Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krimi
  • Horor

Recenze (1 466)

plakát

Zastavárník (1964) 

Where'd you get these numbers tatooed, uncle? Kde většina filmů o holocaustu končí, Zastavárník začíná: Nazerman 25 let úspěšně úspěšně krotil vzpomínky na evropskou minulost. Jeho stoický postoj má paradoxní důsledky, když jej série evokativních událostí vrhá surově zpět.  Způsob, jímž Lumet a kameraman Boris Kaufman nechávají vynořovat vytěsněné vzpomínky uprostřed newyorského provozu, je úchvatný. Lví podíl na drásajícím návratu do minulosti má i maniakální Quincy Jones a hlavně Rod Steiger, jehož tvář rozbrázděná světlem vrhaným přes pletivo kvelbu/lágru platí za nedostižnou školu minimalistického herectví. Hrůza vrcholí ve scéně z metra, která si nezadá s tím nejhorším z Sofiiny volby. Europe is great, you can almost smell the difference. / It's rather like a stink if I remember.

plakát

V úskalí (2020) 

Man doesn't pass through the emotional part. It goes directly from the eyes to the ass. FF musel být fantastický otec. Nebo příšerný; snad obojí. Při znalosti rodinných poměrů Sofie Coppola lze její posedlost vztahy dcer a otců těžko vysvětlovat jinak. Na každý pád tlačí s urputností AC/DC (kteří se ovšem na vytříbených soundtracích jejích filmů neobjevují) s kosmetickými obměnami stále to své: Tokyo/LA→New York; herec po sezóně → galerista po sezóně; blond dorostenka → zralá bruneta se dvěma dětmi; nerdovitý gádžovský fotograf → nerdovitý Afroameričan rozjíždějící slibný start-up. Rutinu ozvláštňuje Coppola čímsi na způsob Manhattan Adultery Mystery, komediální sériií nejapných pokusů excentrického macho tatínka, trousícího etnografické poznatky o nevyhnutelnému sklonu k záletnictví, a neurotizované dcerky na prahu čtyřicítky přijít věci na kloub chandlerovským způsobem. Coppola ale naneštěstí nemá na rozdíl od Woodyho Allena kuráž nechat diváka pohlédnout drsné skutečnosti zpříma do očí, nebo prostě učinit v příběhu cosi anarchistického - třeba v souladu s poznatky z etnografie. Nevoli z žánrové zbabělosti zažehnává značka Bill Murray, jehož exemplář vymírajícího druhu toxicky šarmantního muže je jiskrou, bez níž by uoundané fňukají čtyřicátnice (mám na mysli Rashidu i Sofii) a oslava 'nového' mužství paradoxně moc nefungovala. You can't go deaf to women's voices. You know that, right?

plakát

6. den (2000) 

When I said you should screw yourself, I didn't mean for you to take it literally. Spottiswoodovi nelze vyčíst, že by nevytěžil možnosti, které zápletka s klony nabízí. Lze mu naopak vyčítat, že využil všechny a  některé i víckrát, čímž dvouhodinový film zatížil. Film přetéká aluzemi na Blade Runnera, slavné filmy hlavního protagonisty, včetně přímých citací: (Virtual psychiatrist: Imagine: Two turtles are walking through the desert- / Shut up!) Dojde na každou myslitelnou situaci, implicitní etické riziko a záměnu, kterou zápletka nabízí. Periferii scény zahlcují zmínky o pokusu Microsoftu koupit stát Unie, reklamy na nákupy inteligentních panenek či produkty RePet, společnosti kopírující uhynulé domácí mazlíčky. Vůle využít všechno vede tak daleko, že film anticipuje některé nabízející motivy, které se objevily v pokračování BR 2049, např. myšlenku nadšené domácí virtuální společnice 'replikanta' :-) Schází naopak cokoliv svébytného. V první řadě Vangelis; soundtrack je tristní výkladní skříň generické hudby přelomu tisíciletí. Atmosféra není noirová, není naprosto žádná, přestože k jejímu navození skýtala zápletka a zvolené vencouverské lokace ideální podmínky. Postavám je jejich kopírovatelnost a nevyjasněná otázka identity pro samé střílení šumák. K filozofii se Arnoldův Adam dostane nejblíž ve scéně, kdy přenáší kočku v krabici... Jestliže v roce 2000 film nabízel alespoň zajímavé trikové scény, ve věku 22 let může 6. den fungovat jako kulisa pronuděného sobotního odpoledne, jemně kořeněná zábavným Arnoldovým hereckým výkonem. (Klonovat.) I might be back.

