Chlapi pašují drogy, šukají děvky, prohánějí po mizerných španělských silnicích drahé německé vozy, utrácejí peníze a tancují v legračních outfitech na to, co se v neméně pokleslé střední Evropě považuje za "klasiku". Ale Danny Dyer smažky umí a nepostrádá to podmanivý dovolenkový retro-styl.

plakát

Jak přežít single (2016) 

Kolegyni s podobným "problémem" jsme kdysi ve zlé letoře podarovali plakátkem tohoto filmu. Řekněme, že jsem se za ten škodolibý kousek potřeboval vytrestat a efektivnější způsob než setkání se samotným filmem se nenabízel. Dalo se samozřejmě předpokládat, že nepůjde o veledílo, ohledávají trudný úděl nevyhnutelné postmoderní osamělosti, ale existovaly přijaté varianty: třeba že to bude ukrutně strašidelný stav single nahlížet s nadhledem, nebo že se bude jednat o ztřeštěnou taškařici, která nemá se skutečností moc společného. Už dlouho jsem neviděl film, kde by byly ženy vyobrazeny tak přesvědčivě jako husy bez špetky inteligence, grácie a fantazie. Budiž jistým vysvětlením, že za to může muž, jistý Christian Ditter, který v rámci catch-all strategie zabydlel film čtyřmi charaktery v průhledném záměru zachytit "autentickou zkušenost" co největšího počtu průměrných lidských exemplářů. Ty posléze nechává ve sladkobolných milostných peripetiích objevovat ty nejbanálnější vztahové "pravdy" (rozuměj, hollywoodská klišé). Špatná hudba, nesympatické představitelky (z nichž otylá rebel Wilson je ta zdaleka nejpřijatelnější) a nuda. Jeden z těch filmů, které připomenou, proč není dobré být mladý [blb].

plakát

Rok jedna (2009) 

I think l have sand in my ass, but there's no way of knowing for sure. / l'll take a look in it when we get to Sodom. Harold Ramis není Terry Jones a Jack Black a Michael Cera, jinak fajn chlapíci, věru nejsou Graham Chapman a John Cleese. Zajímavě šílený záměr tak nenabyl hypoteticky možné anarchistické podoby plné historicky / biblicky poučených gagů, ale nemastné neslané coming-of-age teenagerské variace na hledání svého místa ve světě, zaplevelené Jackovou hysterickou snahou dělat legraci. Těsně vedle.

Reklama

Reklama