Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krátkometrážní
  • Horor

Recenze (290)

plakát

Allen vs. Farrow (2021) (TV seriál) odpad!

Hůř už to asi natočit nešlo. Kdyby byli všichni lidé racionální bytosti, které nepodléhají snadno emocím a dokáží posuzovat relativní argumenty v logickém kontextu, takovéto dokumenty by neměly šanci. Pokud někdo smrtelně vážně tvrdí, že mocné celebrity manipulují svými fans, protože ukazují pouze své světlé stránky a je pak obtížné si představit, že by byly schopny něčeho nekalého, a zároveň postaví celou věc v tendenci předvést svoji hrdinku jako empatickou mučednici bez hříchu, která rozdává lásku až do roztrhání těla a při tom stojí proti zlým egoistickým manipulátorům, tak k tomu je asi potřeba opravdu koňské dávky sebezapření a/nebo zaslepenosti. A nemůže jít o dobrou věc jen proto, že se tvůrci snaží zastávat obětí a obžalovat predátory, protože to by předpokládalo, že status obětí a predátorů je ve všech ohledech dopředu známý – což apriorně nemůže být, protože se to dokument snaží teprve dokázat. Pure evil. Kdybych chtěl být opravdu zlý, tak prohlásím, že se teď nebudu moci dívat na některé starší filmy Woodyho Allena, protože by se mi při pohledu na Miu Farrow otvírala kudla v kapse, ale naštěstí zlý nejsem – věřím v dobro a pravdu – takže se budu dál dívat bez vnitřní cenzury. (Přesto, nebo právě proto, že nejsem obdivovatelem ani jednoho z nich.) Co se týče formy, jedná se z 90% o morální kýč. Co se týče přesahů a zobecnění, jedná se až příliš často o spojování nesouvisejících kontextů (pedofilie a preferování mladých žen) a o nesprávné logické vyvozování (v minulosti soudy často nespravedlivě rozhodovaly ve prospěch mužů; zde je spor mezi mužem a ženou; pravda musí být na straně ženy). A tak dál, a tak podobně. Kdyby titíž tvůrci chtěli, mohou analogickými prostředky a postupy udělat zrůdu z Miy Farrow (tyranská matka a mstivá manipulátorka), z Ronana Farrow (egoistický kariérista skrývající se za masku altruisty) a pravděpodobně ze spousty dalších aktérů.

plakát

DVTV (2014) (TV pořad) 

Achjo. Paní Smetana promine...

plakát

Westworld - The New World (2020) (série) 

Evidentně milník žánru. A zřejmě první mainstreamový projekt, který bere vážně teoretickou práci Nicka Bostroma.

plakát

Mrtví neumírají (2019) 

Prej podobenství. Jako by svět nepotřeboval nic jinýho, než další zk*rvený podobenství, kterým tzv. diváci konečně pochopí, jak se věci mají. Jako by těch podobenství nebylo už dost u Avengerů a podobně. Robbe-Grilleta na ně, Caraxe na ně, Ruize na ně, Jodorowskýho na ně - ti jim ukážou podobenství! Pro všechna ta podobenství už se člověk v kině nemůže ani nadechnout. A vezměte někdo Schleiermacherovi z ruky to ukazovátko, vždyť to se nedá vydržet.

plakát

Legion - Season 2 (2018) (série) 

Jedno z nejoriginálnějších předstírání originality.

plakát

Černé zrcadlo - Série 4 (2017) (série) 

První tři díly mají celkem slušný nápad, ale na Brookera neuvěřitelně špatně napsaný a povrchně odfláknutý scénář. USS Callister a Crocodile jsou pak suverénně nejhorší díly z celého Black Mirror - skoro to vypadá, jako práce nějakého ne příliš nadaného epigona. Arkangel jim v tomhle směru zdatně sekunduje. Poslední tři epizody celkem ok, ale spíše recyklace než originalita. Black Museum je celkem vtipné, ale White Christmas jej snadno převálcuje.

plakát

Zabití posvátného jelena (2017) 

Taková relativně nápaditá moralita o tom, jak to dopadá, když se k lidem stavíte instrumentálně.

plakát

Diego Maradona (2019) 

Fan servis + protigrogová politika + marketingová snaha oslovit nefotbalové diváky skrze dělání z komára velblouda + debilní soundtrack.

plakát

Slunovrat (2019) 