plakát

Zack a Miri točí porno (2008) 

What's your name? / Lester. Lester the Molester Cockenschtuff. / Wow. That's a great porn name. /  I get to pick a porn name? Je fajn vidět někoho schopného zpracovat látku oprávněně démonizovaného tématu s humorem a s ohledem na možnosti, i vkusem. Kevin Smith udělal dobře, že svoji light side of porn (v produkci Weinstein Company) natočil v roce 2008; později by se záměr možná realizoval obtížněji. Senzibilita se prostě mění... Snad až tělo přestane být chrám [identity] a vrátí se přesvědčení, že jde v první řadě o pytel hoven, u nějakého filmu o píchání na kameru se zase zasmějeme. Doufejme že stejně dobře, jako když Rogen, Banks, Robinson, Mewes, parta skutečných pornoherců & spol. točili Star Whores: Revenge of the Shit. Fakt sranda.

plakát

5x2 (2004) 

Půjdeme do vody? ... Tak jo. Rozvod→dusno→porod→svatba→láska. Francois Ozon řeší již poněkolikáté režisérský a scenáristický oříšek - jak naučit žánr pravdomluvnosti? Tentokrát dospívá k k překvapivému, ale zcela logickému řešení: O romantickém vztahu směřujícímu ke šťastnému konci lze pravdivě vyprávět jen pozpátku. Znásilnění času za účelem dosažení happyendu a věrohodnosti zároveň je po zralé úvaze přípustné - jedno oko nezůstalo suché každý věděl, do čeho jde. Račte si povšimnout, že syn Nikolas leží v inkubátoru č. 5. Je vůbec realistické očekávat od romantického vztahu muže a ženy něco víc než Nikolase nebo někoho podobného? A je to málo? Ozonovi lze vyčítat jen dvě věci - že je chytrý příliš francouzsky a moc okázale.

plakát

Faunův labyrint (2006) 

Život není pohádka. Nebo je? A lze z toho mít radost? Nápad prolnout události z prostředí frankovského Španělska a fantasy pohádky o třech úkolech princezny Moany je bez nadsázky geniální. Nepřekvapuje, že výtvarná a výpravná složka filmu je vytříbená (i) bez CGI okázalosti a film navozuje úspěšně dvojakou atmosféru hrůzy i okouzlení. Překvapuje nicméně, že Labyrint přesto není skvělý, ale nanejvýš dobrý film. Del Toro ve zjevném maximálním zaujetí pro výtvarnou složku vypráví vlastně dost chladně a odtažitě, což obzvláště zabolí u potenciálně zajímavých, ve výsledku zoufale jednorozměrných, řeklo by se hollywoodsky pojatých postav. Což je pro pro některé tvůrce, kteří se záhy odebírají plnit své 'umělecké' sny do továrny (na sny), jaksi příznačné.

plakát

Kdo hledá zlaté dno (1974) 

Člověče, čímpak se holíš, že jsi tak pořezanej? / To není od holení. Ti volové dali na poštu skleněný dveře... Kino dokonalého morálního klidu. Je tady hezky, sděluje své pragmatické dívce z Prahy Hrušínského hrdina Kratochvíl při pohledu na zdevastovanou krajinu rozestavěného vodního díla. Být příznačně pojmenované Dno takhle bizarní záměrně a systematicky, mohl to být moc hezký Kouř. Ale není. Menzel a Svěrák se snad v úzkém prostoru vymezeném zakázkou a původním scénářem snažili, ale uhníst přesvědčivou zprávu o možnosti důstojného života, o který se nemoderní Kratochvíl pokouší, vzpouzejíc se tlaku být taxikář nebo zelinář, se zákonitě nepodařilo. Film klopýtá nastavováním zrcadla a nemotornou obranou reálně socialistických pozic k závěru, který měl být jaksi povzbudivý, ale je jen strašně smutný. Simulacrum unmasked. Ve světle ideové a scenáristické mizérie tedy paradoxně zaujmou ponejvíce zoufale četná panoramata železobetonového tumoru ucpávajícího řeku Jihlavu, útěšná normalizační melodie Angelo Michailova a poezie Tatrovky klesající po trajektorii prašné serpentiny do údolí.

plakát

Útěk (2009) 

Nejneokázalejší Ozonův film, na který jsem nezapomněl. Mladá žena prožívá neplánované těhotenství ve společnosti homosexuálního bratra zesnulého otce svého dítěte v atmosféře nevrušivého přímořského městečka. Mrtvolná situace léčící se samodruhé smažky, kloktající metadon a zmatené vztahem k bratrovi muže, kterého milovala, který je s ohledem na svou 'kondici' nedostupný přinejmenším stejně jako práchnivějící milovaný, cynicky shrnuje alternativní český titul filmu: Mladí, krásní a bohatí. V jiných než Ozonových rukách by se námět mohl zvrtnout, Ozon ale je ale i na ploše ne-příběhu s nemnoha nestrmými vrcholy opojný náladou a spolehlivě podnětný. Zhuštěnou esenci filmu jako obvykle reprezentuje hudební kus: Superpitcher - People: We don't need people / To be alone / We are together / On our own / We don't need people / No, we don't need, no / People, no / (No people) / (No people)...

plakát

Piknik na Hanging Rock (1975) 

What we see and what we seem are but a dream – a dream within a dream. K repríze Pikniku jsme se dostal přes reprízu Smrti panen - kdysi mi úzká spřízněnost těch filmů nepřišla na mysl, nyní ano. (11.6. 2022 - oba filmy shodně nesmyslné hodnocení 75%.) Stejně jako v adaptaci novely Jeffrey Eugenidese vstupujeme do společnosti skupiny zdánlivě šťastných dívek v puritánském, sešněrovaném prostředí, v této verzi situace odlehlým internátem. Dívky se oddávají snění, poezii, studiu a piknikům. Existenci dívek zpovzdálí sledují chlapci, pro něž se dívky i jejich zmizení stává bolestivě prožívanou enigmou. Jednou z cest práce s Piknikem je pokus poctivě dešifrovat tajemství, který pochopitelně směřuje jen zpět k interpretujícímu. Proces mizení je ve Weirově skvělém filmu iniciován tajemným geomorfologickým útvarem jménem Hanging Rock, jejíž úpatí bůhví proč slouží ke konání slavností pod širým nebem. Lze vůbec doufat, že bychom něco z lidské mysli se vymykajícím důvodům skály, která tu čekala miliony let jen na nás, mohli pochopit? Nelze a Weir trousí stopy, které nikam nevedou, včetně stop, které odkazují na jiné stopy, které nikam nevedou - jedna z dívek si po návratu ze skály čte knihu s titulem 'Rosebud'. Příběhem o skále, která pohlcuje dívky, navazuje divákovu pozornost na volný konec diluviálních zkušeností, které jsme doufali již nenalézt. Kde Coppola nahlíží příběh očima uhranutých teenagerů, kteří se ve stavu hormonálního vytržení ocitají hranici tajemství blíže než vykastrovaní dospělí, pracuje Weir s čistou kosmickou hrůzou, uhlazenou vynikajícím filmovým řemeslem. Skvělá pomůcka nejen pro ty, které už pohled na 'obyčejné' skály neděsí.

plakát

Spy Game (2001) 

Happy? / 74 casualties, an entire apartment block leveled ...one dead terrorist. Yeah, happy. Tony Scott režírující špionážní retro thriller? Riskantní volba tvůrce, který proslul ve druhé polovině své kariéry samoúčelným hračičkovstvím, k žánru vyžadujícímu umírněnost a soustředěnost, se nevyplatila. Podnik mohl zachránit kvalitní scénář, pánové Beckner a Arata ale dodali roztříštěný, negradující příběh o agentovi před důchodem, který nepopulární instituci v Langley naivními a hloupě nevěrohodnými tríčky (falešně sugerujícími dojem, 'že bychom to zvládli také') zneužije den před odchodem do důchodu ke zdánlivě bohulibým, ale veskrze soukromým účelům. Retro rozměr a vyprávění potápí Scottova posedlost scénami a la John Woo - rozhovor agentů na střeše snímá kroužící helikoptéra, proboha proč? David 'Zvětšenina' Hemmings a Robert Redford (nikoliv však Brad Pitt, který působí se zbraní v ruce stejně nemotorně jako kdykoliv jinde, např. v Se7en) sice už před dvaceti lety vypadal jako uschlé rajče, i tak je jejich výkon jediným hodnotným a zároveň promrhaným kapitálem tohoto hloupého filmu.

Reklama

Reklama