Aster je zřejmě pozorný čtenář Frazerovy Zlaté ratolesti (alespoň mimo jiné). Jistá předvídatelnost děje nevadí, jelikož zde nejde nutně o překvapení diváka, ale o nápadité propojení vícera motivických rovin. Autor se navíc nesnaží o žádné okázalé twisty a mindfucky, což je, vzhledem k tématu, celkem sympatické. Místo toho se soustředí na vnitřní svět protagonistky, tedy její vyrovnání se se smrtí a smrtelností. Číst film na rovině pomsty za nevěru, nebo co, je samozřejmě nesmysl. SPOILER: obětování jejího milence a úsměv na konci nevyjadřuje uspokojení dobře vykonané pomsty, ale definitivní odstřižení se od minulosti a znovunalezený duševní klid. V tomto směru Aster zajímavě pracuje s rozdílným přístupem k truchlení - zatímco mezi svými "přáteli" Dani se svým truchlením neustále uniká do soukromí v návalech panických ataků, ve snaze je všemožně potlačit, takže průběžné ujišťování a dotazování, zda je už v pořádku, vyznívá pokrytecky, nebo přinejmenším poněkud nesmyslně. V rámci nové komunity, do jejíchž řad dle očekávání zapadne, je jí umožněno otevřeně a sdíleně prožít truchlení se vším všudy a tím ji z jejího temného duševního stavu přepravit do nové životní fáze, ve které již nikoho z té předchozí nepotřebuje - možná vyjma Pelleho, který ji příhodně nasměroval. I díky tomu pak lze celou situaci vnímat dvojznačně: Dani je buď postava, která prošla iniciační cestou k znovunalezení a sebevědomí, nebo je jen pasivní oběť manipulace, stejně jako všichni ostatní (do jisté míry včetně členů komunity). Případně platí oboje zároveň. A to bez ohledu k morálnosti "alternativních řešení" oné pohanské sekty s poněkud fašizujícími rysy. Podobně s tímhle tématem ostatně pracuje i Hardyho film The Wicker Man. Aster není moralizátor. Ovšem není náhoda, že z hippies, tedy z tendence společenské degradace na jakýsi pseudo-přirozený stupeň, v domnění, že je jaksi pravdivější, čistší a tudíž oprávněnější, vznikla také Rodina Charlese Mansona. Aster je tvůrce, který kromě ojedinělého smyslu pro detail a invenční formální řešení disponuje také schopností pracovat s tématem v komplexním smyslu. Neboť tímhle se interpretační možnosti Midsommar zdaleka nevyčerpávají. Jediné, co mi na filmu trochu vadilo, byla až moc plochá postava Marka (plochost členů komunity je součástí výpovědi, neboť se na celou věc díváme z hlediska hrdinů, pro které je, přes jejich dílčí antropologické vzdělání, zdejší psychologie dosti nepřístupná a nepochopitelná). Ale, jak se jasně ukáže na konci, Mark v celé hře představoval symbolickou postavu šaška, blázna, přičemž zřejmě chyběl prostor dát jí více než tento jeden rozměr.

plakát

Nikdy neodvracej zrak (2018) 

Paradoxní film - jeho forma je v naprostém rozporu s obsahem. Snímek o Gerhardu Richerovi, v němž hraje výraznou roli takový umělec, jako Joseph Beuys (byť oba pod fiktivními jmény), zpracovaný směšně kýčovitou formou vhodnou leda tak pro měšťáky. I když je tedy pravda, že tak špatný, jako jeho prvních cca dvacet minut, celý ten film nakonec není, čili se dá zejména díky zajímavému herectví (např. Sebastiana Kocha) nakonec docela dobře sledovat. Co si z toho lze nicméně vzít především? Že Richter, Beuys a spol. jsou už totálně kanonizované osobnosti, vhodné pro didaktické, nenáročné zpracování. Což je docela škoda. Dostatečně signifikantní je jedna z prvních scén, v níž protagonistova schizofrenická, ale výjimečně vnímavá a zřejmě nadaná teta prožívá smyslovou rozkoš při poslechu synergického troubení autobusových klaksonů - pro diváka by to ovšem bylo příliš velké sousto a tudíž spíše nepříjemný (do jisté míry avantgardní) zážitek. Takže se mu místo toho dostane hladivého překrytí nudnou a líbivou variací na klasické hudební téma, při kterém sleduje hezkou scénu se smyslnou herečkou prožívající posluchačský orgasmus. Ostatně, až na tu krátkou pasáž z opery Henryho Purcella King Arthur (to je ta, co připomíná skladku Michaela Nymana z filmu Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec) je film plný nudné, klišovité hudby (většinou Max Richter, Niels Frahm), o vizualitě nemluvě. Čili divákovi se říká: tady probíhá strašné lidské drama, tady existuje umění, překračující běžné hranice, ale po něm samotném žádnou hranici překročit nechce, naopak jej celou dobu nechává v pohodlném pocitu neproblematického (a falešného) porozumění. Je to takový ten film, který dělá: teď se můžeš dojímat nad velkým uměním, ale neboj, nebude to nic hrozného - samotným uměním tě obtěžovat nebudeme. V podstatě tak Werk ohne Autor vlastně implicitně přitakává onomu konzervativnímu a nenávistnému postoji nacistů a posléze komunistů, kteří veškerá "nedemokratická", tedy nelidová díla nekompromisně odsuzovali jako nesmyslná, nesrozumitelná a dekadentní a jež v tomto směru film sebejistě prezentuje jako špatné a nechápavé ignoranty. Mimochodem mě během sledování napadlo, že ono téma umělce, který hledá vlastní výraz a při tom se tak trochu topí v moři stylů, které jsou mu vnucovány zvnějšku, je o dost zajímavěji (a zábavněji) zpracované v komedii Takeši Kitana Achilles a želva.

Reklama

Reklama